John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Konečně vystrčil hlavu nad klenbu listí, a samozřejmě tam pavouky našel. Ale jenom takové malé, obvyklé velikosti, kteří tam lovili motýly. Bilba světlo skoro oslepilo. Slyšel, jak na něj hluboko zdola trpaslíci volají, ale nemohl jim odpovědět, jenom se držel a mrkal. Slunce oslnivě zářilo, a trvalo hezkou chvíli, než ten jas dokázal snést. Když se mu to konečně podařilo, viděl všude kolem sebe moře temné zeleně, zvlněné tu a tam větříkem; a všude byly stovky motýlů. Čekal bych, že patřili k druhu „purpurový císař“, což je motýl, který miluje vrcholky doubrav, ale tihle vůbec nebyli purpuroví, nýbrž sametově černí, bez jakýchkoli viditelných kreseb na křídlech.

Bilbo se na ty „černé císaře“ dlouho díval, liboval si větřík, který mu ovíval tváře a vlasy; ale konečně mu pokřik trpaslíků, kteří dole už prostě dupali netrpělivostí, připomněl jeho pravý úkol. Nebylo to k ničemu. Ať koukal jak koukal, nikde nedohlédl konce listnatých korun. Srdce povznesené pohledem na slunce s vanoucím větříkem mu spadlo zase do kalhot: nikde dole ho po návratu nečekalo nic k jídlu.

Ve skutečnosti, jak jsem vám už řekl, nebyli daleko od kraje hvozdu, a kdyby byl měl Bilbo dost rozumu, byl by si uvědomil, že strom, na který vylezl, ačkoli sám o sobě vysoký, stojí skoro na dně širokého údolí, takže okolní stromy se z jeho vrcholku zdají kolem dokola vydouvat jako okraje obrovské mísy, a proto se nedá dohlédnout, jak daleko se les táhne. Jenomže si to neuvědomil, a tak lezl dolů všechen zoufalý. Když byl konečně na zemi, poškrábaný, rozpálený a nešťastný, dlouho v tom dolejším šeru nic neviděl. A jeho hlášení brzy naplnilo jeho druhy stejným zoufalstvím, jaké cítil on sám.

„Hvozd se táhne donekonečna na všechny strany! Co si teď počneme? A jaký to mělo smysl posílat nahoru hobita!“ křičeli, jako by to byla jeho vina. Ani za mák je nezajímali motýli, a když jim pověděl o tom líbezném větříku, který nemohli ucítit, poněvadž byli na šplhání příliš těžcí, dostali jenom tím větší vztek.

Ten večer snědli poslední zbytky a drobty, a když se druhý den ráno probudili, uvědomili si nejdřív, že se jim pořád ještě svírají žaludky hladem a taky že prší a že místy dešťové kapky dopadají těžce na zem. To jim jenom připomnělo, že jsou také vyprahlí žízní, ale že proti tomu nemohou nic dělat: tak strašnou žízeň nemůžete utišit tím, že se postavíte pod obrovský dub a budete čekat, že vám nějaká náhodná krůpěj skápne na jazyk. Jediné trošky útěchy se jim neočekávaně dostalo od Bombura.

Bombur se náhle probudil, posadil se a poškrábal se na hlavě. Neměl ani ponětí, kde vůbec je, ani proč má takový hlad. Zapomněl totiž všechno, co se stalo od začátku jejich cesty onoho májového rána před tak dlouhou dobou. To poslední, co si pamatoval, byl dýchánek v hobitově domě, a všem dalo hodně práce, aby uvěřil jejich vyprávění o spoustě dobrodružství, která od toho dne prožili.

Když uslyšel, že není nic k jídlu, sedl si a rozplakal se, poněvadž se cítil hrozně zesláblý a podklesávaly mu nohy. „Proč já jsem se jenom probouzel!“ naříkal. „Zdály se mi takové krásné sny. Zdálo se mi, že jsem chodil po lese docela podobném tomuhle, jenže byl osvětlený pochodněmi na stromech a lampami, co se houpaly na větvích, i ohni na zemi; a pořádala se tam slavná hostina, která trvala v jednom kuse. Byl tam lesní král, na hlavě měl korunu z listí, a vesele se tam zpívalo a nemůžu vypočíst ani popsat, co všechno tam bylo k jídlu a k pití.“

„O to se nemusíš snažit,“ zabručel Thorin. „Jestli nemáš, o čem jiném bys mluvil, tak buď radši zticha! Už tak ses nás natrápil dost a dost. Kdyby ses nebyl probudil, nejradši bychom tě nechali s těmi tvými pitomými sny v lese; není to žádná legrace tahat se s tebou i po tolika týdnech hubené stravy.“

Nedalo se dělat nic jiného než si utáhnout opasky přes prázdné žaludky, sebrat prázdné sakypaky a trmácet se dál stezkou bez valné naděje, že dojdou na konec dřív, než se složí a zahynou hlady. Tak šli celý den, velmi pomalu a vyčerpaně, zatímco Bombur bez ustání lamentoval, že ho nohy neunesou a že si chce lehnout a spát.

