John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Nakonec však neočekávaně přece jenom našli, co hledali. Fili a Kili s hobitem se jednou vraceli do údolí a prodírali se mezi roztroušenými skalisky v jeho jižním koutě. Kolem poledne Bilbo, který prolézal za velkým balvanem, trčícím osaměle jako nějaký sloup, narazil na cosi, co vypadalo jako hrubě přitesané schody, vedoucí vzhůru. Když se po nich vzrušeně pustili, našli pozůstatky úzké stezky, která se často ztrácela, znovu se objevovala, pokračovala na vrchol jižního hřebene a nakonec je dovedla na ještě užší skalní římsu, jež se stáčela přes úbočí Hory k severu. Při pohledu dolů zjistili, že jsou právě na vrcholku útesu, od něhož se údolí rozevíralo, a že shlížejí na svůj tábor dole. Mlčky se pustili husím pochodem po římse, držíce se těsně při skalní stěně po pravici, až narazili ve skále na mezeru, kterou zahnuli do jakéhosi arkýře s kolmými stěnami, s travnatou půdou, tichého a za větrem. Vchod, který objevili, zakrýval při pohledu zdola převislý útes, a z větší dálky jej také nebylo vidět, poněvadž byl tak úzký, že vypadal jako pouhá temná puklina. Nebyla to jeskyně, poněvadž nahoře bylo volné nebe, ale na vnitřní straně arkýře se zvedala plochá stěna, která byla ve své nižší části blízko nad zemí tak hladká a kolmá jako nějaké zdivo, jenomže bez viditelných spár či spojnic. Nebylo tu ani stopy po nějakých veřejích, pažení či prahu, ani po nějaké závoře, petlici nebo klíčové dírce, přesto však nepochybovali, že konečně našli tajné dveře.

Bušili na ně, opírali se do nich a tlačili, zapřísahali je, aby se pohnuly, zaklínali je zlomky otevíracích zaříkadel, ale nic se nepohnulo. Nakonec se unavili, odpočali si na trávníku přede dveřmi a potom večer započali dlouhý sestup dolů.

Té noci zavládlo v táboře vzrušení. Ráno se přichystali k další výpravě. V táboře nechali jenom Bofura s Bomburem, aby hlídali poníky a zásoby, které si přivezli s sebou od řeky. Ostatní prošli údolím a vystoupili po nově objevené stezce až na úzkou římsu. Po ní se nedaly nést žádné batohy a zavazadla, tak úzká byla, až brala dech, a hrozil odtamtud pád z výšky sto padesáti stop na ostrá skaliska dole. Každý z nich měl však kolem pasu pevně omotaný pořádný kotouč lana, a tak nakonec bez úrazu dospěli do travnatého arkýře.

Tam si zřídili třetí tábor, do něhož zdola vytáhli všechno potřebné na lanech. Stejným způsobem mohli občas spustit dolů některého z čilejších trpaslíků, například Kiliho, aby si vyměnili novinky, pokud by nějaké byly, nebo vypomohli s hlídáním, a Bofura vytáhli do hořejšího tábora. Bombur nahoru nechtěl, ani po laně, ani stezkou.

„Na to jsem moc tlustý, abych někde lezl jako moucha,“ řekl. „Nejspíš bych dostal závrať a šlápl bych si na vousy, a vás by pak bylo zase třináct. A ta navazovaná lana jsou na moji váhu moc slabá.“

Naštěstí pro něj to nebyla pravda, jak ještě uvidíte. Někteří z nich zatím zkoumali římsu za vstupem do arkýře a objevili stezku, která vedla pořád výš po úbočí hory, ale netroufali si pustit se tím směrem příliš daleko, ani by to nemělo mnoho smyslu. Tam nahoře vládlo mlčení, nerušené žádným křikem ptáků ani jiným zvukem, až na fičení větru v skalních rozsedlinách. Mluvili potichu a nikdy nezavolali ani nezazpívali, poněvadž za každým skaliskem číhalo nebezpečí.

Ostatní, kteří se zaobírali tajemstvím dveří, neměli o nic větší úspěch. Byli příliš nedočkaví, než aby se obtěžovali runami či měsíčními literami; místo toho se pokoušeli bez odpočinku zjistit, kde přesně v hladké skalní stěně jsou dveře ukryty. Přivezli si z Jezerního města krumpáče a všelijaké jiné nářadí, a zpočátku se snažili jich použít. Kdykoli však udeřili do kamene, násady se tříštily, krutě jim zraňovaly ruce, a ocelové špice se lámaly nebo ohýbaly jako plech. Viděli jasně, že hornická práce nic nezmůže proti kouzlu, kterým byly dveře uzavřeny, a také měli strach před rozléhajícím se hlukem úderů.

