John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Právě tak ho neslyšeli ani netušili, že klusá kousek za světly jejich pochodní, když odváděli své zajatce do hvozdu. Všichni trpaslíci měli zavázané oči, ale na tom příliš nezáleželo, poněvadž ani Bilbo bez pásky na očích neviděl, kam jdou, a on sám ani trpaslíci neměli stejně potuchy, odkud vlastně vyšli. Bilbo měl co dělat, aby se udržel za pochodněmi, neboť elfové hnali trpaslíky, co nejrychleji zajatci stačili při své zbědovanosti a vyčerpání klopýtat vpřed. Král jim rozkázal, aby si pospíšili. Najednou se pochodně zastavily a hobit měl taktak čas, aby je dohonil, než průvod vykročil přes most. Byl to most, který vedl přes řeku ke vchodu do královy jeskyně. Dole se prudce hnala temná voda a na druhé straně mostu v příkrém srázu, zarostlém stromy, se otvírala dvoukřídlá brána do ústí nesmírné jeskyně. Mohutné buky tam sestupovaly až k vodě, takže jejich kořeny omýval proud.

Elfové popohnali své zajatce přes most, ale Bilbo vzadu zaváhal. Ústí podzemní sluje se mu vůbec nelíbilo, ale nakonec se rozhodl neopouštět své přátele právě včas, aby přeběhl v patách poslednímu elfovi, než za nimi velká brána s třeskem zapadla.

Chodby uvnitř byly osvětleny načervenalými plameny pochodní a strážní elfové si zpívali, když pochodovali křivolakými a křižujícími se štolami, které duněly ozvěnou. Nepřipomínaly tunely skřetů: byly menší, ne tak hluboko pod zemí a byl v nich čistší vzduch. Ve velké síni se sloupy vytesanými z prahorního kamene seděl král elfů v křesle z vyřezávaného dřeva. Na hlavě měl korunu z lesních bobulí a rudého listí, neboť nastával opět podzim. Na jaře nosíval věnec z lesního kvítí. V ruce držel vyřezávanou dubovou berlu.

Vězňové byli předvedeni před něj, a třebaže se na ně zadíval sveřepě, řekl svým elfům, aby je rozvázali, poněvadž byli tak otrhaní a vysílení. „Ostatně tady žádná pouta nepotřebují,“ řekl. „Nikdo, koho jednou přivedeme sem, neunikne mou zakletou bránou.“

Dlouho trpaslíky zpytavě vyslýchal o tom, co dělají, kam šli a odkud přicházejí; ale nedostal z nich o mnoho víc než z Thorina. Byli mrzutí a dopálení a nesnažili se ani předstírat zdvořilost.

„Co jsme vlastně provedli, ó, králi?“ rozdurdil se Balin, který byl z téhle společnosti nejstarší. „Je to snad zločin zabloudit v lese, mít hlad a žízeň a být zákeřně polapen pavouky? Jsou snad pavouci vaše domácí zvířata nebo vaši mazlíčkové, že vás jejich zabití zlobí?“

Takováhle poznámka ovšem krále rozzlobila ještě víc, takže odsekl: „Zločin je potloukat se po mé říši bez dovolení. Zapomínáte snad, že jste byli v mém království a že jste šli po cestě, kterou zbudovali moji elfové? Nepronásledovali jste snad mé lidi třikrát do lesa a neobtěžovali jste je? A nezburcovali jste snad pavouky svým povykem a křikem? Po všech těch vašich výtržnostech mám právo vědět, co vás sem přivádí, a jestli mi to nepovíte hned, dám vás všechny zavřít, dokud nepřijdete k rozumu a nenaučíte se chovat slušně!“

Pak nařídil, aby každého trpaslíka zavřeli do zvláštní cely a dali mu jíst a pít, ale aby žádného nepouštěli z kobky, dokud aspoň jeden z nich neprojeví ochotu povědět mu, co chce vědět. Ale neprozradil jim, že jeho vězněm je i Thorin. Na to přišel teprve Bilbo.

