John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Lidé v jezerním městě Esgarotu byli většinou doma, poněvadž od východu fičel studený vítr, ale pár se jich procházelo po nábřežích, a jak to měli v oblibě, pozorovali hvězdy zrcadlící se na hladině jezera, jakmile se objevily na obloze. Při pohledu z jejich města byla Osamělá hora většinou zakrytá nízkou pahorkatinou na protějším břehu jezera, ve které se táhla průrva, kudy přitékala od severu Bystrá řeka. Za jasného počasí mohli vidět pouze vrchol Hory, a na ten se zřídkakdy dívali, poněvadž působil zlověstně a pochmurně i v jitřním světle. Teď byl naprosto neviditelný, zahalený tmou.

Náhle se kratičce opět zjevil; vzplála nad ním bleskově rudá záře a hned zase zmizela.

„Podívejte se!“ upozornil jeden z lidí venku. „Zase to světlo! Včera v noci je hlídky viděly rozsvěcovat se a zhasínat od půlnoci až do svítání. Něco se tam nahoře děje.“

„Třeba král pod Horou kuje zlato,“ řekl jiný. „Už je to dlouho, co se vydal k severu. Je načase, aby staré písně znovu osvědčily svou platnost“

„Jaký král?“ namítl další sveřepým tónem. „Nejspíš to bude zkázonosný oheň draka, jediného krále pod Horou, kterého jsme kdy poznali.“

„Ty vždycky prorokuješ něco mrzutého!“ pustili se do něho ostatní. „Od povodní až po otrávené ryby. Vymysli si něco veselejšího!“

Pak náhle v nízkém sedle mezi pahorky vzplála veliká záře a severní konec jezera zezlátl. „Král pod Horou!“ křičeli. „Už jako slunce vzplál! Jezero zlatem blýsklo, už vrátil se zas král!“ volali a všechna okna se otevírala a zadupaly pospíchající nohy.

Znovu se vzedmula ohromná vlna vzrušení a nadšení. Ale ten chlapík se sveřepým hlasem se hnal jako s keserem ke starostovi. „Přichází drak, nebo jsem já blázen!—“ křičel. „Strhněte mosty! Do zbraně! Do zbraně!“

Pak náhle varovně zavřeštěly trubky, až se to odrazilo ozvěnou od skalnatých břehů. Jásání ustalo a radost se proměnila v hrůzu. Tak se stalo, že je drak nezastihl docela nepřipravené.

Zanedlouho jej uviděli, takovou letěl rychlostí, jako ohnivou jiskru ženoucí se k nim, ustavičně se zvětšující a čím dál zářivější, a už ani ti nejpošetilejší nepochybovali, že věštby jim nějak nevyšly. Ale pořád ještě měli chvilku času. Naplnili všechny nádoby ve městě vodou, všichni válečníci se ozbrojili, kdejaký luk a šíp byl v pohotovosti a most na souš byl stržen a zničen, ještě než ryk strašného drakova letu zaburácel naplno a než se jezero začeřilo rudě jako oheň pod děsivým máváním jeho křídel.

Ve vřavě lidských výkřiků a jekotu a kvílení jim přeletěl nad hlavami, namířil si to k mostům a jeho úmysl byl zmařen! Most byl tentam a jeho nepřátelé byli na ostrově obklopeném hlubokou vodou — příliš hlubokou, temnou a studenou pro dračí gusto. Kdyby se do ní vrhl, vyvřelo by dost páry a dýmu, aby to zahalilo celý kraj na pár dní mlhou, ale jezero bylo mocnější než drak a bylo by uhasilo jeho žár, než by se byl dostal přes ně.

Zařval a znovu se přehnal nad městem. Vzneslo se krupobití černých šípů, které zabubnovaly a zarachotily na jeho šupinách a démantovém pancíři, jenomže jejich násady vzplanuly jeho dechem a se sykotem spadly do jezera. Žádný ohňostroj, jaký si dokážete představit, se nevyrovná výjevům oné noci. Drnčení luků a vřeštění trubek rozpálilo drakovu zuřivost na nejvyšší míru, až k slepotě a nepříčetnosti. Už celé věky se nikdo neodvážil postavit se mu se zbraní v ruce, a nebyl by se odvážil ani teď, nebýt onoho muže se sveřepým hlasem (jmenoval se Bard), který běhal sem a tam, povzbuzoval lučištníky a nutil starostu, aby jim dal rozkaz bojovat až do posledního šípu.

