John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Tam Gandalf rozsvítil svou kouzelnou hůl. Samozřejmě že to byl Gandalf, ale v té chvíli byli všichni tak zaneprázdněni, že se ho ani nezeptali, jak se tam dostal. Čaroděj znovu vytasil meč a ten znovu zablýskal tmou sám od sebe. Žhnul zuřivostí, když byli nablízku skřeti, a teď plál jasným modrým plamenem z radosti, že zabil strašlivého pána jeskyně. Bez obtíží se jím daly přesekat skřetí řetězy, takže co nejrychleji osvobodil všechny zajatce. Ten meč se jmenoval Glamdring, Vrahomlat, jestli si vzpomínáte. Skřetové mu říkali prostě Bojec a nenáviděli ho ještě víc než Bijce, jestli je to vůbec možné. I Skřetodrv byl zachráněn, vzal jej s sebou Gandalf, když jej vytrhl jednomu z vyděšených strážných. Gandalf myslet na spoustu věcí, a třebaže nedokázal všechno, dokázal toho pro přátele v tísni hodně.

„Jsme tady všichni?“ zeptal se a podal Thorinovi s úklonou jeho meč. „Podívejme se na to: jeden — to je Thorin; dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct; kde jsou Fili a Kili? Tady je máme! Dvanáct, třináct — a tady je pan Pytlík: čtrnáct! Inu, inu! Mohlo to být horší, ale taky to mohlo být daleko lepší. Zůstali jsme bez poníků, bez potravin, nevíme přesně, kde jsme, a za sebou máme hordy rozzuřených skřetů! Kupředu!“

A vyrazili kupředu. Gandalf měl úplnou pravdu: daleko za nimi v chodbách, kterými prošli, se začal ozývat strašný skřeti povyk a pokřik. To je jaksepatří popohnalo, a poněvadž chudák Bilbo by jim nestačil — trpaslíci totiž dovedou uhánět úžasnou rychlostí, když jsou k tomu donuceni, to vám tedy povím -, nesli ho střídavě jeden po druhém na zádech.

Jenomže skřetové běhají ještě rychleji než trpaslíci, a tihle skřetové znali líp cestu (prorazili si ty štoly sami), a nadto šíleli vzteky, takže ať dělali trpaslíci co dělali, slyšeli jejich řev a vytí blíž a blíž. Brzy uslyšeli i pleskání skřetích nohou, mnoha a mnoha nohou jakoby přímo za nejbližším zákrutem. V tunelu za nimi už bylo vidět rudé záblesky pochodní a uprchlíci začínali být na smrt unavení.

„Proč, proč jen jsem kdy opustil svou hobití noru!“ posteskl si chudák pan Pytlík, když poskakoval nahoru a dolů na Bomburových zádech.

„Proč, proč jen jsem kdy bral toho mizerného malého hobita na honbu za pokladem!“ posteskl si chudák Bombur, který byl tlustý, vrávoral v běhu a horkem i hrůzou mu po nose stékal pot.

V tom okamžiku zůstal Gandalf pozadu a Thorin s ním. Zahnuli právě za ostrý zákrut. „Čelem vzad!“ vykřikl čaroděj. „Taste meč, Thorine!“

Nic jiného jim nezbývalo, a skřetům se to nelíbilo. Přihnali se ze zákrutu se zuřivým pokřikem a střetli se se Skřetodrvem a Vrahomlatem, které jim studeně a oslnivě zářily do užaslých očí. Ti vpředu upustili pochodně a jenom vyvřískli, než byli zabiti. Ti za nimi vřeštěli ještě víc, uskakovali dozadu a poráželi ty, kteří se hnali za nimi. „Bijec a Bojec!“ ječeli, brzy mezi nimi vypukl hrozný zmatek a většina z nich se tlačila zpátky, odkud přišli.

Trvalo hezky dlouho, než se některý z nich odvážil vystrčit nos za ten zákrut. Zatím trpaslíci postoupili daleko, daleko vpřed tmavými tunely skřetí říše. Když to skřetové zjistil:, uhasili pochodně, obuli si plstěné bačkory a vybrali mezi sebou nejrychlejší běžce s nejbystřejšíma ušima a očima. Ti vyrazili tmou kupředu, rychle jako lasičky, a nadělali přitom sotva víc hluku nežli netopýři.

Proto je ani Bilbo, ani trpaslíci, ba ani Gandalf vůbec neslyšeli blížit se. Právě tak je neviděli. Ale skřeti, kteří se tiše hnali za nimi, viděli je, poněvadž Gandalf nechal svou kouzelnou hůl slabě svítit, aby to trpaslíkům pomáhalo v cestě.

