John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„To mu aspoň ušetří něco z maléru, který ho čeká,“ řekl si pan Pytlík. „Nebyl to špatný chlapík a k vězňům se choval docela slušně. A taky jim to všem zamotá hlavu. Budou si myslet, že vládneme náramně mocným kouzlem, abychom prošli všemi těmi zamčenými dveřmi a zmizeli. Zmizeli! Teď sebou musíme hodit, jestli se to má zdařit!“

Balinovi řekl, aby hlídal velitele stráže a správce a varoval své druhy, kdyby se spáči pohnuli. Všichni ostatní pak zamířili do sousedního sklepa s padacími dveřmi. Času neměli nazbyt. Zanedlouho, jak Bilbo věděl, přijdou elfové, kteří mají příkaz, aby správci pomohli shodit prázdné sudy padacími dveřmi do proudu. Sudy už vlastně stály v řadách na podlaze, připravené ke shození. Některé z nich byly od vína, a ty nebyly zrovna vhodné, poněvadž se nedaly snadno otevřít bez velkého hluku a potom zase zavřít. Ale byly tam i jiné, kterých se užívalo pro dopravu ostatního zboží, másla, jablek a všeličeho jiného do králova paláce.

Brzy jich vyhledali třináct, dostatečně prostorných, aby se do každého z nich vešel jeden trpaslík. Po pravdě řečeno, některé byly až příliš prostorné, a trpaslíci do nich lezli s úzkostí, jak se v nich asi budou zmítat a otloukat, třebaže Bilbo udělal všechno, aby našel dost slámy a jiných materiálů, kterými by jim sudy vystlal tak pohodlně, jak jen to bylo v té krátké době možné. Konečně bylo dvanáct trpaslíků zapakováno. Thorin nadělal spoustu potíží, mlel se a vrtěl ve své bečce a vrčel jako velký pes v příliš malé boudě, kdežto Balin, který přišel na řadu poslední, nebyl pořád spokojen s otvory pro přívod vzduchu a tvrdil, že se dusí, ještě dřív než nad ním zapadlo víko. Bilbo se vynasnažil zalepit co nejdůkladněji boční otvory v sudech a připevnit víka co nejbezpečněji, a teď tu zůstal opět sám, pobíhal kolem, dokončoval balení a zoufale doufat, že jeho plán vyjde.

Stihl to jen taktak. Sotva pár minut poté, co upevnil Balinovo víko, se ozvaly hlasy a zablikaly pochodně. Do sklepů vešlo několik elfů, kteří spolu hlasitě rozmlouvali, smáli se a prozpěvovali si útržky písniček. Opustili v jedné síni nahoře veselý hodokvas a toužili se tam co nejdříve vrátit.

„Kde je ten správce, starej Galion?“ řekl jeden. „Neviděl jsem ho dnes večer u tabule. Měl by tady čekat a ukázat nám, co máme udělat.“

„To bude k vzteku, jestli ten starej lenochod přijde pozdě,“ řekl jiný. „Nechce se mi marnit tady dole čas, když se nahoře zpívá!“

„Haha!“ ozval se výkřik třetího. „Tady je ten starej rošťák s hlavou u džbánu! Dávali si tady do nosu sami s jeho kumpánem kapitánem.“

„Zatřes jím! Probuď ho!“ volali ostatní netrpělivě. Galionovi se vůbec nelíbilo, že jím třesou a že ho budí, a tím méně, že se mu posmívají. „Vy všichni jste přišli pozdě,“ bručel. „Já abych se tady dole na vás učekal, zatímco vy si pijete a veselíte se a zapomínáte na své povinnosti. Není divu, že jsem usnul únavou!“

„Není divu,“ odpověděli mu, „když je vysvětlení hned po ruce ve džbánu. Dejte nám ochutnat toho vašeho uspávacího elixíru, než se do toho pustíme! Tady klíčníka budit nemusíte. Zdá se, že má pro dnešek dost.“

Vypili si jednu rundu a najednou se převelice rozjařili. Ale nepřipravilo je to tak docela o smysly. „U všech všudy, Galione!“ volali někteří. „Začal jste si dávat do trumpety trochu brzy a popletlo vám to hlavu! Připravil jste tady nějaké plné bečky místo prázdných, jestli se dá soudit podle jejich váhy.“

