Robert Jordan - Oko světa

„Moje máma vždycky říkávala, že jestli se nezměním, přijdou si pro mě Zaprodanci. Jestli jsem někdy viděl někoho, kdo vypadal jako Ishamael nebo Aginor, tak to byl on.“

„Všechny matky děsí děti Zaprodanci,“ podotkl suše Rand, „ale většina jich z toho vyroste. Próz ne Stínomil, když už jsme u toho?“

Mat se na něj zamračil. „Takhle jsem se nevyděsil od... Ne, dokonce ani tehdy jsem se tolik nebál, a nevadí mi to přiznat.“

„Já taky. Můj táta si myslí, že jsem se lekl jenom stínu pod stromy.“

Mat zachmuřeně přikývl a opřel se o kolo. „Můj taky. Vykládal jsem to Davovi a Elamu Dowtrymu. V tý chvíli zbystřili, ale zatím nic nezahlídli. Teď si Elam myslí, že jsem si z něj chtěl vystřelit. Dav si myslí, že přijel od Tarenskýho Povozu – zloděj ovcí nebo slepic. zloděj slepic!“ Mat se uraženě odmlčel.

„Možná je to celé stejně hloupost,“ usoudil nakonec Rand. „Možná je to opravdu jenom zloděj ovcí.“ Snažil se představit si to, ale bylo to jako představovat si, že si vlk vyměnil místo s kočkou u myší díry.

„No, nelíbilo se mi, jak se na mě koukal. A tobě taky ne, pokud to, jak jsi nadskočil, něco ukazuje. Měli bychom to někomu říct.“

„Už jsme to udělali, Mate, oba, a nikdo nám Nevěděl. Umíš si představit, jak pantátu al’Verea přesvědčujeme, že ten chlápek existuje, když ho on neviděl? Poslal by nás k Nyneivě, jestli nejsme nemocní.“

„teď jsme dva. Nikdo by přece Nevěděl, že si oba něco namlouváme.“

Rand se podrbal na hlavě, protože nevěděl, co říci. Mat byl ve vesnici známý jako falešný peníz. Jeho žertíkům unikl jen málokdo. teď se jeho jméno objevilo vždy, když pradlena upustila prádlo do bláta, nebo když uvolněná podpínka složila sedláka na zem. Mat ani nemusel být poblíž. Jeho podpora mohla být horší než žádná.

Po chvíli Rand prohlásil: „tvůj táta by si myslel, žes mě do toho nahecoval, a Můj…“ Zadíval se přes vůz k místu, kde spolu hovořili Tam, Bran a Cenn, a zjistil, že hledí do očí svému otci. Starosta stále ještě poučoval Cenna, který jeho slova nyní přijímal s mrzutým mlčením.

„Dobré ráno, Matrime,“ řekl Tam vesele a přes bočnici zvedl soudek s brandy. „Vidím, žes přišel Randovi pomoct skládat víno. Hodnej kluk.“

Mat vyskočil na nohy při jeho prvním slově a začal couvat. „Dobrý ráno, pantáto al’Thore. Vám taky, pantáto al’Vere. Pantáto Buie. Nechť na vás svítí světlo. Můj táta mi poslal…“

„To nepochybně poslal,“ řekl Tam. „A nepochybně, protože jsi mládenec, který všechno hned udělá, jsi svůj úkol už splnil. No, čím rychleji, hoši, to víno složíte pantátovi al’Veremu do sklepa, tím rychleji se můžete jít podívat na kejklíře.“

„Kejklíř!“ vykřikl Mat a na místě ztuhl ve chvíli, kdy se Rand zeptal: „Kdy sem dorazil?“

Rand si za celý život ve Dvouříčí vzpomínal pouze na dva kejklíře, a jeden z nich sem zavítal, když ještě Tamovi sedával za krkem. To, že sem jeden dorazil právě o Bel Tinu, s harfou a flétnou a příběhy a vším ostatním… V Emondově Roli se o této slavnosti bude vyprávět ještě za deset let, i kdyby nebyl žádný ohňostroj.

„Hlouposti,“ bručel Cenn, ale když se na něj Bran podíval, a v jeho pohledu spočívala celá vážnost starostovského úřadu, odmlčel se.

Tam se naklonil přes bočnici a opřel se o soudek s brandy. „Ano, potulný Kejklíř, a už je tady. Podle pantáty al’Verea je zrovinka v pokoji v hostinci.“

„přijel uprostřed noci, to jo.“ Hostinský nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Tloukl na dveře, dokud nevzbudil celou rodinu. Kdyby nebyl svátek, řekl bych mu, aby si ustájil koně a vyspal se tam s ním, Kejklíř nekejklíř. Představte si to, přijet takhle v noci.“

Rand na něj zvědavě hleděl. Nikdo necestuje v noci z vesnice, ne v těchto dnech a zcela určitě ne sám. Doškář znovu cosi tiše zabručel, ale tentokrát tak tiše, že mu Rand rozuměl jen pár slov. „Šílenec“ a „nepřirozený“.

