Robert Jordan - Oko světa

Na jižním konci hostince, na opačné straně, než tekl potok, se táhly zbytky mnohem větších kamenných základů, jež kdysi tvořily součást hostince – aspoň se to říkalo. Uprostřed teď rostl mohutný dub s kmenem třicet kroků po obvodu a větve měl silné jako dospělý člověk. V létě sem do stínu koruny, tehdy olistěné, dával Bran al’Vere stoly a lavice a lidé si tu mohli vychutnat pohárek a chladivý větřík, zatímco si spolu povídali, či vytáhli desku na dámu.

„Už jsme tady, chlapče.“ Tam sáhl po Belině postroji, ale ona se zastavila před hostincem dřív, než se jeho ruka dotkla řemeni. „Zná cestu lip než já,“ uchechtl se Tam.

Když náprava naposledy zaskřípala, vynořil se z hostince Bran al’Vere, jenž se jako vždy pohyboval příliš lehce na člověka jeho rozměrů, byv skoro dvakrát větší než kdokoliv jiný ve vesnici. Měl kulatý obličej, nahoře zakončený řídkou šedou ohnou, a usmíval se. Hostinský měl přes chladné počasí košili s krátkými rukávy a přepásán byl bělostnou zástěrou. Na prsou mu visel stříbrný medailon ve tvaru závaží.

Medailon, spolu s řadou závaží v plné velikostí, které hostinský používal k vážení mincí kupců, již sem pocházeli z Baerlonu pro vlnu či tabák, byl odznakem úřadu starosty. Bran ho nosil pouze při jednání s kupci a na slavnostech, hodech a svatbách. Teď ho vlastně měl o den dřív, ale byly Jarnice, noc před Bel Tinem, kdy se lidé budou téměř celou noc vzájemně navštěvovat, v každém domě si povyměňují dárečky, něčeho si zakousnou a popijí. Po zimě, pomyslel si Rand, nejspíš považuje farnice za dostatečný důvod, aby nečekal až do zítřka.

„Tame,“ hulákal starosta, když jim spěchal v ústrety. „Ať mi světlo posvítí, moc rád tě zase vidím. A tebe taky, Rande. Jak se máš, hochu?“

„Dobře, pantáto al’ Vere,“ odpověděl Rand. „A ty?“ Ale Bran už byl cele zaujat Tamem.

„Už jsem si skoro myslel, že mi letos žádnou brandy nedovezeš. Ještě nikdy jsi tak dlouho nečekal.“

„Nějak se mi nechtělo odjíždět z hospodářství, Brane,“ odtušil Tam. „Ne s těmi vlky všude kolem. A taky to počasí.“

Bran si odkašlal. „přál bych si, aby se někdo dokázal bavit o něčem jiným, než o počasí. Každý si na ni stěžuje, a lidi, který by měli mít rozum, čekají, že dohlídnu na to, aby se spravilo. Právě jsem strávil dvacet minut s panímámou al’Donelovou, když jsem jí vysvětloval, že nemůžu nic udělat s čápy. I když ona čekala, že udělám…“ Bran zavrtěl hlavou.

„Špatný znamení,“ ozval se nakřáplý hlas, „o Bel Tinu na střechách nehnízdí jedinej čáp.“ K Tamovi a Branovi se přibelhal Cenn Buie, pokroucený a tmavý jako starý kořen, opíraje se při chůzi o hůl skoro stejně vysokou, jako byl sám, a stejně pokroucenou. „A bude ještě hůř, můžete mi věřit.“

„Takže se z tebe stal jasnovidec, který vykládá znamení?“ zeptal se Tam suše. „Nebo nasloucháš větru jako Vědma? Toho je rozhodně dost. A nikdy se zvedá nedaleko odsud.“

„Utahujte si ze mě, když se vám to líbí,“ bručel Cenn, „ale jestli se brzo neoteplí, aby mohlo zažít rašit obilí, nejeden bude mít vymetenej krecht, než nadejde čas sklízet. Příští zimu by ve Dvouříčí mohli zůstat naživu jenom vlci a krkavci. Pokud nějaká další zima přijde. Možná to bude pořád ještě tahleta.“

„Co má tohle znamenat?“ vyjel ostře Bran.

