John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Tohle byla spravedlivá a pravdivá slova, i když byla pronesena pyšně a sveřepě; a Bilbo si myslel, že Thorin okamžitě uzná jejich oprávněnost. Nečekal ovšem, že si někdo vzpomene, že právě on, Bilbo, objevil docela sám drakovu slabinu; a měl v tom docela pravdu, poněvadž si na to nikdo nikdy nevzpomněl. Ale hobit nepočítal s mocí zlata, na němž jako kvočna na vejcích tak dlouho seděl drak, ani s trpaslickými srdci. Thorin strávil v minulých dnech dlouhé hodiny u pokladu a posedla ho chtivost. Třebaže pásl hlavně po Arcikamu, padly mu do oka i jiné nádherné klenoty, které tam ležely a s nimiž byly spjaty dávné vzpomínky na námahu a utrpení jeho plemene.

„Svůj nejhorší důvod jste si nechal naposled a nejvíc jste ho zdůraznil,“ odpověděl Thorin. „Na poklad mého lidu si žádný člověk nemůže dělat nárok jen proto, že Šmak, který nás o poklad oloupil, připravil o život nebo o domov i jeho. Poklad nebyl Šmakův, aby se drakovy ničemnosti musely vykupovat podílem z něho. Pokud jde o zboží a pomoc, kterou jsme dostali od Jezerních lidí, za tu spravedlivě zaplatíme — v patřičném čase. Ale pranic, ani cenu za bochník chleba, nikomu nedáme pod hrozbou násilí. Dokud před naším prahem leží ozbrojené vojsko, díváme se na vás jako na nepřátele a na loupežníky.

Taky mám chuť se zeptat, jakou část jejich dědictví byste byl vy zaplatil našim příbuzným, kdybyste našel poklad nestřežený a nás pobité.“

„To je oprávněná otázka,“ odpověděl Bard. „Jenomže vy nejste pobití a my nejsme loupežníci. Kromě toho bohatí mohou projevit soucit nezávislý na právním nároku a smilovat se nad potřebnými, kteří se k nim zachovali přátelsky, dokud sami dnešní boháči byli v nouzi. A pořád jste ještě neodpověděl na mé ostatní nároky.“

„Jak už jsem řekl, nebudu vyjednávat s ozbrojenci před svou bránou. A vůbec už ne s elfy a s jejich králem, na kterého si vzpomínám s pramalou náklonností. Při téhle debatě nemají co dělat. Kliďte se, než vystřelí naše šípy! A jestli se mnou chcete ještě mluvit, rozpusťte napřed vojsko elfů do lesů, kam patří, a pak se vraťte, jestliže složíte zbraně dřív, než se přiblížíte k mému prahu!“

„Král elfů je můj přítel a zachránil Jezerní lidi v jejich nouzi, třebaže vůči němu nemají žádný jiný nárok než přátelství,“ odvětil Bard. „Dáme vám čas, abyste svých slov litoval. Vezměte rozum do hrsti, než se vrátíme!“ Nato se otočil a vrátil se do tábora.

Uplynulo sotva pár hodin, když se korouhevníci vrátili, trubači vystoupili vpřed a zatroubili fanfáru. „Ve jménu Esgarotu a Hvozdu,“ zvolal jeden z nich, „mluvíme k Thorinovi, Thrainovu synu Pavézovi, který si sám říká král pod Horou, a vyzýváme ho, aby dobře uvážil nároky, které na něho byly vzneseny, než ho prohlásíme za svého nepřítele. Přinejmenším má odevzdat jednu dvanáctinu pokladu Bardovi jakožto drakobijci a jakožto dědici Girionovu. Z této částky Bard sám přispěje na pomoc Esgarotu, ale jestliže se chce Thorin těšit přátelství a úctě okolních krajů, jako se jim těšili odedávna jeho předkové, pak přispěje i sám něčím ze svého k zmírnění pohromy Jezerních lidí.“

Vtom se Thorin chopil luku z rohoviny a střelil po mluvčím. Šíp se zabodl do jeho štítu a zůstal tam rozkmitaný trčet.

„Když je tohle vaše odpověď,“ opáčil hlasatel, „prohlašuji Horu za obleženou. Nevyjdete z ní, dokud sami nepožádáte o příměří a vyjednávání. Nezaútočíme proti vám se zbraní, ale necháme vás tu s vaším zlatem. Můžete se ho nažrat, jestli chcete!“

S tím se poslové rychle vzdálili a trpaslíci byli ponecháni, aby uvažovali o svém postavení. Thorin se tvářil tak sveřepě, že i kdyby ostatní chtěli, byli by si netroufali mu něco vytýkat; ale většina z nich se zdála sdílet jeho stanovisko — snad až na starého tlustého Bombura a Filiho a Kiliho. Bilbo ovšem s celým tímhle zvratem hluboce nesouhlasil. Měl už Hory víc než dost, a být obležen v jejím nitru mu nebylo ani v nejmenším po chuti.

