John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Tamhle se světla rozsvěcují znovu, a je jich ještě víc než předtím.“

Všichni vyskočili. Namouduši, nedaleko znovu zablikaly tucty ohníčků a hlasy i smích bylo slyšet docela zřetelně. Naši ztracenci se k nim pomalu začali plížit v jedné řadě za sebou a každý se dotýkal zad toho před sebou. Když se přiblížili, Thorin přikázal: „Tentokrát žádnou zbrklost! Nikdo se nesmí ani hnout z úkrytu, dokud neřeknu. Pošlu pana Pytlíka napřed samotného, aby s nimi promluvil. Jeho se bát nebudou — (,A co já jich?‘ pomyslel si Bilbo) a v každém případě doufám, že mu neprovedou nic ošklivého.“

Když se doplížili na okraj kruhu světel, postrčili Bilba zezadu. Než měl čas nasadit si svůj prsten, vklopýtal do plné záře ohňů a pochodní. Nebylo to k ničemu dobré. Všechna světla znovu pohasla a padla naprostá tma.

Jestliže se tak těžko shledávali předtím, tentokrát to bylo daleko horší. A hobita nemohli najít ani za nic. Pokaždé, když se přepočítávali, vycházelo jim pouze třináct. Křičeli a volali: „Bilbo Pytlíku! Hobite! Vy zatracepený hobite! Hej! Hobite, aby vás husa kopla, kde jste?“ Tak a podobně ho vzývali, ale nikdo jim neodpovídal.

Už se vzdávali naděje, když o něho Dori zakopl pouhou šťastnou náhodou. Upadl ve tmě přes něco, co pokládal za pařez, ale zjistil, že je to hobit stočený do klubíčka a pevně spící. Museli jím pořádně zacloumat, než ho probudili, a když se jim to podařilo, nebyl tím nijak nadšený.

„Zdál se mi takový krásný sen,“ brumlal, „sen o nádherné večeři.“

„Propánakrále! Už je jako Bombur!“ zděsili se. „Nevykládejte nám o žádných snech! Večeře ve snu nejsou k ničemu dobré a my z nich nic nemáme.“

„Jsou to nejlepší, co v tomhle strašném lese můžu dostat,“ mumlal Bilbo, když znovu uléhal vedle trpaslíků a pokoušel se znovu usnout a navázat na svůj sen.

Ale to ještě nebyl konec světel v hvozdu. O něco později, když se už noc schylovala k ránu, Kili, který měl právě hlídku, je znova všechny zburcoval.

„Kousek odtud se objevila úplná záplava záře,“ řekl jim. „Nějakým kouzlem se tam zažehly jistě stovky pochodní a spousta ohňů. A poslechněte si ten zpěv a ty harfy!“

Když nějakou chvíli leželi a poslouchali, nemohli odolat touze přiblížit se tam a pokusit se ještě jednou žádat o pomoc. Takže znovu vstali — a tentokrát byl výsledek katastrofální. Hodokvas, který uviděli teď, byl skvělejší a velkolepější než ty předtím; a v čele dlouhé řady hodovníků seděl lesní král s korunou z listí na zlatých vlasech, přesně tak, jak ho popsal Bombur podle svého snu. Elfové si podávali číše z ruky do ruky a přes ohně, někteří hráli na harfy a mnoho jich zpívalo. Zářící vlasy měli propleteny květinami; kolem krku a na pásech se jim třpytily zelené a bílé drahokamy; a jejich tváře i jejich písně překypovaly veselím. Byly to hlasné a jasné a krásné písně, a Thorin náhle vstoupil do kruhu zpěváků.

Vzápětí se uprostřed slova rozhostilo mrtvé mlčení. Všechna světla pohasla. Ohně vybuchly černým kouřem. Trpaslíci měli plné oči oharků a popela a hvozd se znovu rozezněl jejich pokřikem a voláním.

Bilbo si uvědomil, že běhá pořád dokola aspoň si to myslel) a znovu a znovu volá: „Dori, Nori, Ori, Oine, Gloine, Fili, Kili, Bombure, Bifure, Bofure, Dvaline, Baline, Thorine Pavézo!“ zatímco trpaslíci, které nemohl vidět ani nahmatat, dělali totéž všude kolem něho (s občasným „Bilbo!“ navíc). Jenže pokřik trpaslíků se ozýval z větší dálky a slaběji, a třebaže se hobitovi po chvíli zdálo, že se proměnil kdesi daleko v jekot a volání o pomoc, nakonec všechny zvuky utichly a on zůstal sám, obklopen naprostým mlčením a temnotou.

