Robert Jordan - Oko světa

Rand, jenž právě odkládal luk a toulec dozadu do vozu, se zarazil. Opravdu se mu podařilo dostat Egwain z hlavy. To bylo samo o sobě neobvyklé. Jenže ona nejspíš bude někde v hostinci. Neměl moc velkou naději, že se jí vyhne. Jistě, už to byly celé týdny, co ji viděl naposledy.

„Tak co je?“ křikl od předních dveří Mat. „Neříkal jsem, že to udělám všechno sám. Ještě nejseš ve vesnický radě.“

Rand sebou trhl, pak zvedl soudek a vydal se za Matem. Možná tady nakonec ani nebude. Zvláštní, tahle možnost ho taky nijak zvlášťť nepotěšila.

Když Rand s Matem nesli síní první sudy, pantáta al’Vere už ze sudu uloženého u stěny plnil dva poháry svým nejlepším tmavým pivem, které si sám vařil. Na sudu se povalovala Číča, žlutá kočka z hostince, oči mela zavřené a ocásek ovinutý kolem tlapek. Tam stál před velkým krbem obloženým štípaným kamenem, a tabákem z nablýskané plechovky, kterou měl hostinský vždycky položenou na prosté krbové římse, si nacpával fajfku. Krb sahal přes půl stěny velké čtvercové místnosti, s překladem ve výši ramen, a praskající Oheň vyháněl ze síně mráz.

Rand čekal, že v rušný den před oslavami najde šenk až na Brana, svého otce a kočku prázdný, ale byli tu čtyři další členové vesnické rady včetně Cenna. S poháry v rukou posedávali v židlích s vysokými opěradly před ohništěm a kolem hlav se jim vinul modrošedý kouř. Pro jednou se ani na jedné desce pro dámu nehrálo a Branovy knihy nečinně stály na poličce naproti krbu. Muži spolu dokonce ani nehovořili, jenom mlčky zírali do korbelů s pivem, nebo si netrpělivě poklepávali troubelemi o zuby a čekali, až se k nim připojí Bran s Tamem.

V těchto dnech mela starosti městská rada nejen v Emondově Roli, ale nejspíš i v Hlídce a v Devenském Průseku. Dokonce i v Tarenském Povozu, i když, kdo ví, co se lidem z Tarenského Povozu vůbec honí hlavou.

Jenom dva z mužů před krbem, Haral Luhhan, kovář, a Jon Thane, mlynář, se na chlapce aspoň podívali, když tito vstoupili. Pantáta Luhhan se však nejen podíval. Kovář měl paže silné jako vetšina mužů stehna, s provazci vypracovaných svalů, a stále ještě na sobě měl dlouhou koženou zástěru, jako by na schůzi přispěchal rovnou od kovadliny. Zamračil se na oba hochy, pak se schválně narovnal a znovu se plně soustředil na nacpávání fajfky.

Rand zvědaví zpomalil a málem vyjekl, když ho Mat nakopl do kotníku. Jeho přítel naléhavě kývl směrem ke dveřím v zadní části síně a spěchal bez čekání dál. Rand ho s mírným kulháním o něco pomaleji následoval.

„Co to mělo znamenat?“ chtěl vědět, jakmile se dostal do chodby vedoucí do kuchyně. „Skoro jsi mi zlomil…“

„Je to starej Luhhan,“ řekl Mat a přes Randovo rameno nahlédl do šenku. „Myslím, že mě podezírá, že jsem…“ Prudce se zarazil, protože z kuchyně vyrazila panímáma al’ Vereová, a za ní se linula vůně čerstvě upečeného chleba.

Na podnose nesla křupavé bochníky, které ji proslavily po celé Emondově Roli, a také talíře s nakládanou zeleninou a sýrem. Jídlo Randovi náhle připomnělo, že než ráno vyjeli ze statku, snědl jenom patku chleba. Zakničelo mu v žaludku, což ho poněkud uvedlo do rozpaků.

Panímáma al’Vereová, štíhlá žena se silným copem prošedivělých vlasů přehozeným přes rameno, se na oba mateřsky usmála. „V kuchyni je tohohle víc, jestli máte hlad, a já ještě nepoznala kluka vašeho věku, který by hlad Neměl. Jiného věku vlastně taky ne, když už jsme u toho. Jestli je máte radši, peču dneska medové koláčky.“

Byla jednou z mála provdaných žen kolem, které se nikdy nesnažily dělat Tamovi dohazovačku. K Randovi se chovala mateřsky, a kdykoliv šel kolem hostince, věnovala mu rychlý úsměv a kus něčeho k zakousnutí, ale stejně se chovala ke všem zdejším mládencům. Pokud se na něj občas podívala, jako by chtěla udělat něco víc, nedostala se nikdy dál než k pohledům, za což jí byl Rand hluboce vděčný.

