John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„To jsem si říkal už včera v noci,“ ušklíbl se pro sebe. „Jezerní lidé, nějaká šeredná intrika těch mizerných obchodníků s bečkami, nebo ať jsem ještěrka! Nebyl jsem tam tím směrem už celé věky, ale to se teďka změní!“

„Výborně, ó, jezdče na soudku!“ pronesl nahlas. „Soudek se možná jmenoval tvůj poník, a možná taky ne, třebaže byl dost tlustý. Chodíš třeba neviděný, ale nedošel jsi až k cíli cesty. Dovol mi, abych ti řekl, že jsem v noci na dnešek sežral šest poníků a že všechny ostatní pochytám a sežeru co nevidět. Za tak znamenitou pochoutku se ti odvděčím radou pro tvé dobro: nezaplétej se s trpaslíky víc, než musíš!“

„S trpaslíky!“ zvolal Bilbo s předstíraným překvapením.

„Nic mi nevykládej!“ zarazil ho Šmak. „Vyznám se v pachu trpaslíků (a v jejich chuti) jako nikdo na světě. Neříkej mi, že můžu sežrat poníka, na kterém jezdili trpaslíci, a nepoznat to! Špatně skončíš, jestli se budeš kamarádit s takovými přáteli, zlodějský jezdče na soudku! Nemám nic proti tomu, abys jim to ode mne vyřídil, až se k nim vrátíš.“ Neprozradil však Bilbovi, že jeden pach nedokázal určit vůbec, hobití pach; ten se úplně vymykal jeho zkušenosti a to mu strašně vrtalo hlavou.

„Doufám, že ti slušně zaplatili za ten pohár na dnešek v noci?“ pokračoval drak. „Jen se přiznej, zaplatili? Vůbec nic! Vidíš, to jsou celí oni. Předpokládám, že teďka se krčí tam venku, a ty abys podstoupil všechno nebezpečí a zmocnil se všeho, čeho můžeš, když já se nedívám, — to pro ně? A slíbili ti spravedlivý podíl? Snad bys tomu nevěřil! Budeš mít štěstí, jestli vůbec vyvázneš živý!“

Bilbo se teď začal cítit nepříjemně nesvůj. Kdykoli na něm spočinulo Šmakovo ohnivé oko, pátrající po něm mezi stíny, zachvěl se a zmocňovala se ho nevysvětlitelná touha vyběhnout z úkrytu, ukázat se a povědět Šmakovi pravdu. Octl se skutečně ve vážném nebezpečí, že podlehne dračímu kouzlu. Ale sebral kuráž a znovu promluvil.

„Ještě nevíte všechno, ó, mocný Šmaku!“ řekl. „Nepřivedlo nás sem jenom zlato.“

„Haha!“ zasmál se Šmak. „Přiznáváš tedy, že ,nás‘! Proč neřekneš rovnou ,nás čtrnáct‘, ať v tom máme jasno, pane Šťastné číslo? Rád slyším, že máte v těchhle končinách ještě jinou práci než krást moje zlato. V tom případě možná tak docela nepromarníte svůj čas.

Nevím, jestli tě vůbec napadlo, že i kdybys to zlato dokázal po troškách ukrást — trvalo by ti to tak sto let -, nedostal by ses s ním daleko? Na úbočí Hory by ti k ničemu nebylo, co? A ve hvozdu taky ne, co? To se rozumí! Nepřišel jsi ještě na ten háček? Domluvili jste se nejspíš, že dostaneš jednu čtrnáctinu, nebo tak podobně, he? Ale co dodání? Co doprava? Co ozbrojené stráže a mýtné a cla?“ A Šmak se nahlas rozchechtal. Byl v srdci zkažený a prohnaný a věděl, že jeho dohady nejsou daleko od pravdy, ačkoli měl podezření, že za tím plánem vězí Jezerní lidé a že většina kořisti má zůstat v pobřežním městě, které se za jeho mladých časů jmenovalo Esgarot.

Sotva tomu budete věřit, ale chudáka Bilba to skutečně hodně přivedlo z konceptu. Jeho myšlenky i síly se až dosud soustředily na cestu k Hoře a objevení bočního vchodu. Nikdy se nezatěžoval úvahami, jak poklad odvezou, a rozhodně už ne dumáním, jak se ta jeho část, která mu možná připadne jako podíl, dostane celou cestu zpátky až do Dna pytle pod Kopcem.

Teď mu začalo v mysli hlodat ošklivé podezření: zapomněli trpaslíci na tenhle důležitý bod také, nebo se mu celou tu dobu smáli do hrsti? Takový účinek mají dračí řeči na nezkušené. Bilbo ovšem měl být na stráži, jenomže Šmak byl opravdu drtivě působící osobnost.

