John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Dopadl přímo na ně. Jeho smrtelné křeče je rozmetaly na jiskry a řeřavé uhlíky. Vzniklou prázdnotu s řevem zalily vlny jezera. Vznesl se obrovský oblak páry, bílý v náhlé temnotě pod měsícem. Zasyčelo to, kypivě zavířilo, a pak se rozhostilo ticho. A to byl konec Šmaka a Esgarotu, nikoli však Barda.

Dorůstající měsíc stoupal výš a výš a vítr zafičel hlasitěji a studeněji. Zhnětl bílou mlhu do naklánějících se sloupů a spěchajících oblak a zahnal je na západ, aby je rozptýlil v potrhaných cárech po bažinách před Temným hvozdem. Potom bylo možno na hladině jezera uvidět temné tečky mnoha člunů a po větru se nesly hlasy lidí z Esgarotu, kteří naříkali nad svým ztraceným městem a zbožím a nad zničenými domy. Ale vlastně měli být za hodně vděční, kdyby se nad tím zamysleli, jenže to se od nich v té chvíli dalo sotva čekat: aspoň tři čtvrtiny obyvatelů města zůstaly naživu, jejich lesy, pole, pastviny a dobytek zůstaly nedotčené, a drak byl mrtev. Dosud si neuvědomovali, co to znamená.

Shromáždili se ve smutečních zástupech na západním pobřeží, třásli se ve studeném větru a jejich první stížnosti a hněv se obrátily proti starostovi, který tak předčasně utekl z města, když někteří ještě byli ochotni je bránit.

„Má snad dobrou hlavu pro obchod — zvlášť pro své vlastní obchody,“ reptali jedni, „ale není k ničemu, když dojde k něčemu vážnému!“ A velebili odvahu Barda a jeho poslední mocnou střelu. „Kdyby nebyl padl,“ prohlašovali všichni, „zvolili bychom ho svým králem. Bard Drakobijce z rodu Girionova! Věčná škoda, že zahynul!“

Právě když takhle mluvili, vystoupil ze stínu nějaký vysoký muž. Byl všecek promáčený, černé mokré vlasy mu visely přes obličej a přes ramena, oči mu divoce svítily.

„Bard nezahynul!“ vykřikl. „Skočil v Esgarotu do vody, když byl nepřítel zabit. Já jsem Bard z rodu Girionova, já jsem zabil draka!“

„Král Bard! Král Bard!“ začali provolávat, ale starosta skřípal drkotajícími zuby.

„Girion byl pán Dolu, ne král Esgarotu,“ namítl. „V jezerním městě jsme si vždycky voliti starosty z řad starých a moudrých mužů a netrpěli jsme vládu pouhých bojovníků. Ať se ,král Bard‘ vrátí zpátky do svého království — Dol je teď zásluhou jeho chrabrosti osvobozen a nic mu nebrání v návratu. A všichni, kdo chtějí, mohou jít s ním, jestli dávají přednost studeným břehům ve stínu Hory před zeleným pobřežím jezera. Ti moudří zůstanou tady, s nadějí, že znovu vybudujeme svoje město a znovu se za čas budeme těšit jeho míru a bohatství.“

„My chceme krále Barda!“ odpověděli mu pokřikem lidé kolem něho. „Máme už dost starců a počítačů peněz!“ A lidé o něco dál na ten pokřik navázali: „Ať žije Lučištník, pryč s lakomými pracháči!“, až se to volání rozlehlo ozvěnou po celém pobřeží.

„Já jsem ten poslední, kdo by podceňoval zásluhy Barda Lučištníka,“ řekl starosta opatrně (neboť Bard stál těsné vedle něho). „Vysloužil si dnes význačné místo v seznamu dobrodinců našeho města a je hoden mnoha nehynoucích zpěvů. Ale proč, proč, občané,“ — starosta teď vstal a promluvil velmi hlasitě a zvučně — „proč se všechny vaše výčitky hrnou na mou hlavu? Za jaké provinění mě chcete sesadit? Kdo vyburcoval draka z jeho spánku, ptám se vás? Kdo od nás dostal bohaté dary a vydatnou pomoc a svedl nás k víře, že se naplní proroctví starých písní? Kdo hrál na naše měkká srdce a na naše příjemné představy? Jaké zlato nám sem poslali po řece, aby se nám odměnili? Dračí oheň a zkázu! Na kom máme požadovat odškodnění za naše ztráty a pomoc pro naše vdovy a sirotky?“

Jak vidíte, starosta se nedomohl svého postavení jen tak pro nic za nic. Jeho slova měla za následek, že lidé v té chvíli úplně zapomněli na svou myšlenku zvolit si nového krále a obrátili svůj hněv proti Thorinovi a jeho společnosti. Z mnoha stran se ozvaly rozhořčené a zuřivé výkřiky, a někteří z těch, kdo předtím zpívali staré písně nejhlasitěji, křičeli teď právě tak hlasitě, že trpaslíci proti nim poštvali draka záměrně!

