John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„To je velká komnata Throrova,“ poznamenal Thorin; „hodovní a poradní síň. Nedaleko odtud je Přední brána.“

Prošli zpustošenou komnatou. Stoly tam trouchnivěly, křesla a lavice se válely převržené, zuhelnatělé a hnijící. Na podlaze ležely lebky a kosti mezi korbeli, číšemi, rozbitými rohy na pití a prachem. Když prošli ještě několika dveřmi na druhém konci, dolehlo jim k sluchu hučení vody a šero se náhle víc rozsvětlilo.

„Tady pramení Bystrá řeka,“ podotkl Thorin. „Odtud spěchá k Přední bráně. Pusťme se podél ní!“ Z temného otvoru ve skalní stěně tryskala zpěněná voda a vířivě proudila úzkým kanálem, který rovně a hluboko vytesaly dávné obratné ruce. Podél kanálu vedla dlážděná silnice, dost široká, aby po ní prošlo mnoho mužů bok po boku. Rychle se po ní rozběhli, zahnuli povlovnou zatáčkou a hle, zalilo je bílé denní světlo! Před nimi se tyčil vysoký oblouk, na němž byly dosud patrné zlomky dávné kamenické a sochařské práce, jakkoli byl otlučený, zvětralý a ukoptěný. Lehce zamlžené slunce vysílalo mezi výběžky Hory bledé světlo a na dlažbu u prahu dopadaly občas zlaté paprsky.

Nad hlavami našich přátel zavířilo hejno netopýrů, vyplašených čmoudem loučí ze své dřímoty; a když vykročili vpřed, nohy jim klouzaly na kamenech vyhlazených a zahleněných drakem, který tudy procházel. Voda se teď' před nimi s hukotem hrnula ven a vrhala se zpěněná do údolí. Odhodili na zem potemnělé louče a mžourali kolem sebe oslněnýma očima. Dostali se k Přední bráně a hleděli na Dol.

„Namouduši,“ prohlásil Bilbo, „to jsem nikdy nečekal, že se podívám touhle bránou ven! A nikdy jsem nečekal, že tak rád znovu uvidím slunce a ucítím vítr na tvářích. Ale brr! Ten vítr je studený!“

Opravdu byl. Štiplavý východní vítr hrozil nastávající zimou. Točil se přes výběžky Hory i kolem nich do údolí a vzdychal mezi skalisky. Po dlouhém pobytu v dusných hlubinách dračích jeskyní se na slunci třásli chladem.

Bilbo si najednou uvědomil, že je nejen unavený, ale také pořádně vyhládlý. „Zdá se, že je pozdě ráno,“ řekl, „takže si myslím, že je víceméně čas k snídani -, jestli se k ní dá něco sehnat. Ale nemyslel bych, že dračí zápraží je pro to zrovna nejbezpečnější místo. Pojďme někam, kde si budeme moct chvilku klidně posedět.“

„Zcela správně,“ souhlasil Balin. „A já myslím vím, kam bychom měli jít: potřebovali bychom se dostat na starou hlásku na jihovýchodním cípu Hory.“

„Jak je to daleko?“ zeptal se hobit.

„Nějakých pět hodin cesty. Bude to těžký pochod. Silnice od brány po levém břehu řeky se zdá úplně rozbitá. Ale podívejte se tamhle dolů! Řeka se najednou stáčí k východu přes Dolské údolí kolem zničeného města. V tom místě stával kdysi most, který vedl k příkrým schodům nahoru na pravý břeh, a tím i k silnici směrem k Havranímu vrchu. Z té silnice odbočuje (nebo odbočovala) stezka vzhůru na hlásku. Bude to namáhavé šplhání, i jestli tam zůstaly ty staré schody.“

„Propánakrále!“ zabrumlal hobit. „Další pochodování a další lezení bez snídaně! Rád bych věděl, o kolik snídaní i ostatních jídel jsem přišel v té škaredé díře bez hodin a bez času!“

Ve skutečnosti od chvíle, kdy drak zničil začarovaný vchod, uplynuly jenom dvě noci a den mezi nimi, ale Bilbo to docela zapomněl počítat, takže pro něj mohla minout právě tak jedna noc jako celý týden.

