John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Jenomže neměli nic, vůbec nic; a nikdo z nich nebyl s to vypravit se, aby se po něčem poohlédl, nebo aby pátral po ztracené stezce. Ztracená stezka! Unavená Bilbova hlava nedokázala myslet na nic jiného. Zůstal prostě sedět a zíral před sebe na nekonečné moře stromů, a po chvíli všichni znovu zmlkli. Všichni, až na Balina. Ještě dlouho poté, co ostatní přestali mluvit a zavřeli oči, Balin si pořád pro sebe mumlal a pochechtával se.

„Glum! No nazdar! Takhle tedy proklouzl kolem mne, vida! Teď tomu rozumím! Prostě jste se jen tiše proplížil, pane Pytlíku, co? Knoflíky všude po prahu! Starej dobrej Bilbo — Bilbo — Bilbo — bo — bo bo—“ A přitom usnul a na dlouhou dobu zavládlo naprosté mlčení.

Najednou Dvalin otevřel jedno oko a rozhlédl se kolem dokola.

„Kde je Thorin?“ zeptal se.

Byl to strašný otřes. Ovšemže jich bylo jenom třináct, dvanáct trpaslíků a hobit. Opravdu, kde byl Thorin?

Lámali si hlavy, jaký zlý osud ho postihl, jestli kouzla či nějaké temné síly, a celí se třásli, když tak leželi ztracení v lese. Jakmile pak večer přešel v černou noc, upadli jeden po druhém do tísnivého spánku, plného strašných snů, a tak je musíme prozatím opustit, příliš zmořené a vyčerpané, než aby postavili stráže nebo se střídali v hlídkách.

Thorin byl chycen daleko rychleji než oni. Vzpomínáte si, jak Bilbo usnul jako pařez, sotvaže vstoupil do okruhu světel? Podruhé vykročil vpřed Thorin, a jakmile světla pohasla, padl jako kámen, omámený divným kouzlem. Všechen povyk, který tropili trpaslíci bloudící ve tmě, jejich pokřik, když je polapili a svázali pavouci, celou bitevní vřavu příštího dne, nic z toho neslyšel. Pak k němu přišli lesní elfové, spoutali ho a odvedli pryč.

Účastníci hodokvasu byli samozřejmě lesní elfové. Ti nejsou nijak zlí. Jestli mají nějakou chybu, pak je to nedůvěra k cizincům. Třebaže i v době našeho vyprávění ovládali mocná kouzla, byli ostražití. Lišili se od horských elfů ze západu a byli nebezpečnější a méně moudří. Většina z nich totiž (společně s jejich roztroušenými příbuznými v pahorkatině a v horách) byli potomci dávných kmenů, které nikdy nepoznaly západní říši víl. Tam se dostali elfové světla a elfové moře a elfové hlubin, žili tam dlouhé věky, rostli do krásy a moudrosti a učenosti a vynašli svá kouzla a získali obdivuhodnou obratnost ve vytváření krásných a podivuhodných věcí, než se někteří z nich vrátili do širého světa. Lesní elfové v širém světě se zdržovali v soumraku našeho slunce a měsíce, ale nejvíce milovali hvězdy a bloudili po velikých hvozdech, které se tyčily v zemích nyní už ztracených. Žili většinou na pokrajích lesů, odkud se občas vypravovali na hony nebo při světle luny či hvězd vyjížděli do otevřených krajin, ale po příchodu lidí tíhli čím dál víc k soumračnému šeru. Ale pořád to byli a zůstali elfové, což znamená dobrý lid.

V jedné veliké jeskyni v Temném hvozdu, několik mil od jeho východního okraje, žil v době našeho příběhu jejich největší král. Před jeho mohutnou kamennou bránou proudila z výšin hvozdu řeka a plynula dále ven do močálů u paty lesnaté pahorkatiny. Tahle veliká jeskyně, spojená ze všech stran s nesčetnými menšími jeskyněmi a slujemi, se vinula do podzemí a byla v ní spousta chodeb a prostorných síní; byla však světlejší a přívětivější než jakákoli jeskyně skřetů, jelikož nebyla tak hluboko položená ani tak nebezpečná. Ve skutečnosti královi poddaní většinou žili a lovili v okolních lesích a měli obydlí nebo chatrče na zemi i v korunách stromů. Jejich oblíbené stromy byly buky. Královská jeskyně byla králův palác, jeho opevněná pokladnice a tvrz, chránící jeho lid před nepřáteli.

