John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči.

První oko na to vece:

„Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší

než já — oko v téhle výši.“

„Šš, šš, šš,“ zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozně dlouho a na takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal doufat, že na to ten mizera nepřijde, Glum v sobě vyburcoval prapradávné vzpomínky z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu. „Ššš, ššš, můj milášku,“ zaradoval se. „To je přece šlunce a pampelišky!“

Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co víc, dostával z nich hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného:

Není ji vidět, není ji cítit, není ji šlyšet, nejde ji chytit. Je ža hvěždami a pod horami a vyplňuje práždné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře žrak.

Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a odpověď ha něj civěla všude kolem: „Tma!“ odpověděl a nemusel se ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslicí čapku.

Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní,

vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu těžkého hlavolamu. Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval.

Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. „Tak co je to?“ vyjel si. „Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte, když vydáváte takové zvuky.“

„Ať nám to dá šanci, můj milášku, šanci, šš, šš!“

„No tak,“ uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, „jaká je vaše odpověď?“

Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat — „Vajíško!“ zašišlal. „Vajíško je to!“ A pak dal hádanku sám:

On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem. A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal, ale nevypravil ze sebe hlásku.

Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe:

„Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?“ A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat.

„Momentíček!“ zaprosil Bilbo všecek roztřesený. „Já vám prve taky dal spoustu času!“

„Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!“ naléhal Glum a začal vylézat z člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou na nohu Bilbovi.

„Brr!“ otřásl se hobit. „Ta je studená a slizká!“ A tak přišel na rozluštění. „Ryba! Ryba!“ vykřikl. „Je to ryba!“

Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet.

Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo neměl čas, aby vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi dost starostí rozlousknout ji, ale po řeči o rybě nebylo tak těžké domyslet se, co je to ta „beznožka“, a ostatek byl snadný. „Ryba na stolku, člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti,“ tak zní samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal:

Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum měl na mysli „krále skolí“ a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět, by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal strach, a to je pro myšlení zhouba.

Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl v ústech, chtěl vykřiknout: „Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi čas!“ Ale dokázal jenom zapištět: „Čas! Čas!“

Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě správné rozluštění.

Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné a rozptylovalo mu to myšlenky.

„Muší to teď dát hádanku nám, můj milášku, jiště, jiště. Ještě jednu hádanku, jiště,“ šišlal Glum.

Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené a mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho. Škrábal se na hlavě, štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslet.

„Tak še náš to žeptalo! Žeptalo še!“ pobízel ho Glum.

Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v chodbě a pak na něj zapomněl.

„Co to mám v kapse?“ řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo.

„To není fér!“ bránil se. „To přece není vůbec, ale vůbec fér, když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!“

Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího, trval na své otázce. „Co to mám v kapse?“ opakoval hlasitěji.

„Ššš!“ zašišlal Glum. „Muší náš to nechat hádat třikrát, můj milášku, třikrát!“

„No dobrá! Tak hádejte!“ souhlasil Bilbo.

„Rušišku!“ řekl Glum.

„Špatně,“ odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy. „Hádejte znovu!“

„Ššš!“ rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci, co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřetí zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytosti. „Nůž!“ vyhrkl konečně.

„Špatně!“ zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. „Poslední pokus!“

Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit svou poslední příležitost.