John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Jenomže král se slitoval, když vyslechl Bardovu prosbu, neboť byl vládce hodného a laskavého lidu; a tak změnil směr pochodu, který původně mířil přímo k Hoře, a pospíchal teď po proudu řeky k Dlouhému jezeru. Neměl pro své vojsko dost člunů a vorů, takže muselo pochodovat pomalejší cestou pěšky, ale po vodě poslal napřed velké zásoby. Elfové jsou však lehkonozí, a třebaže tenkrát nebyli příliš zvyklí na pochody přes bažiny a zrádný kraj mezi hvozdem a jezerem, přece jen postupovali rychle. Pouhých pět dní po drakově smrti dorazili na pobřeží a uviděli trosky zničeného města. Jak se dalo čekat, byli dobře přivítáni, a lidé se svým starostou byli ochotni uzavřít jakýkoli obchod pro budoucnost, aby králi elfů oplatili jeho pomoc.

Brzy se dohodli na společném plánu. Starosta se ženami a dětmi a s lidmi starými a neschopnými zůstal na místě, a s nimi i pár řemeslníků a spousta obratných elfů, a zaměstnávali se kácením stromů, jakož i vytahováním klád posílaných po proudu z hvozdu. Pak se dali na pobřeží do stavby mnoha chatrčí na zimu a rovněž začali pod starostovým vedením plánovat nové město, jež mělo být větší a krásnější než město zničené, ale ne na stejném místě. Přestěhovali se k severu výš nad pobřeží, poněvadž se od té doby stále hrozili vody, kde ležel drak. Už se nikdy neměl vrátit na své zlaté lože; ležel studený jako kámen, pokroucený na dně mělčiny. Jeho obrovské kosti tam potom po celé věky při klidném počasí bylo vidět mezi zbytky kůlů starého města. Ale jenom málokdo si troufal přiblížit se k tomu prokletému místu a nikdo se neodvážil skočit do zčeřené vody nebo posbírat drahokamy, jež vypadly z drakovy hnijící mršiny.

Všichni ozbrojenci, kteří toho byli schopní, a většina šiku elfího krále se vydali k severu na pochod k Hoře. Tak došlo k tomu, že jedenáct dní po zničení města prošel jejich předvoj skalní bránou na konci jezera a vkročil do zpustošeného kraje.

Teď' se zase vrátíme k Bilbovi a k trpaslíkům. Jeden z nich celou noc hlídal, když však přišlo ráno, neslyšeli ani neviděli žádné známky nebezpečí. Ale ptáci se slétali čím dál hustěji. Hejna jich přilétala od jihu; a krkavci, kteří dosud žili kolem Hory, kroužili a ustavičně krákali trpaslíkům nad hlavami.

„Děje se něco zvláštního,“ poznamenal Thorin. „Už minula doba podzimního stěhování, a tihle ptáci vždycky zůstávají doma; jsou tam špačkové a hejna pěnkav; a v dálce spousta mrchožroutů, jako by mělo dojít k nějaké bitvě!“

Bilbo náhle ukázal: „Tamhle je zas ten starý drozd!“ vykřikl. „Zřejmě se zachránil, když Šmak zdemoloval horské úbočí, ale ti šneci sotva!“

Skutečně, byl to ten starý drozd, a když na něj Bilbo ukázal, přiletěl k nim a usadil se na blízkém kamenu. Pak zatřepetal křídly a zazpíval; potom naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal; a znovu zazpíval a znovu poslouchal.

„Zdá se, že nám chce něco povědět,“ řekl Balin: „jenže já řeči takových ptáků nerozumím, je moc rychlá a těžká. Rozumíte jí vy, Pytlíku?“

„Ne zvlášť dobře,“ odpověděl Bilbo (ve skutečnosti z ní nerozuměl vůbec ničemu); „ale ten staroušek se zdá hrozně rozrušen.“

„Kéž by to tak byl havran!“ povzdechl si Balin.

„Já myslel, že ty nemáte rád! Zdálo se mi, že jste se před nimi nějak krčil, když jsme šli sem nahoru.“

„To byli krkavci! A chovali se náramně podezřele, a právě tak sprostě. Jistě jste slyšel ty nadávky, co za námi křičeli. Ale havrani jsou docela jiní. Mezi nimi a Throrovým kmenem vládlo velké přátelství; často nám přinášeli tajné zprávy a my se jim odměňovali lesklými věcičkami, které si s oblibou schovávají ve svých hnízdech.

