John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

To nebylo příjemné pomyšlení! Zalezli hlouběji do tunelu a tam leželi a třásli se, ačkoli tam bylo teplo a dusno, dokud škvírou dveří nepronikl bledý úsvit. Během noci slyšeli znovu a znovu sílící hřmění letícího draka, které se pak přes ně přeneslo a zase sláblo, jak drak stále obletoval horská úbočí.

Domyslel se podle poníků a podle stop táborů, jež objevil, že od řeky přišli nějací lidé, a zkoumal úbočí od údolí, kde stáli poníci; ale dveře unikly jeho pátravému zraku a vysoké stěny arkýře zadržely jeho nejpalčivější plameny. Dlouho tak lovil marně, až svítání ochabilo jeho vztek a on se vrátil na své zlaté lože, aby se prospal — a aby nabral nových sil. Nebyl by na krádež zapomenul a neodpustil by ji, ani kdyby se za tisíc let proměnil v doutnající balvan, ale mohl si dovolit čekat.

S příchodem jitra trpaslíkům trochu otrnulo. Uvědomili si, že když mají co dělat s tímhle strážcem, je takové riziko nevyhnutelné a že by nebylo dobré vzdávat se už teď svého záměru. Kromě toho momentálně nemohli pryč, jak na to poukázal Thorin. Jejich poníci se ztratili nebo byli pobiti, takže museli počkat, až Šmak povolí natolik v bdělosti, aby se mohli odvážit dlouhé cesty pěšky. Naštěstí zachránili ze svých zásob dost, aby jim to nějaký čas vydrželo.

Dlouho debatovali, co mají podniknout, ale nemohli přijít na žádný způsob, jak se zbavit Šmaka, což byla od začátku slabina jejich plánu, jak měl tisíc chutí poznamenat Bilbo. Potom začali reptat na hobita, jak to bývá přirozené pro lidi, když jsou docela vyvedeni z konceptu, a vyčítali mu právě to, za co ho napřed tak vychvalovali: že vzal Šmakovi ten pohár a probudil tím příliš brzy jeho hněv.

„Co jiného má podle vás takový lupič dělat?“ odsekl jim dopáleně Bilbo. „Nenajali jste si mě, abych zabíjel draky, to je práce pro válečníky, ale abych uloupil poklad. A já s tím začal co nejlíp, jak to šlo. Čekali jste snad, že přiklušu s celým Throrovým pokladem na zádech? Jestli už jde o výčitky, měl bych k tomu taky co poznamenat. Měli jste si přivést pět set lupičů, a ne jednoho. Vašemu dědovi to slouží jistě ke cti, ale vy nemůžete tvrdit, že jste mi někdy objasnili obrovský rozsah jeho bohatství. Potřeboval bych celá staletí, abych to všechno vynosil nahoru, i kdybych byl padesátkrát větší a kdyby byl Šmak krotký jako králík.“ Po tomhle jej ovšem trpaslíci poprosili o prominutí. „Co tedy navrhujete, abychom udělali, pane Pytlíku?“ zeptal se ho Thorin zdvořile.

„O tom nemám v téhle chvíli ani ponětí, — jestli myslíte na odnesení pokladu. To zřejmě záleží úplně na nějakém novém obratu štěstěny a na odstranění Šmaka. Odstraňování draků není vůbec můj obor, ale vynasnažím se na něco přijít. Osobně však v nic nedoufám a nejradši bych byl v bezpečí zpátky doma.“

„To prozatím nechme stranou! Co máme dělat teď, dneska?“

„Jestli chcete opravdu slyšet mou radu, řekl bych, že nám nezbývá nic jiného než zůstat, kde jsme. Ve dne se jistě můžeme bez nebezpečí odvážit ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zanedlouho snad bude možné poslat vás pár do skladiště u řeky, abychom si doplnili zásoby. Ale přes noc by zatím všichni měli zůstat zalezlí v tunelu.

Já sám pro vás mám jednu nabídku. Mám svůj prsten a podívám se ještě dnes v poledne zase dolů, to by měl Šmak spát, jestli teď vůbec usne — a uvidím, co má za lubem. Třeba se z toho něco vyklube. ,Každý drak má nějakou slabinu,‘ jak říkával můj otec, třebaže jistě ne z osobní zkušenosti.“

Trpaslíci tuhle nabídku přirozeně dychtivě přijali. Naučili se už malého Bilba respektovat. Teď se stal pravým vůdcem jejich dobrodružné výpravy. Začal uplatňovat své vlastní nápady a plány. Jakmile nastalo poledne, připravil se na další cestu do nitra Hory. Nijak se mu to ovšem nelíbilo, ale nebylo to zase tak zlé, když teď víceméně věděl, co ho dole čeká. Kdyby byl znal draky a jejich lstivost líp, byl by možná vyděšenější a nedoufal by tolik, že Šmaka zastihne ve spánku.

