John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Proto teď jeli mlčky, cválali, kde byla půda rovná a travnatá, s temnými horami po levici a v dálce s řekou vroubenou stromy, která se stále blížila. Když vyrazili, slunce se právě obracelo k západu a ozlacovalo až do večera krajinu kolem nich. Bylo těžké představit si, že je zezadu pronásledují skřetové, a když se od Meddědova domu vzdálili na mnoho mil, dali se opět do řeči a do zpěvu a zapomněli na temnou stezku hvozdem, která ležela před nimi. Avšak večer, když padl soumrak a vrcholky hor zažhnuly v paprscích zapadajícího slunce, rozbili tábor, postavili hlídku a většině z nich se ve spánku zdály divoké sny, ve kterých se ozývalo vytí vlků a pokřik skřetů.

Příští den však znovu vzešlo jasné a krásné jitro. Při zemi se sice bělala jakoby podzimní mlha a vzduch byl chladný, ale brzy vystoupilo na východě červené slunce, mlhy se rozptýlily a naše společnost vyrazila na cestu, ještě než se začaly krátit stíny. Jeli tak další dva dny a celou tu dobu viděli jenom trávu a květy a ptáky a roztroušené stromy a občas malá stáda srnců, pasoucí se nebo odpočívající o polednách pod stromy. Bilbo tu a tam zahlédl jelení parohy vyčnívající z vysoké trávy a napřed si myslel, že to jsou suché větve stromů. Třetí večer pocítili touhu dojet co nejdál, poněvadž Medděd jim řekl, že by měli dosáhnout vchodu do hvozdu časně ráno čtvrtého dne; a tak pokračovali v cestě i po soumraku a dlouho do noci při měsíci. Když světlo sláblo, Bilbovi se zdálo, že zahlédá jednou napravo a podruhé nalevo temný obrys velikého medvěda, plížícího se týmž směrem. Ale když se odvážil zmínit se o tom Gandalfovi, čaroděj mu jenom doporučil: „Pst! Nevšímejte si toho!“

Nazítří vyjeli před svítáním, třebaže se v noci vyspali jen kratičce. Jakmile se rozednilo, uviděli hvozd. Přicházel jim vstříc nebo čekal na ně jako černá a chmurná hradba. Půda se začala před nimi zvedat a hobitovi se zdálo, že je zalévá vlna mlčení. Ptáci už tolik nezpívali, srnci vymizeli a neukázal se už ani králík. Odpoledne dojeli na pokraj Temného hvozdu a usadili se k odpočinku téměř už pod mohutnými převislými větvemi jeho prvních stromů. Stromy měly obrovské sukovité kmeny, pokroucené větve, tmavé a dlouhé listí. Obrůstal je břečťan, který se plazil i po zemi.

„Tak tohle je Temný hvozd!“ poznamenal Gandalf. „Největší z pralesů severního světa. Doufám, že se vám líbí. A teď musíte poslat zpátky tyhle znamenité poníky, které jste si vypůjčili.“

Trpaslíci začali reptat, ale čaroděj je napomenul, aby nebyli bláhoví. „Medděd není tak daleko, jak se vám zřejmě zdá, a v každém případě byste měli splnit svůj slib, poněvadž dovede být strašný nepřítel. Pan Pytlík má bystřejší oči nežli vy, jestli jste každou noc po setmění neviděli velikého medvěda, jak nás provází nebo sedá při měsíci opodál našich táborů a pozoruje nás. Nejen proto, aby vás střežil a chránil, ale taky proto, aby si hlídal svoje poníky. Medděd je třeba váš přítel, ale svoje zvířata miluje jako své vlastní děti. Nemáte ani zdání, jakou vám prokázal laskavost, když na nich nechal jet trpaslíky tak daleko a tak rychle, ani si nedovedete představit, co by vás potkalo, kdybyste se pokusili vzít si je do lesa.“