Doriho, který teď běžel jako poslední a opět nesl Bilba, znenadání popadl někdo ve tmě zezadu. Dori vykřikl a upadl a hobit se skutálel z jeho hřbetu do černé prázdnoty, narazil si hlavu o tvrdou skálu a od té chvíle a sobě nevěděl.

Když Bilbo otevřel oči, nevěděl, jestli je otevřel opravdu, protože byla právě taková tma, jako když je měl zavřené. Nikdo nebyl nablízku. Jenom si představte jeho leknutí! Nic neslyšel, nic neviděl a nic nemohl nahmatat, leda kamenitou půdu pod sebou.

Pomaloučku se zvedl na všechny čtyři a tápal kolem sebe, až se dotkl stěny tunelu, ale ani napravo ani nalevo nemohl nic najít, vůbec nic, žádnou stopu po skřetech, žádnou stopu po trpaslících. Hlava mu třeštila a vůbec si nebyl jistý ani o směru, kterým běželi, když spadl. Pustil se nazdařbůh a ulezl tak kus cesty, až mu najednou přišlo pod ruku cosi, co mu připadalo jako drobný prstýnek z chladného kovu, ležící na podlaze tunelu. Znamenalo to bod obratu v jeho životní dráze, ale o tom zatím neměl ani tušení. Strčil si prstýnek skoro bezmyšlenkovitě do kapsy; rozhodně mu v té chvíli nepřipadal nijak k užitku. Nelezl o moc dál, nýbrž sedl si na studenou zem a oddal se nadlouho naprostému zoufalství. Představoval si, jak si doma ve své kuchyni smaží vajíčka se slaninou cítil totiž v útrobách, že je nejvyšší čas, aby něco snědl -, jenomže z toho byl ještě zoufalejší.

Nemohl přijít na nic, co by měl podniknout; ani na to, co se vlastně stalo; proč ho přátelé opustili; a když ho už opustili, proč ho nechytili skřetové; ba ani na to, proč ho tak bolí hlava. Po pravdě řečeno, ležel hodně dlouho tiše v temném koutě, bez citu a bez vědomí.

Po nějakém čase zatápal po své fajfce. Nebyla rozbitá, a to už něco znamenalo. Pak zatápal po svém váčku, našel v něm trochu tabáku, a to znamenalo ještě víc. Potom zatápal po zápalkách, jenže nenašel vůbec žádnou, a tím se jeho naděje docela zhroutily. Naštěstí pro něho, jak si přiznal, když se konečně vzpamatoval. Bůhsámví, co by takové škrtnutí sirkou a vůně tabákového kouře na něho poštvaly z temných zákoutí toho strašného místa. Ale pro tu chvíli byl velice zdrcený. Jenže když se při hledání zápalek hrabal ve všech kapsách a celý se ohmatával, přišel mu do ruky jilec jeho mečíku — té dýky, kterou si odnesl od zlobrů a na kterou úplně zapomněl; ani skřetové si jí zřejmě nevšimli, protože ji nosil zastrčenou dovnitř kalhot.

Teď mečík vytasil. Matně mu zasvítil před očima. „Tak je to tedy rovněž čepel vyrobená elfy,“ pomyslel si, „a skřeti nejsou sice moc blízko, ale taky ne dost daleko.“

Ale nějak ho to utěšilo. Bylo přece skvělé mít po ruce čepel vyrobenou v Gondolinu pro války se skřety, o kterých se zpívalo tolik písní; a také si už všiml, jakým dojmem podobné zbraně zapůsobily na skřety, když je náhle přepadli.

„Vrátit se?“ uvažoval. „To k ničemu není. Jít stranou? Nemožné. Jít kupředu? Jedině to mi zbývá. Nuže, kupředu!“ Vstal tedy a dal se do klusu s mečíkem napřaženým před sebe, jednou rukou tápal podél stěny a srdce mu tlouklo ažaž.

Bilbo se rozhodně octl, jak se říká, v úzkých. Ale nesmíte zapomenout, že to pro něj neznamenalo natolik v úzkých, jako by to znamenalo pro vás či pro mne. Hobiti nejsou tak docela jako obyčejní lidé, a třebaže jejich nory jsou útulné, veselé a náležitě větrané, docela odlišné od skřetích tunelů, přece jen jsou na tunely daleko zvyklejší než my a neztrácejí pod zemí tak snadno smysl pro orientaci — aspoň ne tehdy, když se jim přestane motat natlučená hlava. Dovedou se také pohybovat velice tiše, snadno se všude schovají, báječně se zotavují z pádů a pohmožděnin a mají zásobu moudrosti a moudrých pořekadel, která lidé většinou nikdy neslyšeli nebo na ně dávno zapomněli.