John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Tam tedy ležel, kolosální rudozlatý drak, a tvrdě spal; z tlamy a nozder mu vycházely třásně páry a chumáčky dýmu, ale jeho oheň byl ve spánku přidušený. Pod ním, pod všemi jeho údy, pod obrovským stočeným ocasem a všude kolem něho se po neviděném dně na všechny strany táhly nesčetné hromady drahocenností, zpracovaného i nezpracovaného zlata. drahokamů a klenotů i stříbra zčervenalého rudým přísvitem.

Šmak s křídly složenými jako nějaký gigantický netopýr ležel částečně převalený na bok, takže hobit viděl spodek jeho těla a jeho dlouhé bledé břicho s pancířem z drahokamů a úlomků zlata, které mu zarostly do těla od dlouhého ležení na tom drahocenném loži. Za ním na nejbližších stěnách bylo matně vidět visící drátěné košile, přílby a válečné sekyry, meče a kopí; a v řadách tam stály veliké džbány a nádoby plné bohatství neodhadnutelné ceny.

Kdybychom řekli, že Bilbo zůstal bez dechu, nijak by to nevystihlo skutečnost. Od té doby, co lidé změnili jazyk, jemuž se naučili od elfů v časech, kdy celý svět býval zázračný, nemáme už slov, která by vystihla jeho závratný úžas. Slýchal už vyprávění i písně o dračích pokladech, ale dosud nikdy si nedokázal představit nádheru, skvělost a velkolepost takového pokladu. Srdce se mu naplnilo pronikavým okouzlením a touhou, jakou pociťují trpaslíci, takže zůstal bez pohnutí zírat na nedocenitelné a nesčíslné spousty zlata, zapomínaje téměř na jejich strašlivého strážce.

Zíral tak, jak se zdálo, po celý dlouhý věk, až ho to zlákalo skoro proti jeho vůli; vykradl se ze tmy dveří a pustil se po dnu jeskyně k nejbližšímu okraji nahromaděného bohatství. Nad ním strměl spící drak, zlověstná hrozba i ve spánku. Bilbo se chopil velkého obouručního poháru, tak těžkého, jak jen unesl, a mrkl ustrašeným okem vzhůru. Šmak pohnul křídlem, otevřel jeden spár a jeho dunivé chrápání změnilo tón.

V tom okamžiku Bilbo utekl. Ale drak se neprobudil — ještě ne -, jenom se ponořil do jiných snů plných hrabivosti a násilí, jak tam tak ležel ve své uloupené síni, zatímco hobit se lopotil dlouhým tunelem zpátky nahoru. Srdce mu bušilo a nohy se mu horečnatě třásly, víc, než když sestupoval dolů, ale pohár svíral stále a jeho hlavní myšlenkou bylo: „Dokázal jsem to! Tohle jim ukáže! ,Vypadá spíš jako hokynář než lupič,‘ namouduši! No, tohle teď už od nich neuslyším!“

Taky že ne. Balin překypoval radostí, že hobita zase vidí, a jeho radost se mísila se stejně velkým překvapením. Zvedl Bilba a vynesl ho ven pod širé nebe. Byla půlnoc a hvězdy zakryla mračna, ale Bilbo ležel se zavřenýma očima, těžce oddychoval, vychutnával rozkoš z čerstvého vzduchu a sotva si všímal vzrušení trpaslíků, kteří ho vychvalovali a poplácávali ho po zádech a zavazovali sebe i své rodiny po celé generace k jeho službám.

Trpaslíci si dosud podávali pohár z ruky do ruky a rozplývali se nadšením nad znovunabytím svého pokladu, když se z horského nitra pod nimi náhle ozvalo nesmírné zaburácení, jako by se nějaká stará sopka rozhodla, že znovu začne soptit. Dveře za nimi byly skoro zavřené a zajištěné ve škvíře kamenem, aby docela nezapadly, ale ze vzdálených hlubin zaduněly dlouhým tunelem děsivé ozvěny, řev a dupání, až se půda pod nimi zachvěla.

