John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Neříkám, jestli je tohle vaše rozhodnutí dobré či špatné,“ zakrákal Roak, „ale udělám, co bude v mých možnostech.“ Potom pomalu odletěl.

„A teď zpátky k Hoře!“ zvolal Thorin. „Nemáme času nazbyt!“

„Nemáme ani co baštit!“ podotkl Bilbo, v takových věcech vždycky praktický. V každém případě měl dojem, že drakovou smrtí dobrodružství v pravém slova smyslu skončilo, — v čemž se velice mýlil — a byl by obětoval většinu svého podílu na zisku, aby se všechny tyhle záležitosti pokojně uzavřely.

„Zpátky k Hoře!“ volali trpaslíci, jako by hobity neslyšeli; a tak mu nezbývalo než vydat se na cestu s nimi.

Poněvadž jste už o některých událostech slyšeli, pochopíte, že trpaslíci měli ještě pár dní času. Prozkoumali ještě jednou jeskyně a zjistili, jak ostatně očekávali, že pouze Přední brána zůstala otevřená; všechny ostatní vchody (ovšem až na ty malé tajné dveře) Šmak už dávno zničil a zatarasil, a teď už po nich nezbyla ani stopa. Začali tedy urputně pracovat na opevnění hlavního vchodu a na opravě cesty, která z něho vedla. Našli hojnost nářadí, jehož kdysi užívali staří horníci, lamači kamene i zedníci; a v takových pracích byli trpaslíci dosud velmi zruční.

Havrani jim při té práci přinášeli ustavičně nové zvěsti. Tak se dověděli, že král elfů odbočil k jezeru, a to jim poskytlo další odklad. A co lepšího, dověděli se, že tři z jejich poníků unikli drakovi a dosud se toulají daleko na jihu na březích Bystré řeky, poblíž místa, kde uskladnili ostatek svých zásob. Tak tedy zatímco druzí pokračovali v práci, Fili a Kili byli vysláni, aby pod vedení jednoho havrana poníky našli a přivezli zpátky všechno, co poberou.

Byli pryč čtyři dny, a v té době už věděli, že spojené armády Jezerních lidí a elfů spěchají k Hoře. Ale jejich naděje teď vzrostly, poněvadž měli potravin při šetrném hospodaření na pár týdnů — hlavně kram samozřejmě, a ten už jim lezl z krku, ale i kram je lepší nežli nic, — a brána už byla přehrazená hradbou z hranatých kvádrů, kladených sice bez malty, ale velmi vysoko a do velké tloušťky. V hradbě měli otvory, jimiž mohli vidět (nebo střílet), ale žádný vchod. Sami přelézali dovnitř i ven po žebřících a věci vytahovali na laně. Pro výtok proudu zřídili naspodu nové hradby nízký oblouk; ale poblíž vchodu změnili úzké koryto tak, že teď mezi hradbou a začátkem vodopádů, jimiž se řeka vrhala směrem k Dolu, vznikl široký vodní příkop, téměř jezírko. Přístup k bráně byl teď bez plavání možný jenom po úzké římse v útesu, po pravé straně, když se někdo díval z brány ven. Poníky dovedli jenom na vršek schodů nad starým mostem, tam jim sundali náklad, pobídli je, aby se vrátili ke svým pánům, a poslali je bez jezdců zpátky na jih.

Jednou v noci před sebou na jihu v Dolu náhle uviděli mnoho světel, jakoby plápolajících ohňů a pochodní.

„Už jsou tady!“ zvolal Balin. „A jejich tábor je pořádně velký. Museli se dostat do údolí pod pláštěm tmy po obou březích řeky.“

Tu noc se trpaslíci málo vyspali. Jitro bylo ještě bledé, když uviděli blížící se oddíl mužů. Pozorovali za svou hradbou, jak muži došli na začátek údolí a začali pomalu lézt vzhůru. Zanedlouho viděli, že mezi nimi jsou jak jezerní lidé, vyzbrojení jako do války, tak elfí lučištníci. Po nějakém čase první z nich přelezli roztroušená skaliska, objevili se u vrcholu vodopádu a byli náramně překvapení, když před sebou uviděli jezírko a bránu zablokovanou hradbou z nově přitesaných kvádrů.