Žijí spoustu let a mají dlouhou paměť a odevzdávají svou moudrost svým dětem. Znával jsem hodně skalních havranů, dokud jsem býval mladíček. Sama tahle výšina se kdysi jmenovala Havraní vrch, poněvadž tady žila moudrá a slavná dvojice, starý Krák se svou ženou, hnízdili tady nad hláskou. Ale teď už tady sotva zůstal někdo z toho dávného plemene.“

Ještě ani nedomluvil, když starý drozd hlasitě vykřikl a okamžitě odletěl.

„My mu třeba nerozumíme, ale ten starý pták určitě rozumí nám,“ řekl Balin. „Teď dávejte pozor, a uvidíme, co se stane!“

Netrvalo dlouho a zafrčela křídla a drozd se vrátil, a s ním nějaký strašně sešlý starý pták. Byl přisleplý, mohl sotva létat a temeno hlavy měl lysé. Byl to prastarý ohromný havran. Ztěžka dosedl na zem před nimi, pomalu zamával křídly a kolébal se k Thorinovi.

„O, Thorine, synu Thrainův, a Baline, synu Fundinův,“ zakrákal (a Bilbo mu rozuměl, neboť mluvil obyčejnou a nikoli ptačí řečí). „Jsem Roak, syn Krákův. Krák je mrtev, ale kdysi jste ho dobře znávali. Je to už sto a třiapadesát let, co jsem se vyklubal z vajíčka, ale nezapomínám, co mi kdy otec pověděl. Teď jsem já hlavou velkých havranů z Hory. Je nás málo, ale dosud se pamatujeme na vašeho někdejšího krále. Většina mých poddaných je pryč, protože na jihu došlo k velkým událostem — některé zprávy o nich jsou pro vás radostné, ale některé vám nebudou připadat tak dobré.

Pohleďte! Ptáci z jihu a z východu a ze západu se vracejí zpátky k Hoře a do Dolu, protože se roznesla zpráva, že Šmak je mrtev!“

„Mrtev! Mrtev?“ vykřikli trpaslíci. „Mrtev! Tak jsme tedy měli zbytečný strach — a poklad je teď náš!“ Všichni vyskočili a začali radostí metat kotrmelce.

„Ano, mrtev,“ přisvědčil Roak. „Tady drozd, ať mu nikdy nevytíná peří, ho viděl umírat, a jeho slovu můžeme věřit. Viděl ho padnout v bitvě s lidmi z Esgarotu při východu měsíce, jsou tomu dnes tři noci.“

Trvalo nějakou chvíli, než se Thorinovi podařilo trpaslíky utišit, aby si vyslechli další zprávy. Když jim pak havran vylíčil celou bitvu, pokračoval:

„Tolik pro radost, Thorine Pavézo. Můžete se bezpečně vrátit do svých síní; celý poklad je váš — pro tuhle chvíli. Ale kromě ptáků se tam sbírají ještě jiní. Novina o smrti strážcově se už roznesla široko daleko a legenda o Throrově bohatství za ta léta neztratila vyprávěním na přitažlivosti; mnozí dychtí po podílu na kořisti. Už je na cestě šik elfů a provázejí je mrchožrouti s nadějí na bitvu a řež. U jezera lidé reptají, že za všechno jejich trápení mohou trpaslíci: ti lidé totiž přišli o domovy a hodně jich pomřelo, když Šmak zničil jejich město. I oni si myslí, že se odškodní z vašeho pokladu, ať vy už budete živí nebo mrtví.

O vašem postupu musí rozhodnout vaše vlastní moudrost, ale třináct je malý zbytek z velkého kmene Durinova, který tu kdysi bydlíval a teď je rozptýlený daleko odtud. Jestli chcete dát na mou radu, nedůvěřujte starostovi Jezerních lidí, ale spíš tomu, kdo svým lukem zastřelil draka. Jmenuje se Bard a je z rodu dolského Giriona; je to sveřepý, ale přímý člověk. My bychom po té dlouhé době pustošení zase jednou rádi viděli mír mezi trpaslíky, lidmi a elfy, ale může vás to stát hodně zlata. Domluvil jsem.“

Thorin na to hněvivě vybuchl: „Děkujeme vám, Roaku, synu Krákův. Na vás a na váš rod nezapomeneme. Ale dokud jsme naživu, nic z našeho zlata si nevezmou zloději a neodnesou násilníci! Jestli si chcete zasloužit naše díky ještě víc, přineste nám zprávu o každém, kdo se sem přiblíží. A taky bych vás prosil, jestli je někdo z vás dosud mladý a dobře se drží na křídlech, abyste vyslal posly k našim příbuzným v horách na severu, k západu i k východu odsud, a vzkázal jim, v jakém jsme postavení. Ale ať letí především k mému bratranci Dainovi v Železných horách, poněvadž ten má spoustu ozbrojenců a žije odtud nejblíž. Vyřiďte mu, ať si pospíší!“