John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Ale stejně bych byl tenkrát nerad na místě pana Pytlíka. Tunel jako by nebral konce. Bilbo věděl jenom to, že se pořád vytrvale svažuje a zachovává týž směr, přes nějaký ten občasný zákrut či ohyb. Tu a tam z něho odbočovaly postranní chodby, jak poznával podle třpytu svého mečíku nebo jak je natápal rukou na stěně. Těch chodeb si nevšímal, ledaže kolem nich zrychlil krok ze strachu před skřety nebo před jinými zlověstnými tvory, kteří by z nich v jeho nejasných představách mohli vylézt. Šel tak dál a dál a níž a níž, a stále nic neslyšel, kromě občasného zavíření netopýrů kolem uší, což ho zpočátku vždycky vyplašilo, ale pak se to opakovalo příliš často, než aby se o to staral. Nevím, jak dlouho takhle pokračoval, nenáviděl každý další krok, ale netroufal si zůstat stát, pořád dál a dál, až padal únavou. Připadalo mu, že už prošel celým zítřkem do pozítřka a ještě dál.

Najednou bez jakéhokoli varovného znamení šlápl s cáknutím do vody! Brr, byla studená jako led. Teď nastražil všechny smysly. Nevěděl, jestli je to pouhá kaluž v cestě nebo břeh nějaké podzemní řeky napříč chodbou či okraj nějakého hlubokého jezera v nitru skal. Mečík už skoro nesvětélkoval. Bilbo zůstal stát, a když se napjatě zaposlouchal, zaslechl kap kap kapek, krápajících z jakéhosi neviděného stropu do vody pod ním, ale jinak se zřejmě neozývalo nic.

„Tak je to tedy kaluž nebo jezero, a ne podzemní řeka,“ pomyslel si. Ale pořád ještě si netroufal přebrodit se. Plavat neuměl, a také si představoval odporné slizké netvory s velikýma vyvalenýma slepýma očima, jak sebou v té vodě mrskají. V jezerech a jezírkách v srdci hor žijí podivné stvůry: ryby, jejichž předkové tam nějak připlavali před bůhvíjak dávnými roky a nikdy nevyplavali ven, jejichž oči rostly a narůstaly, jak se ryby snažily vidět ve tmě; a jsou tu ještě jiné nestvůry, odpornější než ryby. I v tunelech a jeskyních, které si skřeti zřídili pro sebe, žijí jiní tvorové skřetům neznámí, kteří se sem vplížili zvenčí, aby tu číhali ve tmě. Některé z těch jeskyň také pocházejí z věků před skřety, kteří je pouze rozšířili a spojili chodbami, zatímco původní obyvatelé se dosud skrývají v zapadlých koutech a plíží se a čenichají kolem.

Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum, drobný slizký tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum — tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji. Měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedostanou. Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod chodit tam — ledaže je poslal Velký skřet. Někdy dostal laskominy na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni poslal.

Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval Bilba zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal:

„Štěstí je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!“ A když řekl Blum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal „můj milášku“.

Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a najednou uviděl, jak se na něj poulí bledé oči.

„Kdo jsi?“ zeptal se a napřáhl mečík před sebe.

„Co je ono, můj milášku?“ zašišlal Glum (který vždycky oslovoval sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným). Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal.

„Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud.“

„Co to drží v rušiškách?“ zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil.

„Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!“

„Ššš!“ zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad abyšme še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, můj milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?“ Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat byla jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko dolů, do tmy pod horami.

„Výborně,“ souhlasil Bilbo, který se usilovně snažil vyhovět, než zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý nebo hladový a jestli je to přítel skřetů.

„Vy se ptejte první,“ navrhl, poněvadž zatím neměl čas vymyslet si nějakou hádanku.

A tak Glum zašišlal:

„To je snadné!“ zvolal Bilbo. „Myslím, že je to hora.“

„Je to tak šnadné? Mušíme ši š tím dát šoutěž, můj milášku! Když še milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, můj milášku. Ještli še to žeptá náš, a my neuhodneme, tak tomu uděláme, co to bude chtít, platí? Ukážeme tomu češtu ven, tak!“

„Platí,“ přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila před snědením.

To bylo všechno, na co dokázal přijít — pořád musel myslet jen na jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak hravě jako vy.

„Ta je foušatá!“ zašišlal. „Zuby! Žuby, můj milášku, ale my jich máme jen šešt!“ Pak vyrukoval se svou druhou hádankou:

„Momentíček!“ vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověď. „Vítr! Samozřejmě vítr!“ vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel další. „Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu,“ pomyslel si.