„A co váš kůň?“ namítl Thorin. „O něm nemluvíte, že ho pošlete zpátky.“

„Nemluvím, protože ho taky nepošlu.“

„Tak co bude s vaším slibem?“

„Ten dodržím. Nepošlu koně zpátky, protože na něm pojedu!“

V té chvíli si uvědomili, že je Gandalf na pokraji Temného hvozdu opustí, a byli z toho zoufalí. Jenže ho ničím nemohli pohnout, aby své rozhodnutí změnil. „Tohle všechno jsme si přece už vyřídili, když jsme přistáli na Skalbalu,“ řekl jim. „Nemá cenu mě přemlouvat. Jak jsem vám už pověděl, mám nějakou naléhavou záležitost na jihu a už jsem se s vámi beztak dost zdržel. Třeba se spolu znovu setkáme, než vaše výprava skončí, a samozřejmě třeba taky ne. To záleží na vašem štěstí, na vaší kuráži a na vašem zdravém rozumu. Kromě toho s vámi posílám pana Pytlíka. Jak jsem vás už upozornil, je v něm víc, než byste řekli, a vy se o tom co nevidět přesvědčíte. Tak se vzchopte, Bilbo, a netvařte se tak ztrápeně! Rozveselte se, Thorine a společnosti! Vždyť je to koneckonců vaše výprava. Myslete na poklad, který vás čeká na jejím konci, a zapomeňte na hvozd a na draka, aspoň do zítřejšího rána!“

Nazítří ráno jim opakoval totéž. Teď už jim tedy nezbývalo nic jiného než naplnit si měchy vodou z čistého pramene, který našli poblíž vchodu do lesa, a složit náklad z poníků. Rozdělili zavazadla tak spravedlivě, jak jen dokázali, ačkoli Bilbo si myslel, že jeho příděl je protivně těžký, a vůbec se mu nelíbilo pomyšlení, že se bude trmácet dlouhé míle s takovou zátěží na zádech.

„Jen žádné strachy!“ chlácholil ho Thorin. „Ulehčí se vám až moc brzy. Čekám, že zanedlouho si budeme všichni přát, aby naše zavazadla byla těžší, až nám budou docházet potraviny.“

A tak se konečně rozloučili s poníky a obrátili jim hlavy k domovu. Poníci vesele odklusali, zřejmě náramně rádi, že se mohou otočit oháňkami k šeru Temného hvozdu. Když mizeli z dohledu, Bilbo by byl přísahal, že se ze stínu stromů vynořilo něco jako medvěd a rychle si to šinulo za nimi.

Teď jim dal sbohem i Gandalf. Bilbo seděl na zemi, cítil se hrozně nešťastný a strašně rád by byl seděl vedle čaroděje na jeho vysokém koni. Zašel si po snídani (velmi chudé) jen kousíček dovnitř hvozdu a zdálo se mu i ráno, že je tam tma jako v noci a že to tam vypadá zlověstně a tajuplně, „jako by nás něco pozorovalo a číhalo na nás,“ řekl si pro sebe.

„Sbohem!“ loučil se Gandalf s Thorinem. „A šťastnou cestu vám všem! Teď se musíte dostat přímo přes les. Nesejděte ze stezky! Jestli to uděláte, máte pravděpodobnost tisíce proti jedné, že už ji nikdy nenajdete a že z Temného hvozdu nevyjdete; a v tom případě bych se s vámi nejspíš víckrát nesetkal ani já, ani kdo jiný.“

„Musíme opravdu tím hvozdem projít?“ zanaříkal hobit.

„Ano, musíte,“ odpověděl čaroděj, „jestli se chcete dostat na druhou stranu. Musíte buďto projít, nebo se vzdát svého podniku. A já vám teď nedovolím couvnout, pane Pytlíku. Je mi hanba, že vás to vůbec napadlo. Musíte se přece místo mne postarat o všechny tyhle trpaslíky,“ zasmál se.

„Ne, ne!“ bránil se Bilbo. „Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, jestli se hvozd nedá nějak obejít?“

„To se dá, jestli se chcete plahočit nějakých dvě stě mil oklikou na sever nebo dvakrát tak daleko na jih. Ale bezpečnou cestu byste tam stejně nenašli. V těchhle končinách prostě není žádná cesta bezpečná. Pamatujte, že jste překročili hranice Divočiny a že vás teď čekají všechny možné legrace, ať se vrtnete kam vrtnete. Než byste obešli Temný hvozd severně, octli byste se rovnou na svazích Šedých hor, a tam se to prostě hemží skřety, rarachy a šotouši toho nejhoršího druhu. A než byste obešli jižně, dostali byste se na území Černého mága, a dokonce ani vy, Bilbo, nepotřebujete, abych já vám vykládal o tomhle černokněžníkovi. Nedoporučuju vám, abyste se kdy přiblížili na dohled k jeho černé věži! Držte se lesní stezky, hlavy vzhůru, doufejte v to nejlepší, a jestli budete mít obrovské štěstí, možná že se vám jednou podaří vyjít z hvozdu a uvidět pod sebou Dlouhé močály a za nimi vysoko na východě Osamělou horu, kde žije ten starý dobrák Šmak, který vás doufejme nečeká.“