„Ale jděte!“ zasmál se Thorin, který zase nabýval mysli a chrastil si v kapsách drahokamy. „Neříkejte mému paláci škaredá díra! Jen počkejte, až se to tam vyčistí a zrestauruje!“

„K tomu nedojde dřív než po Šmakově smrti,“ poznamenal Bilbo otráveně. „Kde ten teď je? Dal bych dobrou snídani za to, abych se to dověděl. Doufám, že nesedí na vrcholku Hory a nedívá se sem na nás!“

Tahle představa trpaslíky silně znepokojila, a tak se rychle rozhodli, že Bilbo a Balin mají pravdu. „Musíme odtud,“ prohlásil Dori. „Připadám si, jako by mi očima provrtával zátylek.“

„Je tady smutno a zima,“ přidal se Bombur. „Třeba je tu dost vody k napití, ale nikde nevidím nic k jídlu. Drak v takovýchhle končinách bývá vždycky hladový.“

„Pojďme! Pojďme!“ volali ostatní. „Pusťme se po Balinově stezce!“

Pod skalní stěnou na pravém břehu nevedla žádná stezka, a tak se trmáceli mezi kameny po levém břehu řeky, a pod dojmem té spouště a zkázy brzy znovu vystřízlivěl i Thorin. Most, o němž se zmínil Balin, byl dávno v troskách, a z většiny jeho kvádrů zbyly pouhé balvany v mělkém hučícím proudu, ale přebrodili se bez větších obtíží, našli staré schody a vystoupili na vysoký břeh. Po krátkém pochodu narazili na starou silnici a zanedlouho se dostali do hlubokého žlebu, chráněného mezi skalami; tam si chvíli odpočali a nasnídali se toho, co měli po ruce, hlavně kramu zapíjeného vodou. (Jestli chcete vědět, co je to ten kram, musím se přiznat, že recept na něj neznám; ale je to něco sucharovitého, vydrží to neomezeně dlouho, je to pokládáno za výživné, ale je to rozhodně nezáživné a nezajímavé, neberete-li to jako pomůcku pro žvýkací cvičení. Pekli si to Jezerní lidé na dlouhé cesty.)

Potom pokračovali dál, a teď silnice zamířila na západ a odchýlila se od řeky a velký pilíř horského ostrohu, ukazující k jihu, se stále přibližoval. Konečně došli ke stezce do kopce. Šplhala se příkře vzhůru a oni se po ní pomalu plahočili, jeden za druhým, až posléze pozdě odpoledne vylezli na vrchol hřebene a viděli, jak se zimní slunce sklání k západu.

Našli si tam rovinku ze tří stran neohrazenou, ale na severu přilehlou ke skalní stěně, ve které byl jakoby dveřní otvor. Z těch dveří byl široký výhled na východ, na jih i na západ.

„Tady,“ řekl Balin, „jsme za starých časů vždycky mívali hlídky, a ty dveře za námi vedou do komory vytesané ve skále, která tady sloužívala jako strážnice. Podobných hlásek bylo kolem Hory několik. Jenomže v časech našeho rozkvětu se nezdálo hlídkování tak důležité a strážní možná příliš zpohodlněli — jinak bychom byli mohli být dřív varováni před příchodem draka a všechno mohlo být jiné. Ale teď tady můžeme chvíli zůstat ve skrytu a za větrem a hodně vidět, sami nevidění.“

„To nám moc nepomůže, jestli nás viděl přicházet sem,“ namítl Dori, který pořád vzhlížel k temeni Hory, jako by čekal, že tam Šmak bude sedět jako nějaký pták na kostelní věži.

„To už musíme riskovat,“ řekl Thorin. „Dneska už dál nemůžeme.“

„To je slovo!“ vykřikl Bilbo a hodil sebou na zem. Ve skalní komoře bylo místo pro stovku lidí, a za ní byla ještě jedna menší komora, víc chráněná před zimou venku. Byla úplně opuštěná; zřejmě se sem v dobách Šmakova panství neuchylovala ani divoká zvěř. Tam tedy složili svá břemena a někteří se okamžitě vrhli na zem a usnuli, kdežto ostatní se sesedli poblíž vnějších dveří a probírali další plány. Jejich řeči se ustavičně vracely k jedné otázce: kde je Šmak? Hleděli k západu a nic tam neviděli, na východě také nic, a na jihu nebylo ani známky po drakovi, slétala se tam však velká hejna ptáků. Zírali na ně a lámali si tím hlavu, ale když vycházely první chladné hvězdy, nebyli o nic moudřejší.

Jestli se chcete podobně jako trpaslíci dovědět o Šmakovi něco nového, musíte se vrátit k tomu předvčerejšímu večeru, kdy rozbil tajné dveře a vztekle odletěl.