John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„A tady je ten lupič!“ ozval se Bilbo, sestoupil doprostřed mezi ně a stáhl si prsten.

Pánijáni, ti vyskočili! A jak vykřikli překvapením i radostí! Gandalf žasl právě tak jako každý z nich, ale pravděpodobně ho to potěšilo víc než všechny ostatní dohromady. Vzal si na paškál Balina a řekl mu své mínění o hlídce, která nechá bez výstrahy někoho proniknout rovnou do jejich středu. Výsledek byl ten, že Bilbova reputace u trpaslíků po tomhle kousku ohromně vzrostla. Jestli do té doby přes Gandalfovo ujišťování pochybovali o hobitových prvotřídních lupičských kvalitách, teď je všechny pochybnosti přešly.

Balinovi to vrtalo hlavou nejvíc, ale všichni souhlasili, že to Bilbo provedl náramně šikovně.

Bilbovi jejich chvála dělala tak dobře, že se jen v duchu zasmál, ale o prstenu se nezmínil ani slůvkem. Když se ho vyptávali, jak to dokázal, odpověděl: „Ale, prostě jsem se mezi vás připlížil, to víte, že hodně opatrně a tiše.“

„Hm, to je poprvé, co se mi rovnou před nosem proplížila tiše a opatrně třeba jen myš, abych ji nezmerčil,“ zabručel Balin, „a musím před vámi smeknout.“ A opravdu smekl kapuci se slovy: „Balin k vašim službám.“

„Bilbo Pytlík, váš služebník,“ opětoval jeho poklonu hobit. Potom chtěli slyšet podrobně o jeho dobrodružstvích od chvíle, kdy se jim ztratil, a on se posadil a všechno jim vypověděl, nezmínil se však o nálezu prstenu. („To má čas,“ pomyslel si.) Zejména je zaujala hádankářská soutěž a s velkým pochopením se celí roztřásli, když jim popisoval Gluma.

„A pak jsem si už nemohl vymyslet žádnou hádanku, když tak seděl vedle mne,“ končil Bilbo, „a tak jsem se ho zeptal, co mám v kapse. A on to ani na tři pokusy nemohl uhádnout. Tak mu tedy povídám: ,Co váš slib? Ukažte mi cestu ven!‘ Jenže on po mně skočil, aby mě zabil, a já se dal na útěk, ale zakopl jsem a upadl, a on mě ve tmě minul. Pak jsem se vydal za ním, protože jsem slyšel, jak mluví sám k sobě. Myslel si, že opravdu znám cestu ven, a tak se k ní pustil. A potom se usadil zrovna ve vchodu k ní, a já kolem něho nemohl projít. Tak jsem ho přeskočil a utekl jsem mu a běžel jsem dolů k té bráně.“

„A co stráže?“ zajímali se. „To tam žádné nebyly?“

„I byly, spousta! Jenže jsem jim vykličkoval. Uvízl jsem pak ve dveřích, které byly pootevřené jen škvírou, a přišel jsem tam o spoustu knoflíků,“ řekl smutně s pohledem na své potrhané šaty. „Jenže jsem se přece jen protáhl — a tak jsem teď tady.“

Trpaslíci se na něj začali dívat s docela novým respektem, když mluvil o kličkování před strážemi, skoku přes Gluma a protažení škvírou dveří, jako by to nebylo nic těžkého a nebezpečného.

„Co jsem vám říkal?“ zasmál se Gandalf. „Na panu Pytlíkovi je toho víc, než byste řekli.“ Při těch slovech se na Bilba divně podíval zpod huňatého obočí a hobit by byl rád věděl, jestli čaroděj uhodl, co ve svém vyprávění vynechal.

Potom se začal sám vyptávat, poněvadž jestliže zatím Gandalf vysvětlil všechno trpaslíkům, Bilbo to neslyšel. Chtěl se dozvědět, jak se čaroděj znovu objevil mezi skřety, a kde se teď vlastně všichni octli.

Po pravdě řečeno, čaroději nikdy nevadilo vysvětlovat svou vlastní chytrost víc než jednou, a tak nyní Bilbovi pověděl, že on i Elrond si byli dobře vědomi přítomnosti zlých skřetů v oné části hor. Jejich hlavní brána však dřív ústila do jiného průsmyku poněkud schůdnějšího, takže tam často lapali poutníky, které poblíž skřetí brány zastihla noc. Pocestní pak zřejmě přestali oné stezky užívat a skřetové byli nuceni otevřít nový vchod na vrcholu průsmyku, kterým šli trpaslíci, a to jistě docela nedávno, poněvadž až dosud byla ta stezka úplně bezpečná.