Bilbovi připadalo sedění na prahu bezútěšné a otravné — nebyl tam ve skutečnosti žádný práh, ale zvykli si říkat tak žertem travnatému prostranstvíčku mezi stěnou a mezerou ve skále při vzpomínce na Bilbova slova před tak dávným časem během neočekávaného dýchánku v jeho hobití noře, kdy jim řekl, že mohou sedět na prahu tak dlouho, než je něco napadne. A skutečně teď vysedávali a dumali nebo se bezcílně potloukali kolem a byli čím dál tím mrzutější.

Objevem stezky jim zpočátku stoupla nálada, ale teď zase poklesla na nejnižší bod, přesto však se nevzdávali a neodtáhli pryč. Hobit už nebyl o mnoho chytřejší než trpaslíci. Nedělal nic jiného, nežli že vysedával zády ke skalní stěně a upřené civěl mezerou přes útes, přes širý kraj k černé hradbě Temného hvozdu a ještě dál, kde se mu občas zdálo, že vidí daleké a maličké Mlžné hory. Když se ho trpaslíci zeptali, co dělá, odpověděl jim: „Říkali jste, že sedění na prahu a přemýšlení bude moje práce, když už nemluvím o proniknutí dovnitř, a tak tedy sedím a přemýšlím.“ Ale obávám se, že nemyslel tolik na svůj úkol jako na klidný západní kraj v modravých dálavách, na Kopec a na svou hobití noru pod ním.

Uprostřed trávníku ležel velký šedý kámen a Bilbo mrzutě zíral na něj a pozoroval velké šneky. Zřejmě si zamilovali tenhle skrytý arkýř s chladnými skalními stěnami a spousta ohromných hlemýžďů lezla pomalu a lepkavě kolem nich.

„Zítra začíná poslední podzimní týden,“ řekl jednoho dne Thorin.

„A po podzimu přijde zima,“ dodal Bifur.

„A po zimě další rok,“ pokračoval Dvalin, „a dřív než se tady něco stane, narostou nám vousy tak, že budou přes útes padat do údolí. Co pro nás dělá náš lupič? S tím svým prstenem neviditelnosti by teď mohl provádět obzvlášť znamenité kousky, a já si tak začínám myslet, že by se mohl podívat dovnitř Přední bránou a trochu to tam prozkoumat.“

Bilbo to slyšel — trpaslíci byli na skále právě nad místem, kde seděl, — a řekl si: „Propánakrále! Tak tohle si začínají myslet? Pořád abych je tahal z bryndy chudák já, aspoň od té doby, co odešel čaroděj. Co si mám teď počít? Mohl jsem vědět, že mě nakonec potká něco hrozného. Sotva bych snesl ještě jednou pohled na to nešťastné dolské údolí, neřku-li na tu dýmající bránu!!!“

Tu noc mu bylo hodně mizerně a sotva zamhouřil oko. Příští den se trpaslíci rozešli bloumat na různé strany; někteří projížděli dole poníky, jiní se potulovali po úbočí Hory. Bilbo celý den mrzutě proseděl v travnatém arkýři a civěl na kámen nebo zíral k západu úzkou mezerou. Měl zvláštní pocit, že na něco čeká. „Třeba se dneska znenadání vrátí čaroděj,“ napadlo ho.

Když zvedl hlavu, zahlédl vzdálený hvozd. Jak se slunce sklánělo k západu, zasvitl v korunách jeho stromů žlutý paprsek, jako by světlo zachytilo jejich poslední žluté listí. Zanedlouho klesla oranžová sluneční koule na úroveň Bilbových očí. Hobit přistoupil k mezeře a nad okrajem země uviděl bledý a tenký srpek dorůstajícího měsíce.

Právě v tu chvíli za sebou uslyšel ostré třasknutí. Na šedém kameni v trávě tam seděl ohromný drozd, skoro černý jako uhel a se žlutou, tmavě kropenatou náprsenkou. Třask! Drozd chytil šneka a rozbíjel ho o kámen. Třask! Třask!

Bilbo náhle pochopil. Zapomínaje na všechno nebezpečí, vylezl na římsu a svolával trpaslíky, křičel a mával rukama. Ti nejbližší k němu přiklopýtali přes skaliska a doběhli co nejrychleji po římse, zvědaví, co se to u všech všudy děje; ostatní křičeli, aby je vytáhli na lanech (až na Bombura ovšem, ten spal).