Tehdy trpaslíci zapomněli na své jásání a sebevědomé vychloubání ještě před chvilkou a schoulili se strachy. Se Šmakem se pořád ještě muselo počítat. Živého draka prostě nemůžete ve svých kalkulacích pominout, když ho máte takhle nablízku. Draci třeba nedokážou svého bohatství opravdu využít, ale obvykle je znají do posledního kousku, zejména když je měli dlouho v držení; a Šmak nebyl žádnou výjimkou. Z neklidného snu (ve kterém nepříjemně figuroval jakýsi válečník, naprosto nepatrný svou velikostí, ale ozbrojený štiplavým mečem a nadaný velkou kuráží) přešel v dřímotu a z dřímoty do naprosté bdělosti. V jeho jeskyni bylo cítit podivný závan vzduchu. Mohl to být průvan tamhle z té malé díry? Nikdy ji neviděl zvlášť rád, třebaže byla tak malá, a teď po ní podezíravě loupl očima a podivil se sám sobě, že ji nikdy nezatarasil. V poslední době měl dojem, že zaslechl matné ozvěny nějakého klepání, které pronikalo zdálky shora do jeho doupěte. Zavrtěl se a natáhl krk, aby začenichal. Vtom si všiml, že jeden pohár je pryč!

Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu — tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo ani to nepotřebovali. Drak začal chrlit oheň, síň se naplnila čmoudem, základy hory se otřásaly. Nadarmo se pokusil vrazit hlavu do té malé díry, a potom se celý svinul, zaburácel pod zemí jako hrom a vyrazil ze svého hlubokého brlohu velkým vchodem, ven prostornými chodbami horského paláce a nahoru k Přední bráně.

Myslel jenom na jedno: že prohledá celou Horu, dokud nedopadne zloděje a nerozsápe ho a nerozdupá. Vyřítil se z brány, vody se proměnily v divoce syčící páru, a drak se vznesl celý rozpálený do vzduchu a usadil se na vrcholku Hory v záplavě zelených a šarlatových plamenů. Trpaslíci slyšeli příšerný randál jeho letu, choulili se ke stěnám travnaté terasy a krčili se pod balvany, doufajíce, že nějak uniknou hrozivým očím draka na lovu.

Byli by všichni zahynuli, kdyby je zase jednou nezachránil Bilbo. „Honem! Honem!“ vydechl. „Za dveře! Do tunelu! Tady to není bezpečné!“

Zburcováni jeho slovy se už chystali zalézt do tunelu, když tu Bifur vykřikl: „Moji bratranci! Bombur a Bofur — zapomněli jsme na ně, jsou dole v údolí!“

„Přijdou o život a všichni naši poníci taky, a ztratíme všechny zásoby!“ lamentovali druzí. „Nemůžeme proti tomu nic dělat.“

„Nesmysl!“ okřikl je Thorin, který se vzpamatoval a nabyl opět své důstojnosti. „Nemůžeme je tam nechat. Běžte dovnitř, pane Pytlíku a Baline, a vy také, Fili a Kili — drak nás nesmí dostat všechny. A vy ostatní — kde jsou lana? Rychle!“

Tohle byly možná nejhorší okamžiky, jaké až dosud zažili. Strašlivý ryk Šmakova vzteku burácel ozvěnou ve skalních rozsochách vysoko nad nimi a drak se mohl každou chvíli přiřítit v plamenech dolů nebo obletět kolem nich a najít je tam, na srázném okraji útesu, jak zoufale vytahují lana. Už byl nahoře Bofur, a dosud bylo všechno v pořádku. Už se dostal nahoru i Bombur, s funěním a supěním a vrzáním lan, a pořád bylo všechno v pořádku. Už bylo nahoře i pár kusů nářadí a zavazadel ze zásob, a vtom se na ně snesla pohroma.

Ozvalo se frčení křídel. Rudé světlo ozářilo vrcholky skalisek. Drak přiletěl.

Sotva stačili utéci zpátky do tunelu a vtáhnout tam své rance, když se Šmak přihnal od severu, olizoval horské úbočí plameny a vířil obrovskými křídly jako burácející vichřice. Jeho žhavý dech spálil trávu přede dveřmi, vnikl za nimi štěrbinou, kterou nechali dveře pootevřené, a ožehl je v jejich skrýši. Vyskočily mihotavé plameny a roztančily se černé stíny na skalních stěnách. Pak se rozhostila tma, když drak znovu přeletěl. Poníci zaržáli hrůzou, přetrhali provazy a divoce odcválali. Drak se střemhlav otočil, aby se pustil za nimi, a byl pryč.

„To bude konec našich ubohých zvířat,“ poznamenal Thorin. „Jakmile Šmak jednou něco uvidí, už mu to neunikne. A my tady budeme muset zůstat, jestli si snad někdo nepředstavuje, že bychom se měli trmácet soustu mil otevřenou krajinou zpátky k řece, se Šmakem na číhané.“