John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„No tak!“ pobídl ho Bilbo. „Čekám!“ Snažil se, aby to znělo směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum uhodne či ne.

„Čas vypršel!“ řekl konečně.

„Provázek — nebo nic!“ vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér — hádat dvě věci najednou.

„Obojí špatně!“ vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce, okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl mečík. Věděl ovšem, že hra na hádanky je nesmírně dávná a posvátná, takže i zkažení a zlí tvorové se při ní bojí podvádět. Cítil však, že na tohle slizké stvoření není žádné spolehnutí, že splní slib, když se dostane do úzkých. Každá záminka mu bude dobrá, aby z toho vyklouzlo. A poslední otázka koneckonců nebyla pravá hádanka podle prastarých pravidel.

Ale Glum ho aspoň hned nenapadl. Viděl mečík v Bilbově ruce. Seděl nehybně, třásl se a šeptal si. Jenže Bilbo už nechtěl čekat.

„Tak co?“ ozval se. „Co váš slib? Chci odtud pryč. Musíte mi ukázat cestu.“

„To že šme šlíbili, můj milášku? Ukážat tomu ošklivému Pytlíkovi češtu ven? Jiště, jiště. Ale copak má v té kapšišce, he? Ani provážek, milášku, ani nic. Kdepak! Glum!“

„To vás nemusí zajímat,“ odbyl ho Bilbo. „Slib je slib.“

„Vžteká še to, nemá to žádnou trpělivošt, milášku,“ šišlal Glum. „Ale muší počkat, jiště, muší. Nemůžeme těmi tunely nahoru pošpíchat. Napřed ši mušíme něco přinéšt, něco, co nám pomůže.“

„Tak rychle dělejte!“ pobídl ho Bilbo, kterému se ulevilo, že jde Glum pryč. Myslel si, že se jen tak vymlouvá a nemíní se vrátit. O čem to vlastně Glum mluvil? Co užitečného mohl schovávat ve tmě na jezeře? Ale Bilbo se mýlil. Glum se mínil vrátit. Byl teď navztekaný a hladový. A byl to bídný a zlý tvor a měl už svůj plán. Nedaleko měl svůj ostrov, o kterém Bilbo neměl tušení, a ve své skrýši schovával pár ubohých nicotností a jednu překrásnou, nádhernou a báječnou věcičku. Měl tam jistý prsten, zlatý prsten, drahocenný prsten.

„Náš dárešek k naroženinám,“ šeptal si pro sebe, jako to dělával často v těch nekonečných tmavých dnech. „Ten teďka potřebujeme, jiště, ten potřebujeme!“ Potřeboval jej, poněvadž to byl kouzelný prsten, a když jste si jej navlékli na prst, byli jste neviditelní; bylo vás možno zahlédnout jen v plném slunečním světle, a to ještě jen podle vašeho stínu, matného a roztřeseného.

„Náš dárešek k naroženinám! Doštali šme ho k naroženinám, můj milášku!“ Tak si to říkal vždycky. Ale kdo ví, jak Glum k tomu dárku přišel, kdysi před věky za starých časů, kdy ještě takových prstenů bývalo na světě dost? Na to by snad nemohl odpovědět ani Pán, který těmi prsteny vládl. Glum svůj prsten napřed nosil na prstě, dokud ho nezačal tlačit; pak ho nosíval ve váčku na holém těle, dokud mu prsten neodřel kůži; a teď jej obvykle skrýval v jedné skalní dutině na svém ostrově a vždycky se na něj chodil dívat. A dosud si jej občas navlékal, když už to bez prstenu nemohl vydržet, nebo když dostal ukrutánský hlad a ryby se mu už zprotivily. V takových případech se plížíval temnými chodbami a číhal na zbloudilé skřety. Odvažoval se dokonce na místa, kde hořely pochodně, až z toho mžoural a pálily ho oči, protože i tam byl v bezpečí. Ano, docela v bezpečí. Žádný skřet ho neviděl, nikdo si ho nevšiml, teprve když ho Glum popadl za krk. Ještě před několika hodinami měl svůj prsten na prstě a chytil malé skřítě. Jak pištělo! Glumovi z něho zbylo ještě pár kostí na ohlodávání, ale teď zatoužil po něčem šťavnatějším.

„Budeme docela v bežpečí, jiště,“ šeptal si. „Neuvidí náš to, že, můj milášku? Kdepak. Neuvidí náš to a ten ošklivý mečík tomu nebude k ničemu, šamožřejmě.“

Takovéhle černé myšlenky měl tedy za lubem, když najednou uklouzl od Bilba, doplácal se k svému člunu a vyplul do tmy. Bilbo si myslel, že ho slyší naposledy. Přesto ještě chvíli čekal, protože neměl ani zdání, jak by odtud našel cestu sám.