„Musím se poohlédnout po nějakém víceméně slušném obrovi, aby jim ten vchod zase zavalil,“ řekl Gandalf, „nebo brzy nebude možný vůbec žádný přechod přes hory.“

Jakmile Gandalf uslyšel v jeskyni Bilbovo zaječení, uvědomil si, co se stalo. V záblesku, jímž zabil skřety, kteří se na něj vrhli, proklouzl puklinou dovnitř, právě když se zavírala. Sledoval pohůnky a zajatce až na práh velké síně, tam se posadil a vyčaroval nejlepší kouzlo, jaké v tom šeru svedl.

„Byla to náramně choulostivá záležitost,“ poznamenal. „Jen taktak to vyšlo!“

Gandalf ovšem speciálně studoval čarování s ohněm a se světlem (dokonce ani hobit nikdy nezapomněl na magický ohňostroj při svatojánských oslavách u. starého Brala, jak si vzpomínáte). Ostatek už všichni známe — až na to, že Gandalf dobře věděl o zadních vrátkách, jak skřetové říkali dolejší bráně, kde Bilbo přišel o knoflíky. Vlastně o nich věděl každý, kdo byl obeznámen s touhle částí hor, ale jenom čaroděj si dokázal zachovat rozvahu v podzemních tunelech a vyvést trpaslíky správným směrem.

„Skřetové si tu bránu zřídili před dávnými časy,“ řekl, „jednak jako únikovou cestu, kdyby ji potřebovali, jednak jako výpadovou cestu do krajů pod horami, kam se dosud za tmy vypravují a působí velké škody. Stále ty dveře hlídají a nikomu se ještě nepodařilo zatarasit je. Po téhle zkušenosti je budou hlídat dvojnásob,“ zasmál se.

Všichni ostatní se zasmáli s ním. Koneckonců sice utrpěli velkou ztrátu, ale zabili Velkého skřeta a spoustu dalších navíc a všichni unikli, takže se dalo říci, že prozatím z toho vyšli dobře.

Ale čaroděj jim připomněl vážnost situace. „Když jsme si teď trochu odpočinuli, musíme okamžitě dál,“ prohlásil. „Jakmile padne noc, vyrojí se za námi stovky skřetů, a stíny se už prodlužují. Vyčenichají naše stopy i dlouhé hodiny potom, co přejdeme. Do soumraku musíme být na míle odtud. Jestli se nebe nezatáhne, posvítí nám měsíc, a to je naše štěstí. Ne že by skřetům měsíc moc vadil, ale my aspoň budeme trochu vidět na cestu.“

„Á, pravda!“ odpověděl pak na další hobitovy otázky. „Přestal jste v těch skřetích tunelech sledovat čas. Dneska máme čtvrtek, a zajali nás v pondělí v noci nebo v úterý ráno. Urazili jsme dlouhé míle a prošli jsme přímo srdcem hor, takže jsme teď na jejich druhé straně — pořádnou zkratkou. Jenže nejsme tam, kam by nás byla zavedla naše stezka; dostali jsme se příliš daleko na sever a máme před sebou kus nebezpečného území. A jsme pořád ještě hodně vysoko. Tak pochodem v chod!“

„Já mám příšerný hlad,“ zaúpěl Bilbo, který si najednou uvědomil, že nic nejedl od předvčerejšího večera. Jen si představte, co to pro hobita znamená! Jakmile teď pominulo vzrušení, prázdný žaludek se mu svíral a nohy mu podklesávaly.

„Nedá se nic dělat,“ odpověděl Gandalf, „ledaže byste se chtěl vypravit zpátky a zdvořile skřety poprosit, aby vám vrátili poníka a vaše zavazadla.“

„To pěkně děkuju!“ otřásl se hobit při tom pomyšlení.

„No dobrá, tak si tedy musíme utáhnout opasky a šlapat dál — jinak si z nás udělají večeři, a to by bylo daleko horší, nežli když se sami obejdeme bez večeře.“

Cestou dál se Bilbo rozhlížel ze strany na stranu po něčem k jídlu, ale ostružiní teprve kvetlo a samozřejmě ještě neuzrály žádné oříšky, ba ani bobule hlohu. Oždíbal trochu šťovíku, napil se z horského pramínku, jenž tekl přes stezku, a snědl tři lesní jahody, které našel na jeho břehu, ale to mu nijak nepomohlo.

Šli pořád dál a dál. Ubohá stezka se vytratila. Křoviska a dlouhá tráva mezi balvany, palouky spasené od králíků, tymián, šalvěj, majoránka i devaterníky, to všechno zmizelo, a octli se na hřebeni širokého, strmého a kamenitého svahu, který tu zůstal po sesuvu půdy. Když se po něm pustili dolů, drolila se jim pod nohama drť a drobné kamínky, za chvilku se s chřestěním začaly hrnout větší kusy rozdrcených kamenů, následkem čehož se začaly sesouvat a valit i další kameny, které opět uvolňovaly a postrkávaly těžší skalní úlomky, a ty se řítily dolů v oblacích prachu. Zanedlouho se celý svah nad nimi zdál v pohybu a oni klouzali v jednom chumlu, v hrozném přívalu smekajících se, rachotících a třaskajících valounů a balvanů.