Cenn mu věnoval kyselý pohled. „O Nyneivě al’Mearové toho dobrýho nemůžu moc říct. To víš. Například je příliš mladá na To je jedno. Ženský kroužek zjevně protestuje pokaždý, když se vesnická rada byť jen pokusí probrat jejich záležitosti, i když do našich se pletou vždycky, když je to napadne, což je většinou, aspoň to tak vypadá…“

„Cenne,“ vložil se do hovoru Tam, „máto nějaký smysl?“ „Tohle je smysl, al’Thore. Zeptej se vědmy, kdy skončí zima. Možná nám nechce říct, co ve větru slyší. Možná to, co slyší, je, že zima nikdy neskončí. Možná prostě bude zima až do chvíle, kdy se kolo otočí a věk skončí. Tady máš svůj smysl.“

„A možná se ovce také naučí lítat,“ odsekl Tam a Bran zvedl ruce.

„světlo mě chraň před hlupáky. Ty, Cenne, sedíš ve vesnické radě, a teď dáváš dál to, co tvrdí Coplin. No, teď poslouchej mě. Máme už tak dost potíží bez...“

Randa kdosi náhle zatahal za rukáv a tichý hlas, určený pouze pro jeho uši, odvrátil jeho pozornost od rozhovoru starších mužů. „Pojď honem, Rande, dokud se hádají. Než ti dají Nějakou práci.“

Rand se podíval dolů a musel se usmát. Vedle vozu se krčil Mat Cauthon, aby ho Tam s Branem a Cennem neviděli, pružné tělo měl zkroucené jako čáp, aby se zmenšil na polovinu.

Matovi se v hnědých ojích jako obvykle poťouchle blýskalo. „Chytili jsme s Davem velkýho starýho jezevce, je cele] naježenej, že jsme ho vytáhli z nory. Chceme ho pustit na Trávníku, uvidíš, jak budou holky utíkat.“

Rand se usmíval od ucha k uchu. Ještě před rokem dvěma by mu to Připadalo jako mnohem větší psina, ale Mat zjevně nikdy nedospěje. Rychle se podíval na otce – muži měli hlavy pořád u sebe a všichni tři mluvili naráz – a pak taky ztišil hlas. „Slíbil jsem, že složím to víno. Ale může se k vám přidat později.“

Mat vyvrátil oči nahoru. „Nosit sudy! Ať shořím, to bych radši hrál se sestřičkou dámu. No, vím o něčem lepším, než je jezevec. Máme ve Dvouříčí cizince. Včera večer…“

Rand na okamžik zadržel dech. „Muž na koni?“ zeptal se naléhavě. „Muž v černém plášti na černém koni? A jeho plášť se ve větru ani nepohne?“

Mat polkl úsměv a ztišil hlas do chraplavého šepotu. „Tys ho taky viděl? Myslel jsem, že jsem byl jedinej. Nesměj se, Rande, ale pěkně mě vyděsil.“

„Já se nesměju. mě vyděsil taky. Přísahal bych, že mě nenávidí, že mě chce zabít.“ Rand se otřásl. Až do této chvíle ho nikdy nenapadlo, že by ho někdo mohl chtít zabít, opravdu zabít. Takové věci se ve Dvouříčí prostě nestávaly. Souboj na pěsti, to snad, nebo zápas ve volném stylu, ale žádné zabíjení.

„O nenávisti nic nevím, Rande, ale stejně byl dost hroznej. Jediný, co udělal, bylo, že seděl na koni a zíral na mě, bylo to těsně před vsí. No, já odvrátil oči, jenom na chviličku – pochop, nebylo to snadný – a když jsem se podíval zpátky, byl pryč. Krev a popel! Už je to tři dny, ale nemůžu na něj přestat myslet. Pořád se ohlížím přes rameno.“ Mat se pokusil zasmát, ale vyznělo to jako zaskřehotání. „Je to psina, jak tě takový leknutí vezme. Napadají tě divný věci. Vlastně jsem si myslel – jenom na minutku, chápej – že je to Temný.“ Znovu se pokusil zasmát, ale tentokrát ze sebe nevypravil ani hlásku.

Rand se zhluboka nadechl. Hlavně proto, aby si to sám připomněl, popaměti odříkal: „Temný a všichni Zaprodanci jsou připoutáni k Shayol Ghulu za Velkou Mornou, připoutáni Stvořitelem v okamžiku stvoření, připoutáni až do konce časů. Ruka Stvořitele ochraňuje svět a světlo svítí na nás na všechny.“ Znovu se nadechl a pokračoval: „kromě toho, kdyby byl volný, co by Noční pastýř dělal ve Dvouříčí a próz by sledoval dva kluky ze statku?“

„To nevím. Ale vím, že ten jezdec byl… zlej. Nesměj se. Klidně to odpřisáhnu. Možná to byl Drak.“

„Koukám, že máš plno veselých nápadů, co?“ zamumlal Rand. „Mluvíš hůř než Cenn.“