John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Kdo jste a co chcete?“ vykřikli, vyskočili a zašmátrali po zbraních.

„,Jsem Thorin, syn Thraina, syna Throrova, krále pod Horou!“ prohlásil trpaslík zvučným hlasem, a také na to vypadal, přes své potrhané šaty a ušmouranou kapuci. Na krku a v pase se mu třpytilo zlato, oči měl temné a hluboké. „Vracím se domů. Chci mluvit se starostou vašeho města!“

Nastal ohromný rozruch. Někteří z pošetilejších strážných vyběhli, jako by čekali, že se Hora zlatě rozzáří nocí a všechna voda jezera začne okamžitě zlatavět. Vystoupil kapitán stráže.

„A kdo jsou tihle?“ zeptal se a ukázal na Filiho, Kiliho a na Bilba.

„Synové dcery mého otce,“ odpověděl Thorin, „Fili a Kili z plemene Durinova, a pan Pytlík, který s námi přicestoval ze západu.“

„Jestli přicházíte v míru, odložte zbraně!“ vyzval je kapitán.

„Žádné zbraně nemáme,“ odpověděl Thorin celkem po pravdě: nože jim totiž vzali lesní elfové, i slavný meč Orkrist. Bilbo měl svůj mečík schovaný jako obvykle, ale neřekl o něm nic. „Žádné zbraně nepotřebujeme, když se konečně vracíme na svou vlastní půdu, jak bylo už dávno předpověděno. Zaveďte nás k vašemu starostovi!“

„Ten je na hostině,“ vymlouval se kapitán.

„To je o důvod víc, abyste nás k němu zavedli!“ vybuchl Fili, který už nemohl vydržet ty ceremonie. „Jsme unavení a vyhladovělí po dlouhé cestě a máme nemocné kamarády. Tak si pospěšte a nechte dalších řečí, nebo vám něco poví váš starosta!“

„Tak pojďte za mnou!“ odpověděl kapitán a s doprovodem šesti mužů je převedl přes most, skrz bránu a na městské tržiště. Tržiště zde tvořil kruh tiché vody, obklopený vysokými kůly, na nichž byly zbudovány větší domy, a dlouhými dřevěnými nábřežími, odkud vedlo mnoho schodišť a žebříků k hladině jezera. Z jedné veliké síně zářilo mnoho světel a bylo slyšet mnoho hlasů. Prošli jejím vchodem a zastavili se na prahu, pomrkávajíce oslněni na dlouhé stoly obsazené davy lidí.

„Jsem Thorin, syn Traina, syna Throrova, krále pod Horou! Vracím se domů!“ zvolal Thorin zvučně ve dveřích, než něco stačil říci kapitán.

Všichni vyskočili od stolů. Starosta města vyletěl ze svého velkého křesla. Ale nikdo se nezvedl s větším překvapením než elfí voraři, kteří seděli na dolním konci síně. Nahrnuli se k starostovu stolu a dali se do křiku

„Jsou to uprchlí vězňové našeho krále, potulní trpasličí vandráci, kteří ani pořádně neřekli, co jsou zač a proč se plížili hvozdem a obtěžovali naše lidi!“

„Je to pravda?“ zeptal se starosta. Po pravdě řečeno, pokládal to za daleko pravděpodobnější než návrat krále pod Horou, jestli taková osoba vůbec kdy existovala.

„Je pravda, že jsme byli neprávem úkladně zajati králem elfů a bez důvodu uvězněni, když jsme se vraceli do své vlastní země,“ odpověděl Thorin. „Ale zámky ani mříže nám nemohou zabránit v návratu dávno předpověděném. Nadto zdejší město nepatří do říše lesních elfů. Mluvím se starostou města Jezerních lidí, a ne s královými voraři.“

Starosta zaváhal a podíval se z jedněch na druhé. Král elfů byl v tamních končinách velmi mocný a starosta si ho nechtěl nijak znepřátelit, právě tak jako nedal mnoho na staré písně a staral se spíš o obchod, o poplatky, o náklady a o zlato, kterémužto návyku vděčil za své postavení. Jiní však měli odlišný názor a rychle věc vyřídili bez něho. Novinka se od vchodu do síně rozšířila jako oheň po celém městě. V síni i mimo ni se rozlehl pokřik. Po nábřežích zadupaly spousty spěchajících nohou. Někteří lidé začali zpívat útržky starých písní o návratu krále pod Horou; že se vrací Throrův vnuk a nikoli Thror sám, to jim nijak nevadilo. Přidali se i jiní a píseň zaburácela nad jezerem.