„Celá ta díra ještě smrdí drakem,“ brumlal si pro sebe, „a mně se z toho dělá nanic. A kram mi prostě začíná lézt z krku.“

Dny se teď vlekly pomalu a úmorně. Mnoho trpaslíků trávilo čas tříděním a pořádáním pokladu; a teď jim Thorin pověděl o Thrainově Arcikamu a vyzval je, aby po něm horlivě pátrali v každém koutě.

„Arcikam mého otce,“ řekl, „má totiž sám o sobě větší cenu než řeka plná zlata a pro mne je naprosto nedocenitelný. Ten kámen si z celého pokladu vyhrazuju pro sebe a pomstím se každému, kdo by ho našel a nechal si ho.“

Bilbo ta slova slyšel a dostal strach, co by se stalo, kdyby se kámen našel — zabalený do ranečku otrhaného šatstva, který mu sloužil místo podušky. Přesto však o něm nepromluvil, poněvadž s narůstající tíživostí dní se mu v hlavičce začínal rodit jistý plán.

Takhle to pokračovalo nějaký čas, když havrani přinesli zprávu, že Dain s více než pěti sty trpaslíky spěchajícími z Železných hor jsou už na dva denní pochody severovýchodním směrem od Dolu.

„Ale nemohou se dostat k Hoře nepozorovaně,“ řekl Roak, „takže mám strach, aby v údolí nedošlo k bitvě. Nezdá se mi to moudré. Třebaže jsou to sveřepí válečníci, není pravděpodobné, že by porazili voje, které vás obléhají, a i kdyby, co tím získáte? V patách za nimi spěchá mráz a sníh. Čím se budete živit bez přátelství a dobré vůle okolních krajů? Poklad vám může přinést smrt, i když tady už není žádný drak!“

Ale Thorin se nedal přesvědčit.

„Mráz a sníh bude štípat právě tak lidi a elfy,“ namítl, „a třeba budou těžko snášet táboření v pustině. S mými přáteli v zádech a se zimou na krku budou možná přístupnější při dalším jednání.“

Té noci se Bilbo rozhodl. Obloha byla černá a bezměsíčná. Jakmile se docela setmělo, zašel do kouta ve vnitřní komoře přímo v bráně a vytáhl si z rance lano a také Arcikam zabalený do hadru. Pak vylezl na hřeben hradby. Byl tam jenom Bombur, poněvadž měl právě stráž, a trpaslíci měli vždycky jen jednoho strážného.

„Je pořádná zima.“ postěžoval si Bombur. „Kéž bychom tady nahoře mohli mít oheň, jako mají dole v táboře!“

„Vevnitř je teplo dost,“ řekl Bilbo.

„To si myslím, jenže já tu musím zůstat až do půlnoci,“ povzdychl si tlustý trpaslík. „Je to vůbec otrava. Ne že bych si troufal nesouhlasit s Thorinem, ať mu vousy rostou čím dál delší, ale vždycky si dovedl postavit hlavu.“

„Zato já se nemůžu postavit na nohy,“ řekl Bilbo. „Mám už dost těch schodů a kamenných chodeb. Dal bych nevímco za pocit trávy pod nohama.“

„Já bych dal nevímco za pořádný silný doušek a za měkkou postel po dobré večeři!“

„To vám nemůžu poskytnout, dokud trvá obležení. Ale je to už dlouho, co jsem měl hlídku, a jestli chcete, tak vás vystřídám. Nechce se mi dnes nějak spát.“

„To jste hodný, pane Pytlíku, a rád vaši nabídku přijmu. Kdyby došlo k něčemu, co by stálo za pozornost, napřed mě vzbuďte, nezapomeňte! Budu spát ve vnitřní komoře po levé straně, ne moc daleko.“

„Tak už běžte!“ řekl mu Bilbo. „Vzbudím vás o půlnoci, abyste mohl probudit dalšího strážného.“

Sotva Bombur odešel, Bilbo si nasadil svůj prsten, upevnil své lano, přehoupl se přes hradbu a byl pryč. Měl před sebou asi pět hodin. Bombur bude spát (dokázal usnout v každou chvíli a od svého dobrodružství v hvozdu se pořád snažil zopakovat si krásné sny, které se mu tam zdály) a ostatní měli co dělat s Thorinem. Bylo nepravděpodobné, že by někdo z nich, dokonce i Fili a Kili, vylezl na hradbu dřív, než na něj dojde řada.