„Řeknu vám,“ odpověděl ve snaze zůstat věrný svým přátelům a nezadat si před drakem, „že zlato pro nás byla jenom vedlejší záležitost. Přišli jsme přes hory a pod horami, po vlnách a vítězstvích hlavně pro pomstu. Zajisté si, ó, nezměrně bohatý Šmaku, uvědomujete, že váš úspěch vám nadělal dost urputných nepřátel?“

Šmak se teď opravdu zasmál — drtivým smíchem, který srazil Bilba k zemi, zatímco na druhém konci tunelu se trpaslíci schoulili těsně k sobě a představovali si, že hobita stihl náhlý a škaredý konec.

„Pomstu!“ odfrkl si drak a jeho oči ozářily síň od podlahy až ke stropu jako šarlatový blesk. „Pomstu! Král pod Horou je mrtev, a kde jsou jeho příbuzní, kteří by si troufali hledat pomstu? Girion, pán Dolu, je mrtev, a já požíral jeho lidi jako vlk mezi ovcemi, a kde jsou jeho synové, kteří by si troufali přiblížit se mi? Zabíjím, kde mě napadne, a nikdo se mi neodváží postavit na odpor. Porážel jsem válečníky za starých časů, a těm se dneska na světě nikdo nevyrovná. A tehdy jsem byl mladý a křehký. Teď jsem starý a silný, silný, zloději ve tmě!“ holedbal se. „Můj pancíř je jako deset štítů na sobě, moje zuby jsou meče, moje drápy oštěpy, úder mého ocasu hrom, moje křídla uragány a můj dech smrt!“

„Vždycky jsem si myslel,“ zapištěl Bilbo ustrašeně, „že draci jsou měkčí vespod, zvlášť v krajině — ehm — hrudníku; ale někdo tak obrněný jako vy na to jistě myslel.“

Drak se zarazil ve svém vychloubání. „Tahle tvá informace je zastaralá,“ utrhl se. „Jsem obrněný nahoře i vespod železnými šupinami a tvrdými drahokamy. Žádná čepel mě nemůže probodnout.“

„To jsem si mohl hned myslet,“ přikyvoval horlivě Bilbo. „Namouduši, nikde se nenajde, kdo by se vyrovnal neproniknutelnému panu Šmakovi. Jak je to velkolepé, mít vestu ze vzácných diamantů!“

„Jistě, je to vzácné a skutečně báječné,“ přisvědčil Šmak, nesmyslně potěšený. Nevěděl, že hobit už zahlédl jeho zvláštní spodní pancíř při své minulé návštěvě a že hoří touhou podívat se na něj blíž ze svých vlastních důvodů. Drak se převalil na záda. „Podívej!“ vyzval Bilba. „Co tomu říkáš?“

„Oslnivé, báječné! Perfektní! Bez chybičky! Úžasné!“ vykřikoval Bilbo nahlas, ale pro sebe si myslel: „Blázne stará! Vždy máš v jamce na levé části prsou velikou lysinu tak holou, jako je šnek bez skořápky!“

Jakmile si to holé místo prohlédl, pan Pytlík myslel už jenom na to, jak se dostat pryč. „No, nesmím Vaši Velkolepost už dál zdržovat,“ řekl, „ani vás rušit v nepochybně potřebném odpočinku. Poníci se jistě chytají těžko, když mají takový náskok. Stejně jako lupiči,“ dodal jako jedovatost na rozloučenou, bystře ucouvl a uháněl vzhůru tunelem.

Byla to nešťastná poznámka, neboť drak za ním vychrlil strašné plameny, a třebaže hobit spěchal do svahu ze všech sil, nedostal se zdaleka dost daleko, aby byl v bezpečí dřív, než se příšerná Šmakova hlava objevila u otvoru za ním. Celá hlava s tlamou se jím naštěstí neprotáhla, ale z nozder sálal oheň a výpary, které uprchlíka pronásledovaly a téměř ho udolaly, takže slepě vrávoral ve velkých bolestech a strachu. Při svém rozhovoru se Šmakem si náramně liboval vlastní chytrost, ale tahle závěrečná chyba mu rázem napravila hlavu.

„Nikdy se neposmívej živým drakům, Bilbo, ty blázne!“ řekl si a později se to stalo jeho oblíbeným úslovím, které přešlo v přísloví. „Nemáš tohle dobrodružství ještě zdaleka za sebou,“ dodal ještě, a to byla taky svatá pravda.

Odpoledne se sklánělo k večeru, když se znovu octl venku, vyklopýtal a svalil se v mdlobách „na prahu“. Trpaslíci ho vzkřísili a ošetřili mu popáleniny, jak nejlépe uměli; ale trvalo pak ještě dlouho, než mu znovu jaksepatří narostly vlasy vzadu na hlavě a srst na patách: byly ožehlé a zuhelnatělé až na kůži. Jeho přátelé se ho zatím snažili ze všech sil potěšit a byli dychtivě zvědaví, co jim poví, zejména je zajímalo, proč drak ztropil tak hrozný kravál, a jak mu Bilbo unikl.