John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Po chvíli chodba, která se až dosud svažovala, začala znovu stoupat a brzy vedla příkře vzhůru. To zpomalilo Bilbův postup. Ale konečný příkrý sráz skončil, chodba zahnula a znovu se sklonila dolů, a tam na úpatí krátkého svahu uviděl, jak za dalším zákrutem prosvítá nějaké světlo. Ne rudé světlo jako oheň či lucerna, ale bílé světlo jako pod širým nebem. Teď se Bilbo dal do běhu.

Uháněl tak rychle, jak jen ho nohy nesly, proběhl posledním zákrutem a náhle se octl na otevřeném prostranství, které mu po vší té tmě připadalo oslnivě jasné. Ve skutečnosti to byly pouze sluneční paprsky, vnikající dovnitř velkými otevřenými kamennými dveřmi.

Bilbo zamrkal a pak náhle uviděl skřety: skřety v plné zbroji s tasenými meči, kteří seděli přímo ve dveřích a hlídali s vyvalenýma očima chodbu, jež k těm dveřím vedla. Byli ve střehu, vyburcovaní, připravení na všechno.

Spatřili ho dřív, než on spatřil je. Ano, uviděli ho. Ať už to byla náhoda nebo poslední trik prstenu, než si zvykl na nového pána, najednou jej hobit neměl na prstě. Skřeti se s jásotem vrhli k němu. Bilbo pocítil bodnutí strachu a pocitu porážky jako ozvěnu Glumovy bídy, zapomněl dokonce tasit meč a strčil si ruce do kapes. Ale prsten tam pořád ještě byl, v levé kapse, a znovu mu vklouzl na prst. Skřeti se zarazili. Po Bilbovi najednou nebylo ani stopy. Zmizel jim. Zaječeli dvakrát hlasitěji než předtím, ale ne už jásavě.

„Kde je?“ křičeli.

„Vrátil se do chodby!“ vřeštěli někteří.

„Tudy!“ hulákali jedni. „Tamhletudy!“ ječeli druzí. „Hlídejte dveře!“ zařval jejich velitel.

Píšťalky hvízdaly, brnění řinčelo, meče chřestily, skřetové proklínali a pobíhali sem a tam, padali jeden přes druhého a soptili vzteky. Strhl se strašný povyk, pokřik a mela.

Bilbo se hrozně vyděsil, ale měl dost rozumu, aby pochopil, co se stalo, takže vklouzl za veliký sud s pitím pro skřetí stráže, a tak se vyhnul srážce s nimi, ušlapání i tomu, že by ho nahmátli a polapili.

„Musím se dostat ke dveřím, musím se dostat ke dveřím!“ opakoval si v jednom kuse, ale trvalo mu dlouho, než se odhodlal pokusit se o to. Pak to vypadalo jako nějaká hrozná hra na slepou bábu. Všude byla spousta pobíhajících skřetů a chudák malý hobit uhýbal sem a tam; byl poražen jedním skřetem, který nemohl pochopit, do čeho to vrazil; odlezl odtamtud po čtyřech, proklouzl právě včas mezi nohama skřetího velitele, vstal a rozběhl se ke dveřím.

Byly dosud pootevřené, ale nějaký skřet je už málem přibouchl. Bilbo jimi zacloumal, ale nemohl jimi pohnout. Snažil se protáhnout zbylou škvírou. Protahoval se a protahoval, jenomže uvízl! Bylo to děsné. Knoflíky se mu zachytily mezi okrajem dveří a jejich pažením. Viděl ven do volné krajiny: vedlo tam pár schodů do úzkého údolíčka mezi vysokými horami; slunce právě vysvitlo za mrakem a jasně ozařovalo vnější stranu dveří — jenže se nemohl dostat ven.

Náhle jeden ze skřetů uvnitř zařval: „U dveří je nějaký stín. Někdo je venku!“

Bilbo ucítil srdce až v hrdle. Ze vší síly sebou zavrtěl. Knoflíky se rozletěly na všechny strany. Byl venku, s potrhaným kabátem a vestou, skákal dolů po schodech jako kamzík, zatímco zmatení skřeti dosud sbírali na prahu jeho pěkné mosazné knoflíky.

Samozřejmě se brzy pustili za ním, s houkáním a pokřikováním, a pronásledovali ho mezi stromy. Jenomže skřetové nesnášejí slunce; třesou se jim z něho nohy a motá se jim hlava. Nemohli Bilba s navlečeným prstenem objevit, protože se jim proplétal mezi stíny stromů, běžel rychle a tiše a vyhýbal se slunci, a tak se brzy s bručením a proklínáním vrátili na stráž ke dveřím. Bilbo jim unikl.

