John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Léto se naklání,“ říkal si Bilbo, „a probíhá senoseč a výlety se svačinami. Přijdou žně a sbírání borůvek, ještě dřív než tímhle tempem začneme na druhé straně sestupovat.“ A ostatní měli stejně chmurné myšlenky, třebaže se s Elrondem rozloučili plní naděje nejdelšího letního dne a vykládali si tenkrát vesele o přechodu přes hory a o tom, jak rychle projedou zeměmi za horami. Mysleli si tenkrát, že možná objeví vchod do Osamělé hory hned s prvním podzimním východem měsíce, a říkali si, že to třeba bude právě Durinův den. Jenom Gandalf už tehdy vrtěl hlavou a neříkal nic. Trpaslíci tou cestou nešli už dlouhá léta, Gandalf však ano, takže věděl, jak ve Velké divočině vzrostlo a rozbujelo se zlo a nebezpečí, jakmile draci vyhnali z kraje lidi a skřetové se po bitvě v morijských dolech potají rozlezli široko daleko. I dobré plány moudrých čarodějů, jako byl Gandalf, a dobrých přátel, jako byl Elrond, se někdy zvrtnou, když se pustíme do nebezpečných dobrodružství za hranicemi Velké divočiny, a Gandalf byl natolik moudrý čaroděj, aby to věděl.

Věděl, že je může potkat něco neočekávaného, a stěží se odvážil doufat, že ty vysokánské hory s opuštěnými vrcholky a úžlabinami, kde nevládne žádný král, zdolají bez nějakého strašného dobrodružství. Taky že ne. Všechno šlo docela dobře, až se jednoho dne nad nimi strhla bouřka — víc než bouřka, hotová bitva hromů. Víte, jak děsivá může být opravdu silná bouře dole v nížině a v údolí řeky, zvlášť když se srazí dvě velká bouřková mračna. Ještě hroznější je hromobití a blýskavice v horách a v noci, když se dvě bouře přivalí od východu i od západu a začnou spolu válčit. Blesky se tříšti na horských vrcholech, skály se třesou, obrovské buráceni trhá vzduch a hřmí ozvěnou do kdejaké jeskyně a dutiny a tma je plná ohlušujícího rachotu a náhlých záblesků.

Bilbo jakživ nic takového neviděl, ani si to nedovedl představit. Byli vysoko na úzké skalní římse na pokraji strašného srázu, pod sebou temné údolí. Schovali se tam na noc pod skalním převisem a Bilbo se choulil pod pokrývkou a klepal se od hlavy až k patě. Když při světle blesků vykoukl, viděl přes údolí, jak tam vyrukovali kamenní obři a metají po sobě pro zábavu balvany, chytají je a vrhají dolů do tmy, kde drtivě dopadaly mezi stromy nebo se s třeskotem tříštily napadrť. Pak se zvedl vítr a spustil se liják a vítr hnal déšť a krupobití všemi směry, takže skalní převis neskýtal vůbec žádnou ochranu. Brzy byli promočení skrznaskrz, jejich poníci stáli se svěšenými hlavami a s oháňkami mezi nohama a někteří řičeli strachy. Slyšeli, jak se obři hlučně chechtají a pokřikují na sebe ze všech úbočí.

„Tohle tedy dál nepůjde!“ prohlásil Thorin. „Jestli nás nesmete vítr nebo neutopí liják nebo nesrazí blesk, sebere si nás nějaký obr a vykopne nás až do nebe jako míč.“

„No, jestli víte o něčem lepším, tak nás tam zaveďte!“ zabručel Gandalf, který byl silně nevrlý a sám nebyl nijak šťastný z vyvádění těch obrů.

Nakonec se dohodli, že vyšlou Filiho a Kiliho, aby se podívali po lepším úkrytu. Ti dva měli velmi bystré oči, a poněvadž byli mezi ostatními trpaslíky o nějakých padesát let mladší, dostávali obvykle takovéhle úkoly (každý totiž viděl, že poslat Bilba by nebylo naprosto k ničemu). Když chcete něco najít, nemůžete udělat nic lepšího než hledat (jak poučil Thorin mladé trpaslíky). Když hledáte, obvykle jistě něco najdete, ale není to vždycky to, oč vám šlo. To se potvrdilo i při téhle příležitosti.

Fili a Kili brzy přilezli zpátky, přidržujíce se ve větru skal. „Našli jsme suchou jeskyni,“ oznámili, „nedaleko odsud za příštím rohem a vejdou se tam i poníci se vším všudy.“

„Prozkoumali jste ji důkladně?“ zeptal se čaroděj, který věděl, že horské jeskyně bývají jen zřídka neobydleny.