Náhle uslyšel strašné zaskučení. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Glum ve tmě kvílel a proklínal, podle zvuku ne příliš daleko. Byl na svém ostrově, šmátral sem a tam, hledal a pátral — ale nadarmo.

„Kde to máme? Kde to máme?“ slyšel ho Bilbo bědovat. „Žtratili šme to, můj milášku, žtratili! Šakra, šakra, milášku, žtratili!“

„Co se děje?“ zavolal Bilbo. „Co že jste ztratil?“

„Nešmí še náš ptát!“ ječel Glum. „Do toho mu nic není, glum! Žtratilo še to, glum, glum, glum!“

„Já jsem se taky ztratil!“ křikl Bilbo. „A chci se zase najít. Vyhrál jsem naši hru a vy jste mi něco slíbil. Tak pojďte sem! Pojďte a vyveďte mě odsud a pak si hledejte dál!“ Ať Glum naříkal sebežalostněji, Bilbo ho nedokázal příliš litovat a měl dojem, že jestli Glum po něčem touží tak úpěnlivě, nemůže to být nic dobrého. „Pojďte sem!“ vykřikl.

„Ne, ještě ne, milášku!“ odpověděl Glum. „Mušíme to hledat, žtratilo še to, glum!“

„Vždy jste neuhodl mou poslední hádanku a něco jste mi slíbil!“ trval na svém Bilbo.

„Neuhodl hádanku!“ opakoval Glum. Pak to náhle ze tmy ostře zašišlalo: „Co má v kapšiškách? Řeklo nám to! Muší nám to napřed říct!“

Pokud Bilbo věděl, neměl žádný zvláštní důvod, aby mu to neřekl. Glum se toho dovtípil rychleji než on; docela přirozeně, vždy na tu jedinou věc myslel celé věky a věčně se bál, že mu ji někdo ukradne. Ale Bilba ty průtahy dopalovaly. Koneckonců hru vyhrál přiměřeně fér způsobem a strašně přitom riskoval. „Odpovědi se měly uhodnout, ne se na ně doptávat!“ odsekl.

„Jenže to nebyla fér otážka,“ namítl Glum. „To nebyla pořádná hádanka, milášku, kdepak“

„Jestli tedy jde o obyčejné otázky,“ opáčil Bilbo, „tak já se vás zeptal první. Co jste ztratil? Odpovězte mi!“

„Co má v kapšiškách?“ Zašišlání se ozvalo hlasitěji a ostřeji, a když se Bilbo zadíval tím směrem, uviděl k svému zděšení, jak se na něho upírají dva světelné body. Glumovy oči se s narůstajícím podezřením rozhořívaly bledými plamínky.

„Co jste ztratil?“ naléhal Bilbo.

Ale teď už Glumovy oči plály zeleným ohněm a rychle se blížily. Glum byl zase ve člunu a divoce pádloval zpátky k temnému břehu a srdce mu zaplavila taková zuřivost nad ztrátou a takové podezření, že ho Bilbův mečík už neodstrašoval.

Bilbo nechápal, co toho bídného tvora tak rozvášnilo, ale viděl, že je všemu konec a že ho Glum chce v každém případě zamordovat. V poslední chvíli vzal nohy na ramena a uháněl naslepo zpátky černou chodbou, kudy sem přišel, držel se těsně u stěny a hmatal po ní levou rukou.

„Co má v kapšiškách?“ zašišlalo to hlasitě za ním a ozvalo se cáknutí, jak Glum vyskočil z člunu. „Co tam vlastně mám, to bych taky rád věděl,“ pomyslel si Bilbo, když tak klopýtal a supěl chodbou. Sáhl si levou rukou do kapsy. Prstýnek ho zastudil, jak tiše vklouzl na jeho tápající ukazováček.

Šišlání se mu ozývalo těsně v patách. Když se ohlédl, viděl Glumovy oči jako zelené lampičky stoupající do svahu. Hrůza ho přiměla k pokusu o ještě rychlejší běh, ale náhle zakopl o nějakou překážku na zemi a natáhl se jak dlouhý tak široký s mečíkem pod sebou.

Glum ho v okamžiku dohnal. Ale dřív než Bilbo stačil cokoli podniknout, popadnout dech, sebrat se nebo zamávat mečem, Glum s nadávkami a šišláním proběhl kolem něho, aniž si ho povšiml.