Bilbo unikl skřetům, ale nevěděl, kde je. Přišel o kapuci, o plášť, o potraviny, o poníka, o své knoflíky i o přátele. Putoval dál a dál, dokud slunce nezačalo klesat k západu — za horami! Jejich stíny padaly přes Bilbovu stezku a on se ohlédl. Pak se podíval před sebe a viděl jenom zvlněné hřebeny a svahy klesající k nížině a k pláním, které tu a tam probleskovaly mezi stromy.

„Jemináčku!“ zvolal. „Zdá se, že jsem se dostal přímo na druhou stranu Mlžných hor, rovnou na pokraj Záhoří! Kampak se jen poděl Gandalf a trpaslíci? Doufám z celé duše, že nezůstali ještě pod horami v moci skřetů!“

Putoval stále dál, prošel tím vysoko položeným údolíčkem a pustil se dolů ze svahu pod ním, ale po celou tu dobu v něm čím dál víc hlodalo jedno náramně nepříjemné pomyšlení. Kladl si otázku, jestli by se teď, když má kouzelný prsten, neměl vrátit do těch děsivých tunelů a hledat tam své přátele. Právě se rozhodl, že je to jeho povinnost, že se tam vrátit musí — a byl z toho všecek nešťastný -, když náhle zaslechl nějaké hlasy.

Zůstal stát a zaposlouchal se. Neznělo to jako řeč skřetů, a tak se jal ostražitě plížit vpřed. Byl na kamenité stezce, která se vinula dolů podél skalnaté stěny po levé ruce; po pravici se půda svažovala a pod úrovní stezky tam byly rokle obrostlé převislými keři a nízkým stromovím. V jedné z těch roklí pod křovím někdo mluvil.

Bilbo se připlížil a najednou mezi dvěma balvany uviděl vykukovat hlavu s červenou kapucí: byl to Balin na stráži. Hobit by byl nejradši zatleskal a zavýskal radostí, ale neudělal to. Měl pořád ještě navlečený kouzelný prsten, ze strachu, aby se nesetkal s něčím neočekávaným a nemilým, a uvědomil si, že Balin hledí přímo na něj, ale nevidí ho.

„Teď je ale pořádně překvapím!“ řekl si, když lezl do křoví na pokraji rokle. Gandalf se právě s trpaslíky hádal. Probírali všechno, co je potkalo v tunelech, a lámali si hlavy tím, co mají podniknout dál. Gandalf prohlásil, že rozhodně nemohou pokračovat v cestě a nechat pana Pytlíka v rukách skřetů, dokud se nepokusí zjistit, zda je živý či mrtvý, a dokud se nepokusí o jeho záchranu.

„Koneckonců je to můj přítel,“ řekl čaroděj, „a není to špatný chlapíček. Cítím se za něj odpovědný. Ani nevíte, jak mě mrzí, že jste ho ztratili.“

Trpaslíci namítali, že nevědí, proč ho vůbec brali s sebou, proč. se hobit nedokázal držet svých přátel a nepouštět se jich a proč čaroděj nevybral někoho, kdo má víc rozumu. „Prozatím z něho koukalo víc potíží než užitku,“ řekl jeden z nich. „Jestli se teď máme vrátit do těch ohavných tunelů a hledat ho, ať ho radši vezme čert!“

Gandalf rozzlobeně odsekl: „Já jsem ho přivedl a neberu s sebou nikoho, kdo není k žádnému užitku.

Buďto mi pomůžete hledat ho, nebo půjdu a nechám vás tady, abyste se dostali z kaše, jak sami nejlíp dokážete. Jestli se nám ho podaří najít, ještě mi poděkujete, než tohle všechno skončí. Proč jste ho vlastně upustil a nechal ho ležet, Dori?“

„Vy byste ho byl taky upustil,“ bránil se Dori, „kdyby vás nějaký skřet znenadání popadl ve tmě za nohu, podrazil vás a zezadu vás nakopl!“

„Tak proč jste ho zase nesebral?“

„Propánakrále! Jak se tak můžete ptát? Skřetové na nás doráželi a kousali ve tmě, jeden padal přes druhého a všichni jsme do sebe vráželi. Vy jste mi málem usekl hlavu Glamdringem a Thorin se rozháněl na všechny strany Orkristem. A najednou jste dal jednu tu svou oslepující šlehu, a pak jsme viděli, jak skřetové s kňučením utíkají zpátky. Vy jste vykřikl: ,Všichni za mnou!‘ a každý měl běžet za vámi. Taky jsme mysleli, že to každý udělal. Dobře víte, že nebyl čas na žádné přepočítávání, dokud jsme neprorazili mezi strážemi dolní bránou a nedostali se horempádem až sem. A tady teď jsme — bez toho lupiče, aby ho husa kopla!“