„Vy bláhovci!“ okřikl je Bard. „Proč plýtvat slovy a hněvem proti těm nešťastným tvorům? Ti nepochybně zahynuli v ohni jako první, než se Šmak vypravil k nám.“ Tu náhle, ještě když mluvil, mu v hlavě vytanula představa báječného pokladu pod Horou, který tam teď leží beze strážce i bez majitele, a rázem se odmlčel. Připomněl si starostova slova, pomyslel na obnovený Dol, opět plný zlatých zvonů, kdyby se mu podařilo najít k tomu lidi.

Po chvíli se opět ujal slova: „Teď není čas na hněvivé výčitky, starosto, ani na úvahy o velkých plánech budoucích změn. Čeká nás práce. A já dosud sloužím vám, — třebaže po nějaké době si možná znovu vzpomenu na váš návrh a vypravím se na sever s těmi, kdo mě tam budou následovat.“

Načež odešel, aby pomohl zřizovat tábory a starat se o choré a raněné. Ale starosta se za jeho zády zlobně zamračil a zůstal sedět na zemi. Hodně přemýšlel, ale málo řekl, až na to, že hlasitě poručil, aby mu rozdělali oheň a přinesli něco k jídlu.

Kamkoli teď Bard přišel, všude slyšel řeči, které se mezi lidmi šířily jako požár a týkaly se nesmírného pokladu, jenž teď zůstal nestřežený. Mluvilo se o náhradě za všechny utrpěné škody, kterou z něho lidé brzy dostanou, o přílivu bohatství, které jim umožní nakoupit si vzácné věci z jihu, a to jim v jejich stavu náramně ulevovalo. Taky toho měli zapotřebí, poněvadž noc byla zimavá a zoufalá. Přístřeší se dalo zbudovat jenom pro málokoho (starosta patřil mezi ty šťastlivce) a bylo málo jídla (tím strádal i starosta). Mnoho lidí, kteří unikli bez úhony z trosek města, ochořelo z mokra a chladu a útrap té noci a potom zemřeli; a v příštích dnech vypuklo mnoho nemocí a velký hladomor.

Bard se zatím ujal vedení a zařizoval věci podle svého, třebaže vždycky jménem starosty, a měl plné ruce práce s řízením lidí a s přípravami na jejich ochranu a k jejich bydlení. Většina z nich by tu zimu, která teď kvapně nastoupila po jeseni, byla pravděpodobně zahynula, kdyby nebyla po ruce pomoc. Pomoc však přišla brzy, neboť Bard okamžitě poslal po řece do hvozdu rychlé posly, aby požádali o přispění krále lesních elfů, a poslové se cestou setkali se zástupem elfů, kteří už mířili k městu, ačkoli to bylo teprve třetí den od pádu Šmaka.

Král elfů totiž dostal zprávy od svých vlastních poslů i od ptáků, kteří měli elfy rádi, a věděl už většinu toho, co se stalo. Mezi všemi okřídlenými tvory na pokraji Dračí pouště nastal skutečně veliký rozruch. Vzduchem kroužila hejna ptáků a jejich střelhbití poslové se míhali sem a tam oblohou. Nad okrajem hvozdu zaznívalo samé hvízdání, skřekání a pípání. Novina se šířila daleko přes Temný hvozd: „Šmak je mrtev!“ Listí šustilo a užaslé slechy se napínaly. Ještě než se král elfů vydal na cestu, zprávy doletěly na západ až k borovým lesům Mlžných hor; doslechl se je Medděd ve svém dřevěném domě a skřetové ve svých slujích zasedli k poradě.

„Obávám se, že nejspíš slyšíme o Thorinovi Pavézovi naposledy,“ řekl král elfů. „Byl by udělal líp, kdyby byl růstal mým hostem. Ale vždycky něco zlého,“ odolal. „pro něco dobrého.“ Ani on totiž nezapomněl na legendu o Throrově bohatství. A tak se stalo, že ho Bardovi poslové zastihli na pochodu s mnoha kopiníky a lukostřelci; a nad nimi se vznášela hustá hejna krkavců, kteří si mysleli, že se opět schyluje k válce, k jaké v těch končinách nedošlo už po dlouhé věky.