Chudák pan Pytlík — byl to dlouhý, nudný čas, co v té jeskyni trávil sám, pořád se musel schovávat, nikdy se neodvážil sundat si prsten a ani usnout, dokonce i když si zalezl do nejtemnějšího a nejodlehlejšího koutku, jaký mohl najít. Aby se nějak zaměstnal, začal se potulovat po paláci elfího krále. Brána se zavírala kouzlem, ale občas, když byl dost rychlý, se mu podařilo proniknout ven. Družiny lesních elfů, někdy s králem v čele, vyjížděly občas ven na lov nebo se vypravovaly za jinými záležitostmi do hvozdů i do krajů na východě. Nejednou ho málem křídla brány přiskřípla, když s třeskem zapadala po projití posledního elfa, ale vmísit se mezi elfy si netroufal kvůli svému stínu (třebaže ten byl ve světle pochodní nezřetelný a mátožný) nebo ze strachu, že do něho někdo vrazí a objeví ho. A když se dostal ven, což nebylo nijak často, nikomu to nepomohlo. Nechtěl opustit trpaslíky a vlastně ani nevěděl, kam by se bez nich vrtl. Nemohl zůstat s elfy na lovu po celou dobu, co byli venku, takže nikdy neobjevil žádnou cestu z hvozdu a nezbývalo mu nežli nešťastně bloumat po lese, v hrůze, že zabloudí, dokud se mu nenaskytla příležitost k návratu. Venku také hladověl, poněvadž nebyl žádný lovec, kdežto uvnitř v jeskyních si přece jen opatřil nějaké to živobytí, co ukradl ze spíží nebo ze stolů, když nebyl nikdo nablízku.

„Jsem jako lupič, co nemůže pryč, ale musí uboze loupit den za dnem pořád ve stejném domě,“ říkal si. „Tohle je ta nejnudnější a nejotravnější stránka celého toho hloupého, únavného a nepříjemného dobrodružství. Kéž bych byl zpátky ve své hobití noře u vlastního teplého krbu a svítící lampy!“ Často také zatoužil, aby mohl poslat vzkaz čarodějovi s prosbou o pomoc ale to bylo přirozeně naprosto nemožné, a tak si brzy uvědomil, že jestli se má něco podniknout, musí to podniknout pan Pytlík sám a bez pomoci.

Posléze asi po týdnu či po čtrnácti dnech tohohle plíživého života se mu pozorováním a sledováním strážných a všemožným riskováním podařilo zjistit, kde je který trpaslík zavřený. Objevil všech jejich dvanáct cel v různých částech paláce a po čase v něm všude dobře trefil. Jaké bylo jednoho dne jeho překvapení, když vyslechl rozmluvu několika strážných a dověděl se z ní, že ve vězení je ještě jeden trpaslík ve zvlášť hlubokém temném sklepení! Okamžitě ovšem uhodl, že jde o Thorina, a za nějaký čas se přesvědčil, že uhodl správně. Po překonání mnoha těžkostí se mu konečně podařilo připlížit se tam, když nikdo nebyl poblíž, a promluvit si s hlavou trpaslíků.

Thorin byl už tak zmořený, že se už ani nevztekal na svou smůlu, ba dokonce začal uvažovat, že králi poví všechno o svém pokladu a o svém poslání (což ukazuje, jak hluboko klesl na duchu), když vtom najednou uslyšel Bilbův hlásek u klíčové dírky. Sotva věřil vlastním uším. Brzy se však ujistil, že se nemůže mýlit, přišel ke dveřím a dlouho si šeptali s hobitem na druhé straně.

A tak byl Bilbo s to tajně vyřídit Thorinův vzkaz každému z ostatních uvězněných trpaslíků, pověděl jim, že jejich náčelník Thorin je rovněž nablízku ve vězení a že nikdo z nich nemá králi prozrazovat účel jejich cesty, aspoň zatím ne, jestliže jim k tomu Thorin nedá pokyn. Thorin totiž opět nabyl mysli, když slyšel, jak hobit zachránil jeho společníky před pavouky, a byl znovu odhodlán nevykupovat se tím, že by králi slíbil podíl na pokladu, dokud nepomine všechna naděje na záchranu jiným způsobem, vlastně dokud pozoruhodný pan Neviditelný Pytlík (o kterém i Thorin začal mít to nejlepší mínění) definitivně nezjistí, že nelze vymyslet žádnou lepší cestu k úniku.

Když ten vzkaz dostali ostatní trpaslíci, naprosto s tím souhlasili. Všichni si mysleli, že jejich vlastní podíly na pokladu (který už považovali za svůj, bez ohledu na své postavení a na dosud nepřemoženého draka) by se vážně ztenčily, kdyby si lesní elfové dělali nárok na jeho část, a všichni Bilbovi důvěřovali. Přesně tak, jak to předpověděl Gandalf, chápete. Možná i tohle byl částečně důvod, proč odešel a nechal je samotné.