„Dejte se do práce!“ zabručel správce. „Ožbrundové nemají v rukou pro váhu žádný cit. Tyhle soudky jdou ven, a žádné jiné! Udělejte, co vám říkám!“

„No dobrá, dobrá,“ chlácholili ho a váleli soudky k otvoru. „Padne to na vaši hlavu, jestli královy plné bečky másla a jeho nejlepší víno poplují po řece, aby se Jezerní lidé zadarmo poměli!“

Takhle si zpívali, když jeden sud za druhým duněly v temném otvoru a překulovaly se do studené vody o pár stop níž. Některé sudy byly skutečně prázdné, jiné bečky obsahovaly každá důkladně zapakovaného trpaslíka, ale všechny padaly dolů s náramným rachotem a rámusem, žuchaly o ty, které už byly dole, žbluňkaly do vody, narážely o stěny tunelu, srážely se mezi sebou a poskakovaly pryč dolů po proudu.

Právě v tom okamžiku si Bilbo náhle uvědomil slabinu svého plánu. Vy jste na ni nejspíš přišli už před chvílí a smáli jste se mu, ale pochybuji, že byste na jeho místě dokázali aspoň polovinu toho, co on. Samozřejmě, uvědomil si, že on sám v žádném sudu není a že nemá nikoho, kdo by ho do nějakého zandal, i kdyby k tomu byla příležitost! Vypadalo to, že tentokrát určitě ztratí své přátele (skoro všichni už zmizeli temným otvorem padacích dveří), že zůstane natrvalo odsouzen, aby se ploužil po elfí jeskyni jako permanentní lupič nadosmrti. I kdyby se mu totiž podařilo okamžitě uniknout horní bránou, měl zatraceně malou naději, že by trpaslíky někdy našel. Neznal cestu po souši k místu, kde se sudy shromažďovaly. Trápilo ho, co propánakrále bude s jeho přáteli bez něho, poněvadž neměl čas povědět jim všechno, co zjistil a co hodlal podniknout, až se jednou dostanou z lesa.

Zatímco mu táhly hlavou tyhle myšlenky, náramně rozveselení elfové si začali prozpěvovat kolem vodní brány. Někteří se už pustili do vytahování lan, kterými se zdvihala mříž, aby sudy mohly ven, jakmile všechny doplují dolů.

A teď se valil k padacím dveřím poslední sud. Chudák malý Bilbo nevěděl ve svém zoufalství nic jiného, nežli se sudu chytit a nechat se s ním skutálet přes okraj. Žbluňk! Spadl dolů do vody, do studené temné vody, a sud spadl na něho.

Znovu vyplaval, prskal, plival a držel se sudu jako krysa, poněvadž se mu přes všechnu námahu nepodařilo vylézt na něj nahoru. Pokaždé, když se o to pokusil, sud se překulil a uklouzl mu. Byl opravdu prázdný a plul lehce jako korková zátka. Třebaže měl Bilbo uši plné vody, slyšel dosud ze sklepa nad sebou zpívat elfy. Pak najednou dveře s bouchnutím zapadly a elfí hlasy utichly. Hobit plul v ledové vodě tmavým tunelem docela sám — nemůžete přece počítat přátele, kteří jsou všichni zandaní do sudů.

Po chvilce se ve tmě před ním objevila šedivá skvrna. Slyšel vrzání vytahované mříže a zjistil, že je právě uprostřed vřavy poskakujících a do sebe narážejících soudků a beček, které se všechny tísnily dohromady, aby se prodraly pod klenbou a dostaly se ven do volného proudu. Měl co dělat, aby se uchránil před rozmačkáním a roztlučením napadrť, ale sudy se konečně začaly uvolňovat z hemživého shluku, jeden po druhém klouzaly pod kamenným obloukem a mizely. Tehdy si uvědomil, že by si byl nijak nepomohl, kdyby se mu podařilo posadit se rozkročmo na svůj sud, poněvadž mezi jeho vrškem a klenbou, která se prudce svažovala k bráně, nebylo dost místa ani pro hobita.