Takhle nebo velice podobně zpívali, jenomže toho bylo daleko víc, a do zpěvu se mísil pokřik právě tak jako hra na harfy a na housle. Takové vzrušení ve městě opravdu nepamatoval ani ten nejstarší děda. Sami lesní elfové si tím začali lámat hlavu, a dokonce dostávali strach. Nevěděli ovšem, jak Thorin uprchl, a začínali si myslet, že jejich král možná udělal vážnou chybu. Pokud jde o starostu, ten viděl, že nemůže dělat nic jiného než vyhovět všeobecnému volání, aspoň pro tu chvíli, a předstírat víru v Thorinova slova. Postoupil mu tedy své vlastní velké křeslo a Filiho s Kilim posadil na čestná místa po jeho bocích. Dokonce i Bilbo dostal židli u nejvyššího stolu a nikdo na něm ve všeobecné vřavě nežádal vysvětlení, co on tu má co dělat, když o něm se žádné staré písně ani náznakem nezmiňují.

Brzy poté byli přineseni do města ostatní trpaslíci, provázení projevy užaslého nadšení. Všichni byli ošetřeni a nakrmeni a uloženi a hýčkáni tím nejpříjemnějším a nanejvýš uspokojujícím způsobem. Thorinovi a jeho společnosti poskytli prostorný dům; ke službám jim přidělili čluny s veslaři; a před domem seděly zástupy lidí, kteří po celý den zpívali a jásali, sotva některý trpaslík vystrčil třeba jenom nos.

Některé z jejich písní byly staré; ale některé byly zbrusu nové a mluvily s důvěrou o náhlé smrti draka a o nákladech bohatých darů, které na řece připlují do Jezerního města. Trpaslíkům se takové písně, většinou podnícené starostou, nijak zvlášť nezamlouvaly, ale pro tu chvíli byli náramně spokojeni a rychle opět ztloustli a zesíleli. Za týden se docela zotavili, byli oblečeni do šatů z jemných látek v patřičných barvách, plnovousy měli upravené a učesané a vykračovali si pyšným krokem. Thorin se tvářil a chodil, jako by už měl zpátky svoje království a jako by drak byl rozsekaný namaděru.

V té době, jak to Thorin slíbil, náklonnost trpaslíků k malému hobitovi vzrůstala den ze dne. Už nehekali ani nereptali. Připíjeli mu na zdraví, poplácávali ho po zádech a náramně s ním nadělali, což bylo docela dobře, poněvadž on sám v duchu nijak nejásal. Nezapomněl pohled na Horu, nepustil z hlavy pomyšlení na draka a kromě toho měl strašlivou rýmu. Tři dny kýchal a chrchlal a nemohl vycházet ven, a dokonce i jeho projevy na banketech se omezily na „Děguju báb bockrát.“

Lesní elfové se zatím vrátili se svým nákladem zpátky po Lesní řece, a v královském paláci propukl veliký rozruch. Nikdy jsem neslyšel, co se stalo s velitelem stráže a se správcem paláce. Dokud se trpaslíci zdržovali v Jezerním městě, nepadlo samozřejmě ani slovo o klíčích nebo o sudech, a Bilbo si dal pozor, aby nikdy neviditelně nezmizel. Přesto si troufám říci, že se víc uhodlo, než se vědělo, a že pan Pytlík zůstal nepochybně trochu záhadnou postavou. Buď jak buď, král teď věděl, za čím trpaslíci jdou, nebo si myslel, že to ví, a řekl si v duchu:

„No dobrá! Uvidíme! Žádný poklad se nedostane zpátky přes Temný hvozd, abych do toho neměl co mluvit. Jenomže čekám, že všichni špatně skončí, a dobře jim tak!“ V žádném případě nevěřil, že by se trpaslíci utkali s drakem jako Šmak a zabili ho, a silně je podezíral z pokusu o vloupání nebo z něčeho podobného, — což svědčí o tom, že byl moudrý elf, moudřejší než lidé ve městě, třebaže neměl tak docela pravdu, jak uvidíme na konci příběhu. Rozeslal své zvědy po pobřeží jezera a tak daleko na sever směrem k Hoře, jak se jenom dostanou, a potom čekal.