Byl to také žalář pro jeho vězně. A právě do téhle jeskyně odvlekli Thorina — ne příliš něžně, poněvadž neměli trpaslíky v lásce a Thorina pokládali za nepřítele. Za starých časů totiž s některými trpaslíky válčívali a obviňovali je, že jim ukradli jejich poklad. Je však jenom spravedlivé poznamenat, že trpaslíci věc líčili jinak a prohlašovali, že si pouze vzali, co jim patřilo, poněvadž král elfů s nimi vyjednal zpracování svého surového zlata a stříbra, a odmítl jim pak zaplatit. Jestliže měl král elfů nějakou slabost, byla to láska k pokladům, zejména ke stříbru a bílým drahokamům, a třebaže jeho klenotnice byla bohatá, stále toužil po jejím rozmnožení, jelikož pořád ještě neměl tak velký poklad jako elfí vládcové za dávných časů. Jeho lid ani nedoloval ani nezpracovával kovy a drahokamy, ani se příliš neobtěžoval obchodem či obděláváním půdy. Tohle všechno dobře věděl každý trpaslík, třebaže Thorinova rodina neměla nic společného s oním dávným sporem, o kterém jsem se zmínil. Proto také Thorin, když z něho sňali kouzlo a on se vzpamatoval, dostal náramnou zlost, jak s ním zacházejí, a rozhodl se, že z něho nevytáhnou ani slovo o zlatě či klenotech.

Když jej přivedli před krále, král se na něj přísně podíval a zasypal ho spoustou otázek. Ale Thorin jenom prohlásil, že má hrozný hlad.

„Proč jste se pokoušel se svými trpaslíky třikrát napadnout moje elfy při jejich hodokvasu?“ zeptal se král.

„Nikoho jsme nenapadli,“ odpověděl Thorin; „přišli jsme prosit o jídlo, protože jsme měli hrozný hlad.“

„Kde jsou teď vaši přátelé, a co právě dělají?“

„To nevím, ale předpokládám, že mají hrozný hlad v lese.“

„Co jste v lese dělali?“

„Sháněli se po jídle a pití; protože jsme měli hrozný hlad.“

„Ale co vás do lesa vůbec přivedlo?“ vybuchl vztekle král.

Na to Thorin sevřel rty a nepromluvil už ani slovo. „No dobrá!“ rozhodl král. „Odveďte ho a držte ho pod zámkem, dokud se mu neuráčí povědět pravdu, i kdyby to mělo trvat sto let!“

Elfové tedy Thorina spoutali řemeny, zavřeli ho do jedné z nejspodnějších jeskynních kobek s pevnými dřevěnými dveřmi a nechali ho tam. Dali mu však najíst i napít, obojího dost, třebaže nic vybraného, poněvadž lesní elfové nejsou skřeti a chovají se poměrně slušně i ke svým nejhorším nepřátelům, které zajali. Obrovští pavouci byli jediní tvorové, s nimiž neznali smilování.

Tak tedy chudák Thorin uvízl v králově žalářní kobce, a když vyjádřil své díky za chléb, maso a vodu, začal se starat, co se asi stalo s jeho nešťastnými přáteli. Zanedlouho se to dověděl, ale to už patří do příští kapitoly a začíná se tím další dobrodružství, ve kterém hobit znovu prokázal svou užitečnost.

Den po bitvě s pavouky Bilbo a trpaslíci podnikli poslední zoufalý pokus najít cestu z lesa, dřív než zajdou hladem a žízní. Zvedli se a klopýtavě vykročili směrem, o němž se osm z nich třinácti domnívalo, že tam leží stezka. Ale nikdy se už nedověděli, jestli měli pravdu. Jeden z těch šerých dnů, jaké byly ve hvozdu všechny, se zase jednou propadal do černé noci, když se náhle kolem nich rozzářila světla mnoha pochodní jako stovky rudých hvězd. Z lesa vyskočili lesní elfové s luky a oštěpy a vyzvali trpaslíky, aby zůstali stát.

Na boj nebylo ani pomyšlení. I kdyby nebyli trpaslíci tak zbědovaní, že se vlastně nechali zajmout rádi, jejich nože, jediné zbraně, které jim zbyly, by jim nebyly nic platné proti šípům elfů, kteří dokázali potmě trefit ptačí oko. Tak tedy jednoduše strnuli, pak si sedli na zem a čekali — všichni, až na Bilba, který si bleskem nasadil svůj prsten a uklouzl stranou. Takže když elfové spoutávali trpaslíky do dlouhé řady, jednoho za druhým, a počítali je, vůbec nenašli ani nepočítali hobita.