Ten okamžik patřil k nejbědnějším, jaké kdy prožil. Ale brzy si řekl, že nemá cenu snažit se něco podnikat, dokud nepřijde den s trochou světla, a že je docela zbytečné bloudit kolem a vysilovat se bez naděje na nějakou snídani, po které by zas ožil. A tak si sedl zády ke stromu a nikoli naposledy se oddal myšlenkám na svou vzdálenou hobití noru a na její krásné spižírny. Byl právě hluboce zabrán do představ slaniny, vajec a topinek s máslem, když ucítil, že se ho něco dotklo. Něco jako přilnavé lepkavé lano se táhlo k jeho levé ruce, a když se chtěl pohnout, zjistil, že už má nohy opředené stejným prevítem, takže při vstávání upadl.

V tom okamžiku se za ním vynořil obrovský pavouk, který ho pilně svazoval, zatímco Bilbo dřímal, a řítil se na něho. Hobit viděl jenom oči toho netvora, ale cítil jeho chlupaté nohy, když se pavouk usilovně snažil omotat ho svými hnusnými vlákny. Ještě štěstí, že se Bilbo vzpamatoval včas. O chvilku později by se byl nedokázal hnout vůbec. Takhle musel zoufale bojovat, aby se vyprostil. Bušil do netvora pěstmi pavouk se snažil otrávit ho kousnutím, aby ho umrtvil, jako to dělají malí pavouci s mouchami -, až si vzpomněl na svůj mečík a vytasil se s ním. Pavouk uskočil zpátky a Bilbo získal čas uvolnit si nohy. Pak přišla jeho chvíle k útoku. Pavouk zřejmě nebyl zvyklý na tvory, kteří nosí po boku takováhle žihadla, jinak by vycouval rychleji. Bilbo se na něj vrhl dřív, než mohl netvor zmizet, a vrazil mu meč přímo do očí. Pavouka popadl běs, vyskočil, zmítal se a sekal nohama ve strašných záškubech, dokud jej hobit další ranou nezabil, načež se sám skácel a omdlel.

Když přišel opět k sobě, obklopovalo ho to obvyklé šeré světlo lesního dne. Mrtvý pavouk ležel vedle něho a čepel jeho mečíku byla zčernalá krví. Skutečnost, že zabil obrovitého pavouka, docela sám, ve tmě, bez pomoci čaroděje, trpaslíků a kohokoli jiného, znamenala jaksi pro pana Pytlíka velikou změnu. Když si utíral meč o trávu a zasunoval jej zpátky do pochvy, připadal si rázem úplně jiný, mnohem sveřepější a smělejší, přes svůj prázdný žaludek.

„Dám ti jméno,“ řekl svému meči, „budu ti říkat Žihadlo.“

Potom se vydal na výzkumnou výpravu. Hvozd byl ponurý a mlčenlivý, ale Bilbo se zřejmě musel ze všeho nejdřív poohlédnout po svých přátelích, kteří byli patrně nedaleko, ledaže by je byli zajali elfové (nebo něco horšího). Cítil, že by bylo nebezpečné volat, a dlouho stál v zamyšlení, kterým směrem asi leží stezka a kterým směrem by se měl pustit hledat trpaslíky.

„Ach, že jsme jen zapomněli na Meddědovu a Gandalfovu radu!“ lamentoval. „Teď jsme v pěkné šlamastyce! Jsme! Kdyby se aspoň dalo říct jsme; je to hrozné, být docela sám!“

Nakonec se pokusil uhodnout aspoň přibližně směr, odkud v noci zaslechl volání o pomoc, a naštěstí (s pořádnou porcí štěstí se už narodil) uhodl víceméně správně, jak hned uvidíte. Jakmile se rozhodl, začal se tím směrem plížit co možná nejšikovněji. Hobiti jsou na takové tiché plížení šikovní, zvlášť v lesích, jak jsem vám už pověděl, a Bilbo si kromě toho navlékl svůj prsten. Proto ho pavouci neviděli ani neslyšeli přicházet.

Kradl se tak už nějakou chvíli, když před sebou zpozoroval místo zastřené hustým stínem, až příliš černým i v tomhle lese, jako pozůstatek půlnoci, který se nikdy nerozptýlil. Když se dostal blíž, viděl, že to jsou sítě pavučin, propletené jedna přes druhou. A náhle také postřehl, že ve větvích nad ním sedí ohromní odporní pavouci, a prsten neprsten, roztřásl se strachy, aby ho neobjevili. Zůstal stát za jedním stromem, nějaký čas skupinu pozoroval, a pak si náhle v mlčenlivé lesní tišině uvědomil, že ti ohyzdní netvoři spolu rozmlouvají. Měli skřípavé a syčivé hlasy, ale Bilbo rozuměl mnoha slovům, která si říkali. Mluvili o trpaslících!