„Ne, to nesmíš!“ okřikovali ho. „Jen ať si tvoje nohy odpracují taky svoje, my jsme tě nesli dost dlouho.“ Bombur přesto najednou odmítl hnout se třeba jen o krok dál a vrhl se na zem. „Vy si jděte, jestli musíte! Já prostě zůstanu ležet tady a budu spát a snít o jídle, když se k němu jinak nedostanu. A doufám, že se už nikdy neprobudím.“

Právě v tom okamžiku Balin, který šel kousek napřed, zavolal: „Co to tamhle bylo? Připadalo mi, že v lese zablikalo nějaké světlo.“

Všichni napjali zraky a opravdu se jim zdálo, že v dálce zahlédli ve tmě červené světýlko; pak ještě jedno a další se zablesklo vedle. I Bombur se zvedl a pospíchali tím směrem, bez ohledu na to, jestli to nejsou zlobři či skřeti. Světla probleskovala před nimi i nalevo od stezky, a když se konečně dostali do jedné roviny s nimi, bylo už zřejmé, že pod stromy planou pochodně a ohně, jenomže hezky daleko od jejich stezky.

„Vypadá to, že se moje sny začínají uskutečňovat,“ funěl Bombur vzadu. Chtěl se vrhnout přímo do lesa za světly, ale ostatní si až příliš dobře pamatovali, před čím je varovali čaroděj a Medděd.

„Žádná hostina by nebyla k ničemu, kdybychom se z ní nevrátili živí,“ poznamenal Thorin.

„Jenže bez pohoštění nezůstaneme tak jako tak dlouho naživu,“ namítl Bombur a Bilbo s ním ze srdce souhlasil. Dlouho se o tom přeli a probírali to ze všech stran, až se konečně dohodli, že vyšlou dva zvědy, aby se připlížili až k světlům a zjistili o nich něco víc. Nemohli se však dohodnout, koho mají vyslat: nikdo zřejmě netoužil riskovat, že by se ztratil a nikdy nenašel své přátele. Nakonec to za ně přes všechna varování vyřešil hlad, poněvadž Bombur nepřestával líčit, jaké dobroty se v jeho snu podávaly k jídlu na takové lesní hostině, takže všichni sešli ze stezky a pustili se do lesa společně.

Po dlouhém plížení a plazení vykoukli zpoza kmenů a uviděli mýtinu s vykácenými stromy a urovnanou půdou. Byla tam spousta lidiček elfího vzezření, všichni byli oblečeni zeleně a hnědě a seděli ve velkém kruhu na špalcích z pokácených stromů. Uprostřed plápolal oheň a na některých stromech dokola hořely pochodně; ale nejnádhernější bylo, že všichni jedli a pili a vesele se smáli.

Vůně pečení byla tak omamná, že naši hladovci všichni bez čekání na vzájemnou poradu vyskočili a drali se ke kruhu s jedinou myšlenkou vyžebrat si něco k jídlu. Sotva však první z nich vkročil na mýtinu, všechna světla jakoby kouzlem zhasla. Někdo rozkopal oheň a ten se proměnil ve sloupec jiskřivých prskavek a zmizel. Naši přátelé se octli v černočerné tmě a nemohli najít ani jeden druhého, aspoň ne po dlouhou dobu. Po zmateném bloudění nocí, padání přes pařezy, vrážení do stromů a křiku a volání, kterým určitě zburcovali celý hvozd na míle daleko, se jim konečně podařilo sejít se v jednom chumlu a spočítat se po hmatu. Mezitím ovšem docela zapomněli, kterým směrem leží stezka, a tak byli všichni beznadějně ztraceni, přinejmenším až do rána.

Nic jiného jim nezbývalo, než uložit se na noc, kde právě byli; neodvážili se ani hledat po zemi zbytky jídla, tolik se báli, aby se od sebe znovu neodloučili. Neleželi však dlouho a Bilbo teprve začínal klímat, když Dori, na něhož připadla první hlídka, hlasitě zašeptal: