John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Něco v jeho hlase znepokojilo i trpaslíky. Thorin se pomalu probral ze svého snění, vstal a vykopl kámen, kterým byly dveře zaklíněny. Pak se do nich opřeli a s třesknutím a lupnutím je přirazili. Zevnitř nebylo ani stopy po klíčové dírce. Byli uzamčeni v Hoře!

A právě včas! Sotva sestoupili tunelem kousek cesty, zaduněla do úbočí rána jako náraz beranidel z pralesních dubů, rozhoupaných obry. Skála zasténala, stěny popraskaly a našim přátelům se na hlavy sesypalo kamení. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby dveře zůstaly otevřené. Utekli dál do tunelu, rádi, že jsou ještě naživu, a slyšeli zvenčí ryk a řev Šmakovy zběsilosti. Lámal skálu na kousky, drtil stěny i útes údery svého obrovského ocasu, až nejvyšší tábořiště trpaslíků, spálený trávník, drozdův kámen, šnečí skalní stěny, úzká římsa, prostě až všechno zmizelo ve změtené tříšti a lavina rozdrceného kamení se zřítila přes útes do údolí.

Šmak se předtím vykradl ze svého brlohu, tiše se vznesl do vzduchu a pak těžce a pomalu letěl tmou jako nějaký nestvůrný krkavec, pořád po větru na západní úbočí hory, v naději, že tam znenadání něco nebo někoho načapá a že vypátrá východ z chodby, kterou se k němu dostal zloděj. Tohle byl výbuch jeho vzteku, když nikoho nenašel a nic neviděl, třebaže uhodl, ve kterých místech skutečný východ musí ležet.

Jakmile se tímhle způsobem vyzuřil, zlepšila se mu nálada a v hloubi duše si řekl, že z téhle strany ho už nikdo obtěžovat nebude. Teď mu zbývalo vykonat ještě jednu pomstu. „Jezdec na soudku!“ odfrkl si. „Přišel jsi od řeky a určitě jsi připlul po vodě. Neznám tvůj pach, ale jestli nejsi z těch jezerních lidí, tak ti aspoň pomáhali. Teďka mě poznají a zapamatují si, kdo je pravý král pod Horou!“

Vznesl se v plamenech a zamířil na jih k Bystré řece.

Trpaslíci zatím seděli ve tmě a zavládlo mezi nimi tíživé ticho. Málo jedli a málo mluvili. Nemohli odhadnout plynoucí čas; a sotva se odvážili pohnout, poněvadž i jejich šepot zněl ozvěnou a šuměl v tunelu. Jestli si zdřímli, probouzeli se zase do nepřerušené temnoty a ticha. Nakonec po dlouhých dnech čekání — tak jim to aspoň připadlo — byli tak přidušení a otupělí z nedostatku vzduchu, že už to nemohli vydržet. Skoro by byli uvítali zdola povyk drakova návratu. V tom mlčení se báli nějaké jeho ďábelské lsti, ale nemohli tam trčet věčně.

„Zkusme otevřít dveře!“ řekl Thorin. „Jestli neucítím v obličeji co nejdřív vítr, bude po mně veta. Radši bych, aby mě na čerstvém vzduchu rozdrtil Šmak, než abych se tady udusil!“ Tak tedy několik trpaslíků vstalo a tápalo zpátky, kde bývaly dveře. Zjistili však, že horní konec tunelu byl zasypán a zatarasen roztříštěnou skálou. Ani klíč ani kouzlo, jehož byly kdysi dveře poslušny, je už víckrát nemohly otevřít.

„Jsme v pasti!“ zaúpěli. „Tohle je konec. Tady umřeme!“

Jenomže právě když si trpaslíci nejvíc zoufali, Bilbovi se nějak podivně ulehčilo, jako by mu ze srdce pod vestou spadl těžký kámen.

„Jen klid, jen klid!“ chlácholil je. „,Dokud člověk žije, dotud doufá, jak říkával můj otec‘ a ,Do třetice všeho dobrého.‘ Podívám se ještě jednou do tunelu dolů. Byl jsem tam už dvakrát, když jsem věděl, že je na druhém konci drak, a tak risknu i třetí návštěvu, když si tím už nejsem jistý. Tak jako tak jediná cesta ven vede spodem. A myslím si, že tentokrát byste se mnou měli jít všichni.“

Ve svém zoufalství s ním souhlasili a Thorin jako první vykročil po Bilbově boku.

„Teď opatrně!“ špitl hobit, „a pojďte tak tiše, jak jen dokážete! Třeba Šmak v jeskyni není, ale taky tam třeba je. Jenom neriskujme zbytečně!“

Pustili se dolů, stále dolů. Trpaslíci se ovšem nemohli hobitovi rovnat v pokradmé chůzi, funěli a škobrtali a nadělali spoustu hluku, hrozivě zesilovaného ozvěnou, ale třebaže Bilbo co chvíli vyděšeně zůstával stát a poslouchal, dole se neozval ani hlásek. Blízko dna, pokud bylo možno odhadnout vzdálenost, si Bilbo navlékl svůj prsten a šel napřed. Ale ani jej nepotřeboval: tma byla tak naprostá, že byli neviditelní všichni, s prstenem i bez prstenu. Po pravdě řečeno, vládla tam taková černota, že hobit došel k dolejšímu otvoru docela neočekávaně, sáhl rukou do prázdna, klopýtl a skutálel se po hlavě do jeskyně!

Zůstal tam ležet obličejem na zemi a neodvážil se vstát, ba téměř ani dýchat. Ale nic se nepohnulo. Nezasvitl tam ani paprsek světla — až na nějaký bledý a bělavý třpyt, který, jak se mu zdálo, zahlédl daleko ve tmě nad sebou, když konečně pomalu zvedl hlavu. Nebyla to však určitě jiskra dračího ohně, třebaže jeskyni naplňoval dusivý dračí puch a Bilbo cítil na jazyku chuť dračích výparů.

Nakonec to už pan Pytlík nevydržel. „Hrom aby do tebe, Šmaku, ty nestvůro!“ vypískl hlasitě. „Přestaň si hrát na schovávanou! Posviť mi, a pak si mě třeba sežer, jestli mě dokážeš chytit!“

Síní, kterou nebylo vidět, se rozlehla slabá ozvěna, ale neozvala se žádná odpověď.

Bilbo vstal a shledal, že neví, kterým směrem se má obrátit. „Teď bych rád věděl, na co si ten Šmak u všech všudy hraje,“ řekl si. „Určitě dnešního dne (nebo dnešní noci, či co vlastně je) není doma. Jestli Oin a Gloin neztratili svá křesadla a troud, snad bychom si mohli trochu posvítit a rozhlédnout se kolem, než se zas obrátí štěstí.“

„Světlo!“ vykřikl. „Může někdo udělat světlo?“

Trpaslíci se samozřejmě hrozně vyplašili, když Bilbo spadl s žuchnutím do síně, a zůstali schouleně sedět před koncem tunelu, kde je zanechal.

„Pst! Pst!“ syčeli, když uslyšeli jeho hlas, a třebaže to hobitovi pomohlo určit, kde jsou, trvalo nějaký čas, než z nich dostal něco jiného. Ale nakonec, když začal skutečně dupat na zem a ječel „světlo!“, co mu jen stačil pronikavý hlas, Thorin se podvolil a poslal Oina a Gloina zpátky k jejich rancům na horním začátku tunelu.

Po delší chvíli ohlásil třepetavý plamínek jejich návrat.

Oin držel v ruce smolnou borovou louč a Gloin nesl v podpaží svazek dalších. Bilbo rychle přicupital ke dveřím do síně a vzal si louč; dosud se mu však nepodařilo přesvědčit trpaslíky, aby si zapálili víc loučí a vydali se na obhlídku s ním. Jak Thorin opatrně prohlásil, pan Pytlík je dosud oficiálně jejich odborníkem na vloupání a pátračem. Jestliže to chce riskovat se světlem, je to jeho věc. Oni zatím počkají v tunelu na jeho zprávu. Seděli tedy blízko dveří a čekali.

Viděli, jak se hobitova drobná tmavá postavička pustila napříč jeskyní s drobným světýlkem vysoko zdviženým. Dokud byl ještě blízko, zachytili co chvíli záblesk a zaslechli zazvonění, když zakopl o nějaký zlatý předmět. Světýlko se zmenšovalo, jak se vzdalovalo do nitra nesmírné síně; potom začalo tančit vzhůru. To Bilbo lezl na obrovskou hromadu pokladu. Brzy stál na vrcholu, ale šel pořád dál. Pak viděli, že se na okamžik sehnul, ale nevěděli proč.

Způsobil to Arcikam, Srdce Hory. Tolik Bilbo uhodl podle Thorinova popisu, a skutečně, takové drahokamy nemohly existovat dva, ani v tak skvělém pokladu, ba ani na celém světě. Už když lezl nahoru, zazářil před ním onen bělavý třpyt a přilákal ho. Pomalu se zvětšil v kuličku bledého světla. Teď, když se Bilbo přiblížil, jiskřila hrál na povrchu mnoha barvami, odrazem i rozptylem plápolajícího plamene hobitovy louče. A když se na něj Bilbo konečně zadíval zblízka, zatajil se mu dech. Ohromný drahokam plál u jeho nohou svým vlastním vnitřním jasem, ale zároveň, jelikož byl vybroušen trpaslíky, kteří jej před dávnými časy vydolovali ze srdce Hory, vstřebával všechno světlo, jež na něj dopadlo, a měnil je v deset tisíc záblesků čiré záře, protkávané duhovými jiskrami.