Vydal se na cestu za plného slunce, ale v tunelu byla temná noc. Světlo od téměř zavřených dveří brzy pohaslo, jakmile postoupil hlouběji. Kradl se tak tiše, že obláček dýmu v mírném vánku by se sotva pohyboval tišeji, a hobit na sebe začínal být nemálo pyšný, když se tak blížil dolejším dveřím. Vyzařovalo z nich jenom slabounké žíření.

„Starý Šmak je unavený a spí,“ pomyslel si. „Nemůže mě vidět a neuslyší mě. Hlavu vzhůru, Bilbo!“ Buďto zapomněl, nebo nikdy neslyšel o dračím čichu. Je také nepříjemnou skutečností, že draci, jestliže pojmou nějaké podezření, mají i ve spánku jedno oko pootevřené a hlídají.

Když Bilbo opět vykoukl z dolejších dveří, Šmak rozhodně na pohled pevně spal, vypadal vyhasle, téměř jako mrtvý, a chrápal sotva víc, nežli že vypouštěl obláčky neviditelné páry. Hobit se právě chystal sestoupit na dno jeskyně, když náhle postřehl pronikavý rudý paprsek zpod přivřeného víčka Šmakova levého oka. Drak spánek jenom předstírá! Pozoruje ústí tunelu! Bilbo honem ucouvl zpátky a blahořečil svému prstenu. Potom Šmak promluvil:

„No tak, zloději! Čichám tě a cítím tvůj pach. Slyším tvůj dech! Pojď dál! Posluž si ještě, je toho tady spousta na rozdávání!“

Ale tak dalece Bilbo přece jen nebyl drakovědy neznalý, a jestli Šmak doufal, že ho snadno naláká, byl jistě zklamán. „Ne, díky, ó, strašlivý Šmaku!“ odpověděl mu hobit. „Nepřišel jsem si pro dary. Chtěl jsem se jenom na vás podívat, jestli jste opravdu tak ohromný, jak vyprávějí pověsti. Nevěřil jsem jim.“

„Teď jim už věříš?“ opáčil drak trochu polichoceně, i když nevěřil ani slovo Bilbovi.

„Opravdu, písně a pověsti zůstávají daleko za skutečností, ó, Šmaku, nejpřednější a největší z katastrof!“ odpověděl Bilbo.

„Na zloděje a na lháře máš dobré způsoby,“ poznamenal drak. „Zřejmě znáš moje jméno, ale já se nepamatuju, že bych tě byl kdy čichal. Kdo jsi a odkud přicházíš, jestli se smím zeptat?“

„Jistěže smíte! Přicházím zpod kopce, a přes hory a pod horami vedla moje cesta. A vzduchem. Jsem ten, kdo chodí neviděný.“

„Tomu docela věřím,“ řekl drak, „ale to je sotva tvoje obvyklé jméno.“

„Jsem hledač stop, ničitel pavučin a moucha s žihadlem. Byl jsem vybrán kvůli šťastnému číslu.“

„Rozkošné tituly!“ ušklíbl se drak. „Ale šťastná čísla vždycky nevycházejí.“

„Jsem ten, kdo pohřbívá své přátele zaživa a topí je, a zase je zaživa vytahuje z vody. Přišel jsem ze dna pytle, ale v žádném pytli jsem se neoctl.“

„Tohle už nezní tak věrohodně,“ odfrkl si výsměšně Šmak.

„Jsem přítel medvědů a host orlů. Jsem výherce prstenu a nositel štěstí. Jsem jezdec na soudku,“ pokračoval Bilbo, který v té hádankovité řeči začínal cítit zalíbení.

„To už je lepší!“ podotkl Šmak. „Ale nenech se unést svou obrazotvorností!“

Takovým způsobem je ovšem třeba mluvit s draky, jestliže jim nechcete prozradit své pravé jméno (což je moudré), ale zároveň je nechcete rozzuřit přímým odmítnutím (což je také velmi moudré). Žádný drak nemůže odolat lákadlu hádankovitých řečí a nelituje promarněného času, aby jim porozuměl. Bilbo řekl mnohé, čemu Šmak nerozuměl vůbec (vy však jistě ano, poněvadž víte o všech hobitových dobrodružstvích), ale myslel si, že pochopil dost, a ve svém černém nitru se zachechtal.