Z drakovy tlamy vyšlehl oheň. Šmak chvíli kroužil vysoko nad městem a ozařoval celé jezero; stromy na pobřeží žhnuly jako měď a jako krev, s plazivými stíny husté černi u svých pat. Pak se vrhl střemhlav dolů přímo skrz mračna šípů, nedbal ve své zběsilosti na nic, nedával si ani pozor, aby se k nepřátelům obracel svými obrněnými boky, a usiloval jenom o zapálení jejich města.

Oheň vyšlehl z doškových střech a dřevěných trámů, když se drak vrhal dolů, přeletěl, zakroužil a znovu se vracel, třebaže před jeho příletem bylo všechno prosáklé vodou. A opět stovky rukou ulévaly každou jiskru, která se objevila. Drak se řítil zpátky. Máchl ocasem a střecha Velkého domu se rozdrcená sesypala. Vysoko do noci tryskaly neuhasitelné plameny. Další střemhlavý nálet a další, a další dům a pak ještě další vzplály a zhroutily se, a dosud žádný šíp Šmaka nezadržel a nezranil ho víc než komár z močálů.

Lidé už skákali na všech stranách do vody. Ženy a děti byly natěsnány do přetížených člunů na laguně tržiště. Bojovníci odhazovali zbraně. Pláč a kvílení se ozývalo v místech, kde teprve před nedávnem zaznívaly kolem trpaslíků staré písně o radosti, která nastane. Teď lidé trpaslíky proklínali. Sám starosta mířil ke svému velkému pozlacenému člunu, v naději, že se mu v tom zmatku podaří odveslovat a zachránit se. Zdálo se, že město bude co nevidět opuštěno a spáleno až k jezerní hladině.

Na to právě drak spoléhal. Jen ať si všichni naleznu do člunů, to se mu jenom hodilo. Bude pak mít povedenou zábavu, až je bude lovit, nebo ať si na jezeře zůstanou, dokud nepomřou hlady. A jestli se pokusí vylodit na souši, on bude připraven. Za chvíli zapálí všechny jejich pobřežní Lesy a zpustoší všechna jejich pole a pastviny. Už dlouhá léta nic tak nevychutnával jako právě teď tohle tyranizování města.

Ale mezi hořícími domy dosud vytrval oddíl lučištníků, kteří se nevzdávali. Jejich kapitán byl Bard, muž se sveřepým hlasem a sveřepou tváří, kterému jeho přátelé vytýkali, že prorokuje povodně a otravu ryb, ačkoli znali jeho mužnost a statečnost. Byl vzdálený potomek Giriona, pána Dolu, jehož žena se synkem se před dávnými časy zachránili z trosek po Bystré řece. Teď střílel velkým tisovým lukem, dokud nevystřílel všechny šípy, až na jeden. Už k němu dosahovaly plameny. Společníci ho opouštěli. Napjal svůj luk naposledy.

Najednou se mu něco ze tmy třepetavě sneslo na rameno. Trhl sebou -, ale byl to jenom nějaký starý drozd. Beze strachu se mu usadil vedle ucha a oznámil mu, co přináší. Bard s úžasem zjistil, že rozumí drozdí řeči, poněvadž byl z dolského plemene.

„Počkej! Počkej!“ doporučil mu drozd. „Vychází měsíc. Dívej se po jamce na levé straně drakových prsou, až poletí nad tebou a bude se obracet.“ A zatímco se Bard v údivu zarazil, pověděl mu drozd o všem, co se událo v Hoře, a o všem, čeho se sám doslechl.

Bard si potom napjal tětivu až k uchu. Drak se obloukem vracel, letěl nízko, a když se blížil, nad východním pobřežím vyšel měsíc a postříbřil jeho obrovská křídla.

„Šípe!“ řekl lučištník. „černý šípe! Tebe jsem si šetřil naposledy. Nikdy jsi mě nezklamal a vždycky jsem tě znovu našel. Zdědil jsem tě po otci a ten zase po dávných předcích. Jestli pocházíš z kováren pravého krále pod Horou, nyní leť a najdi si svůj cíl!“

Drak sletěl střemhlav ještě níž než předtím, a když se obrátil a klesal, jeho břicho se bíle zatřpytilo jiskřením drahokamů v měsíčním světle — s výjimkou jednoho místa. Veliký luk zadrnčel. Černý šíp vyrazil od tětivy přímo, přímo do jamky po levé straně drakových prsou, kde byla přední noha široce odtažena. Vnikl tam a zmizel, hrot s ozubcem, násada i peří, tak prudký byl jeho let. Šmak nadskočil ve vzduchu, vychrlil oheň, zařval, až to ohlušilo lidi, kácelo stromy a tříštilo kameny, převalil se a zřítil se z výšky do trosek města.