„A neměl náhodou černej plášť, že ne?“ zeptal se Mat.

Bran se zachechtal, až se mu přitom roztřásl teřich. „černý! Má plášť jako každý potulný Kejklíř, co jsem kdy viděl. Víc záplaty než plášť, a víc barev, než si umíš představit.“

Rand sám sebe překvapil, když nahlas vyprskl smíchy, smál se z čiré úlevy. Hrozivý černý jezdec jako potulný Kejklíř, to byl směšný nápad, ale… Rozpačitě se plácl přes ústa.

„Vidíš, Tame,“ prohodil Bran. „V téhle vesnici bylo od příchodu zimy moc málo smíchu. Teď je směšný dokonce i plášť potulnýho kejklíře. To samo o sobě stojí za to přivíst ho sem z Baerlonu.“

„říkej si, co chceš,“ ozval se najednou Cenn. „Já pořád říkám, že to je strašný plýtvání penězma. A ten ohňostroj, co jste všichni trvali na tom, že pro něj pošleme.“

„Takže bude i ohňostroj,“ prohodil Mat, ale Cenn pokračoval dál.

„mělo to tu být už před měsícem s prvním formanem v roce, ale žádný forman se neobjevil, nebo jo? Jestli nedorazí do zítra, co s ním budeme dělat? Zřídíme novou oslavu, jenom abychom ho použili? Teda, pokud ho vůbec přiveze, samozřejmě.“

„Cenne,“ Tam si povzdechl, „máš tolik víry, jako člověk z Tarenského Povozu.“

„Tak kde teda je? No, řekni, al’Thore.“

„proč jste nám to neřekli?“ dožadoval se Mat zkormouceným hlasem. „Celá vesnice by se čekáním pobavila stejně jako s kejklířem. Nebo skoro stejně. Viděli jste, jak byl každej mimo už při pouhý zmínce o ohňostroji?“

„viděl,“ opálil Bran a úkosem se podíval na doškaře. „A kdybych věděl jistě, jak se to dostalo ven… kdybych si Například myslel, že si někdo stěžoval, kolik tyhle věci stojí, tam, kde ho můžou lidi slyšet, když to má být tajemství…“

Cenn si odkašlal. „Na tenhle vítr už mám moc starý kosti. Jestli vám to nevadí, půjdu se podívat, jestli by mi panímáma al’Vereová nesvařila kapku vína, abych zahnal ten chlad. Al’Thore...“ zamířil do šenku dřív, než domluvil, a jakmile se za ním zavřely dveře, Bran si povzdechl.

„občas si myslím, že Nyneiva má pravdu v tom… No, na tom teď nezáleží. Vy, mládenci, se na chvilku zamyslete. Každý je Kvůli ohňostroji jako na jehlách, a to zatím slyšeli jenom klepy. Pomyslete, co se stane, jestli ho sem forman nedostane včas, po všem tom očekávání. A při tom, jaký je počasí, kdo ví, kdy sem dorazí. Padesátkrát víc budou nadšení z kejklíře.“

„A cítili by se padesátkrát hůř, kdyby byl nedorazil,“ řekl pomalu Rand. „Dokonce ani Bel Tin by potom lidem nemusel zvednout náladu.“

„Když se náhodou rozhodneš ji používat, tak máš hlavu na správným místě,“ podotkl Bran. „Jednoho dne za tebou vstoupí do vesnické rady, Tame. Pamatuj na má slova. Už teď by si nemohl víst o moc hůř než někteří, který bych moh jmenovat.“

„Nic z toho nám ale vůz nevyloží,“ prohlásil rázně Tam a podal starostovi první soudek brandy. „Chci teplo, fajfku a pohár dobrýho piva.“ Druhý soudek si hodil na rameno. „Jsem si jistý, že ti Rand poděkuje za pomoc, Matrime. A pamatuj si, čím dřív bude to víno ve sklepě…“

Když Tam s Branem zmizeli v hostinci, Rand se podíval na svého přítele. „Nemusíš mi pomáhat. Dav toho jezevce už dlouho neudrží.“

„Oho, próz ne?“ odtušil Mat smířený s osudem. „Jak tvůj táta říkal, čím dřív bude víno ve sklepě…“ Oběma rukama zvedl soudek s vínem a poklusem vyrazil k hostinci. „Možná tady někde bude Egwain. Pohled na to, jak na ni zíráš jako omráčenej vůl, bude skoro lepší než jezevec.“