Aniž by čekala na odpověď, odkráčela do šenku. Okamžitě se ozvalo šoupání židlí na podlaze, jak muži vstávali, a radostné výkřiky Kvůli čerstvému chlebu. Byla v Emondově Roli široko daleko nejlepší kuchařkou, a v okruhu několika mil nebylo muže, který by ochotně nezasedl za její stůl.

„Medový koláčky,“ olízl se Mat.

„Potom,“ připomněl mu pevně Rand, „nebo to nikdy nedoděláme.“

Nad schody do sklepa, vedle dveří do kuchyně, visela rozsvícená lampa, další pak vytvářela jezírko světla v místnosti s kamennými stěnami pod hostincem a zaháněla temnotu do nejvzdálenějších koutů. Podél stěn a na podlaze stály dřevěné držáky a v nich ležely soudky s brandy a moštem a větší sudy s pivem a vínem, z nichž některé již byly naražené. Mnoho vinných sudů si Bran al’Vere vlastnoručně popsal křídou, takže bylo jasné, kdy víno koupil, který forman mu ho dovezla, ve kterém městě bylo vyrobeno, ale všechny sudy piva a brandy pocházely od sedláků z Dvouříčí nebo od samotného Brana. Formani a nikdy i kupci občas přiváželi brandy či pivo zvenčí, ale to nikdy nebylo tak dobré, a kromě toho stálo celé jmění, a nikdy se ho nikdo nenapil víc než jednou.

„Takže,“ prohlásil Rand, když položili soudky do držáků, „cos to udělal, že se teď musíš pantátovi Luhhanovi vyhýbat?“

Mat pokrčil rameny. „Nic, vážně. Řekl jsem Adanovi al’Caarovi a těm jeho kamarádům, co jim ještě visí nudle u nosu – Evinu Finngarovi a Dagu Coplinovi – že někteří sedláci Viděli strašidelný psy, co jim z tlamy šlehá Oheň a běhají po lese. Zbaštili to jako smetanu.“

„A pantáta Luhhan se na tebe zlobí Kvůli tomuhle?“ podivil se Rand.

„No, ne tak docela.“ Mat se odmlčel a zavrtěl hlavou. „Víš, posypal jsem dva z jeho psů moukou, až byli úplně bílí. Pak jsem je pustil u Dagova domu. Jak jsem měl vědět, že poběží rovnou domů? To vážně není moje chyba. Kdyby panímáma Luhhanová nenechala otevřený dveře, nebyli by se bejvali dostali dovnitř. Není to, jako že jsem chtěl, aby měli mouku po celým domě.“ Mat se uchechtl. „Slyšel jsem, že starýho Luhhana a ty psy, všechny tři, vyhnala z domu koštětem.“

Rand sebou trhl a zároveň se rozesmál. „Kdybych byl na tvém místě, dělal bych si větší starosti s Alsbet Luhhanovou než s kovářem. Alsbet je skoro stejně silná, zato mnohem vzteklejší. Ale stejni na tom nezáleží. Když půjdeš dost rychle, možná si tě ani nevšimne.“ Matův výraz říkal, že si nemyslí, že by byl Rand vtipný.

Nicméně když se vraceli síní, Mat nijak spěchat nemusel. Šestice mužů si přitáhla židle ke krbu. Tam, zády k ohni, hovořil tichým hlasem a ostatní se předkláněli, aby jim nic neuniklo, a poslouchali tak napjatě, že by si nejspíš nevšimli, ani kdyby nikdo prohnal šenkem stádo ovcí. Rand k nim chtěl přistoupit a poslechnout si, o čem to mluví, ale Mat ho zatahal za rukáv a upřel na něj bolestínský pohled. Rand ho s povzdechem následoval ven k povozu.

Při návratu do chodby našli na vrcholku schodiště tác a ve vzduchu se vznášela sladká vůně horkých medových koláčků. Byly tu také dva poháry a džbánek svařeného jablečného vína, z něhož se ještě kouřilo. Přes své předsevzetí počkat se Rand přistihl, jak se poslední dvě cesty mezi vozem a sklepem snaží udržet soudek a zároveň zvednout koláček.

Položil poslední soudek do držáku, otřel si drobky ze rtů, a zatímco Mat skládal svůj náklad, poznamenal: „A teď ten kejkl...“ Na schodech zadupaly kroky a do sklepa vpadl Evin Fínngar, z jehož baculaté tváře vyzařovala touha rozdělit se o novinky. „Ve vesnici jsou cizinci.“ Popadl dech a kysele se zadíval na Mata. „Žádný strašidelný psy jsem neviděl, ale slyšel jsem, že někdo posypal moukou psy pantáty Luhhana. Taky jsem slyšel, že panímáma Luhhanová ví, po kom se má poohlídnout.“