„Jistě, jistě!“ přikyvovali průzkumníci, třebaže bylo každému zřejmé, že tomu nemohli věnovat mnoho času; vrátili se zpátky příliš brzy. „Tak veliká zase není a nesahá moc daleko dozadu.“

Právě v tom ovšem tkví nebezpečí jeskyň: někdy nevíte, jak daleko se táhnou dozadu, nebo kam vede případná chodba za jeskyní, či co na vás vevnitř číhá. Ale teď jim Filiho a Kiliho zpráva přišla docela vhod. Všichni se tedy sebrali a připravili se k přestěhování. Vítr dosud vyl a hromy burácely a všichni měli plné ruce práce, aby se i s poníky vydali na cestu. Nemuseli však jít daleko a zanedlouho přišli k velkému skalisku, které vyčnívalo do cesty. Když jste je obešli, našli jste nízkou klenbu, vedoucí do úbočí hory. Stačila právě tak na to, aby tam s trochou úsilí protlačili poníky, jakmile jim sundali náklad a sedla. Když tak prolézali klenutím, libovali si, že slyší vítr a liják zvenčí místo všude kolem sebe a že jsou v bezpečí před obry a jejich balvany. Jenže čaroděj nic neriskoval. Vyčaroval světlo na konci své kouzelné hole jako to udělal tenkrát v Bilbově jídelně, jestli si vzpomínáte, což se teď zdálo tak dávno — a prozkoumal v tom světle jeskyni od jednoho konce k druhému.

Zdála se dost prostorná, ale ne zase příliš rozlehlá ani tajemná. Na zemi bylo sucho a bylo tam pár útulných koutků. Na jednom konci bylo místo pro poníky a tam teď stáli (náramně potěšení tou změnou), kouřilo se z nich a žvýkali s čumáky v pytlících s obrokem. Oin s Gloinem chtěli u dveří rozdělat oheň, aby si usušili šaty, ale Gandalf o tom nechtěl ani slyšet. Rozprostřeli si tedy mokré věci po zemi a vytáhli si suché převlečení z ranců; pak si pohodlně upravili pokrývky, zapálili si fajfky a vyfukovali kroužky dýmu, které Gandalf měnil na rozličné barvy a roztančil je vzhůru ke stropu, aby je pobavil. Povídali si a povídali, zapomněli na bouřku a vykládali si, co kdo podnikne se svým podílem z pokladu (jestli se jim dostane do ruky, což se v té chvíli nezdálo nemožné), a tak je jednoho po druhém zdolal spánek. A to bylo naposledy, co měli poníky, vaky, balíky, nářadí a propriety, které si vzali s sebou.

Tu noc se jim přece jen vyplatilo, že s sebou vzali malého Bilba. Ten totiž nějak dlouho nemohl usnout, a když konečně usnul, měl praošklivé sny. Zdálo se mu, že jedna puklina v pozadí jeskyně je čím dál větší a čím dál širší, dostal hrozný strach, ale nemohl vykřiknout ani cokoli podniknout, jenom ležel a přihlížel. Pak se mu zdálo, že podlaha jeskyně povoluje a on že někam klouže — že se někam propadá, hloub a hloub, bůhsámví kam.

Vtom sebou strašlivě trhl, probudil se a zjistil, že jeho sen byla částečně skutečnost. V pozadí jeskyně se opravdu rozšířila nějaká puklina a byla z ní už široká chodba. Ještě stačil zahlédnout, jak v ní mizí oháňka posledního poníka. Ovšemže ukrutánsky zaječel, tak ukrutánsky, jak jen hobit dokáže, což je při jeho velikosti překvapující.

A z pukliny se vyhrnuli skřeti, velicí skřeti, ohromní škaredí skřeti, spousta skřetů, dřív než byste řekli kámen ámen. Bylo jich aspoň šest na každého trpaslíka a dva dokonce i na Bilba, a všechny je popadli a odvlekli puklinou, dřív než bystě řekli křís a zmiz. Ne však Gandalfa. Bilbovo zaječení bylo dobré aspoň k tomu. Ve zlomku vteřiny ho úplně probudilo, a když se k němu skřetové vrhli, šlehl jeskyní oslnivý blesk, začpělo to jako po střelném prachu a několik skřetů padlo mrtvých.

Puklina se s třesknutím zavřela a Bilbo s trpaslíky se octli v pasti! Kde byl Gandalf? O tom zajatci ani skřeti neměli nejmenší ponětí a skřeti se nezdržovali, aby na to přišli. Chopili se Bilba a trpaslíků a hnali je chodbou dál. Byla hluboká, hustá tma, ve které vidí jen skřetové, navyklí na život v nitru hor. Chodby se tam křižovaly a klikatily všemi směry, ale skřeti znali cestu, jako vy trefíte na nejbližší poštu, a ta cesta vedla hloub a hloub a bylo tam pekelné dusno. Skřeti se chovali náramně surově, nemilosrdně zajatce štípali a řehtali se a chechtali příšernými kamennými hlasy, a Bilbo byl ještě nešťastnější, než když ho zlobr zvedl za prsty u nohou. Kolikrát tehdy zatoužil po své útulné a světlé hobití noře! A nebylo to naposledy.