Zatímco stáli, ukazovali si a mluvili mezi sebou, Thorin je oslovil. „Kdo jste,“ zvolal velice silným hlasem, „že přicházíte takhle válečnicky k bráně Thorina, syna Thrainova, krále pod Horou, a co si přejete?“ Ale příchozí neodpověděli. Někteří se obrátili jako na obrtlíku, kdežto ostatní ještě chvíli zírali na bránu a na její opevnění, načež brzy odešli za prvními. Ten den přestěhovali tábor a utábořili se právě mezi oběma výběžky hory na začátku údolí. Skály pak zazněly ozvěnou hlasů a písní, jak už to nepoznaly drahný čas. Zazněly i elfí harfy a líbezná hudba, a když stoupala ozvěna k trpaslíkům, zdálo se, že studený vzduch jihne, a zavála slabá vůně lesního kvítí, jarně rozkvetlého.

Bilbo tehdy zatoužil uniknout z temné pevnosti, seběhnout dolů a zúčastnit se veselí a hodování u ohňů. Dojalo to i některé mladší trpaslíky, kteří mumlali, jak rádi by byli, kdyby se byly věci vyvíjely jinak a kdyby mohli elfy přivítat jako přátele; ale Thorin se mračil.

Potom si i trpaslíci přinesli harfy a nástroje, nalezené v pokladu, a začali hrát, aby ho přivedli do lepší nálady; jenže jejich zpěv nebyl jako zpěv elfů a hodně se podobal písni, kterou zpívali před dávnou dobou v Bilbově hobití noře.

Tenhle zpěv se zřejmě Thorinovi zamlouval, poněvadž se znovu začal usmívat, rozveselil se a začal vypočítávat vzdálenost k Železným horám, a jak dlouho to může Dainovi trvat, než dorazí k Osamělé hoře, jestliže se dal na pochod hned, jak dostal vzkaz. Ale Bilbovi pokleslo srdce, jak z té písně, tak z jejich řečí: znělo to až příliš válečnicky.

Časně zrána nazítří uviděli oddíl kopiníků, jak překročil řeku a pochoduje nahoru údolím. Nesli zelenou korouhev krále elfů a modrou korouhev Jezerního města a postupovali přímo proti hradbě v bráně.

Thorin je opět oslovil silným hlasem: „Kdo jste, že přicházíte s válečnou výzbrojí k bráně Thorina, syna Thrainova, krále pod Horou?“

Tentokrát se mu dostalo odpovědi. Jakýsi vysoký muž postoupil vpřed a zavolal: „Buďte zdráv, Thorine! Proč se tak opevňujete jako nějaký loupežník ve svém doupěti? Ještě nejsme vaši nepřátelé a máme radost, že jste naživu, třebaže jsme v to už nedoufali. Přišli jsme a čekali jsme, že tu nikoho živého nenajdeme, ale teď, když jsme se s vámi setkali, máme důvod k vyjednávání a k poradě.“

„Kdo jste a o čem chcete vyjednávat?“

„Jsem Bard a moje ruka zabila draka a osvobodila váš poklad. Není to snad věc, která se vás týká? Kromě toho jsem potomek a právoplatný dědic Giriona z Dolu, a k vašemu pokladu je přimícháno mnoho z bohatství jeho síní a města, které starý Šmak ukradl. Není to snad věc, o které bychom si mohli promluvit? A nadto ještě Šmak ve své poslední bitvě zničil obydlí lidí z Esgarotu a já dosud sloužím jejich starostovi. Budu mluvit jeho jménem a zeptám se vás, jestli vůbec nemyslíte na soužení a neštěstí jeho lidu. Pomohli vám ve vaší tísni a vy jste jim to až doposud oplatil jenom tím, že jste na ně přivolal zkázu, třebaže bezpochyby neúmyslně.“