Robert Jordan: Oko světa

Pomalu, velice pomalu, začala bolest ustupovat. Její odliv trval zdánlivě tisíc let. Luis Therin se ochable třásl a lapal po dechu, hrdlo odřené. Připadalo mu, že minulo dalších tisíc let, než se dokázal aspoň převalit. Když se roztřeseně zvedal na kolena, měl svaly jako z rosolu. Oči mu padly na zlatovlasou ženu a výkřik, který teď vyrazil, zastínil všechny ostatní. Jak k ní trhavě klopýtal a vrávoral, málem upadl. Musel sebrat všechny síly, aby ji zvedl do náručí. Když jí odhrnoval vlasy z nevidoucích očí, ruce se mu třásly.

„Ilieno! světlo, pomoz mi, Ilieno!“ Ochranitelsky se nad ni naklonil a jeho vzlyky, to z plna hrdla plakal člověk, který už nemá pro co žít. „Ilieno, ne! Ne!“

„Můžeš ji mít zpátky, Rodovrahu. Veliký pán Temnoty ji může znovu oživit, budeš-li mu sloužit. Budeš-li sloužit mně.“

Luis Therin zvedl hlavu a Černě oděný muž nechtěně ucouvl před jeho pohledem. „Deset let, Zrádče,“ řekl Luis Therin tiše, a jeho hlas zněl jako obnažená ocel. „Deset let tvůj ohavný pán ničil svět. A teď tohle. Já…“

„Deset let! Ty ubohý hlupáku! Tahle válka netrvá deset let, ale od počátku věků. Ty a já jsme spolu při otáčení Kola vybojovali tisíce bitev, tisíckrát tisíc bitev, a budeme bojovat, dokud nezahyne čas a Stín nezvítězí!“ Ke konci už křičel a zvedl pěst a bylo na Luisi Therinovi, aby se odtáhl, a při pohledu na to, jak se Zrádci lesknou oči, se mu až zatajil dech.

Luis Therin Opatrně položil Ilienu zpátky na zem a zlehka ji pohladil po vlasech. Když vstával, viděl díky slzám rozmazaně, ale hlas měl studený jako ocel. „Za všechno to, cos spáchal, pro tebe nemůže existovat odpuštění, Zrádče, ale za Ilieninu smrt tě zničím tak, že tě ani tvůj pán nespraví. Připrav se…“

„Vzpomeň si, hlupáku! Vzpomeň si, jak marný byl tvůj útok na velikého pána Temnoty! Vzpomeň si na jeho protiútok! Vzpomínej! Ještě teď stovka rytířů trhá svět na kusy, a každý den se k nim připojí dalších sto mužů. Čí ruka zabila Ilienu Zlatovlásku, Rodovrahu? Moje ne. Moje tedy ne. Čí ruka zabila každého, komu v žilách kolovala aspoň kapka tvé krve, každého, kdo tě miloval, každého, koho jsi miloval ty? Moje ne, Rodovrahu. Moje ne. Vzpomínej a poznej cenu za protivení se Šej’tanovi!“

Prachem a špínou na obličeji Luise Therina náhle vyrazil pot a stékal mu po tvářích. Vzpomněl si, vzpomínky měl zamlžené, jako sen o snu, ale věděl, že je to pravda.

Od stěn se odrazilo jeho zavytí, zavytí člověka, jenž zjistil, že vlastní rukou zatratil svoji duši. Luis Therin si začal drásat tvář, jako by si chtěl z očí vyrvat pohled na to, co spáchal. Všude, kam se podíval, nacházel mrtvé. Byli potrhaní, polámaní nebo popálení či napůl pohlceni kamenem. Všude ležely neživé tváře těch, které znal, tváře těch, které miloval. Staří sluhové a přátelé z dětství, věrní druhové dlouhých let bojů. A jeho děti. Jeho vlastní synové a dcery, rozhozeni jako polámané panenky, když hra navždy skončila. Všechny zabil vlastní rukou. Tváře jeho dětí ho obviňovaly, jejich prázdné oči se ptaly proč, a jeho slzy nebyly odpovědí. Udeřil ho Zrádcův smích a utopil jeho kvílení. Nedokázal unést ty tváře, tu bolest. Nedokázal tu zůstat ani o chvíli déle. Ve svém zoufalství se natáhl po pravém zdroji, ušpiněném saidínu, a vydal se na Cestu.

Krajina kolem něj byla plochá a prázdná. Opodál tekla řeka, rovná a široká, ale cítil, že do vzdálenosti sta leguí kolem nejsou žádní lidé. Byl sám, tak sám, jak jen člověk může být, je-li stále ještě naživu, a přesto nedokázal uniknout vzpomínkám. Ty oči ho pronásledovaly nekonečnými jeskyněmi jeho mysli. Nemohl se před nimi ukrýt. Oči jeho dětí. Oči Ilieny. Když se obracel tváří k nebesům, na lících se mu leskly slzy.

„světlo, odpusť mi!“ Nevěřil, že přijde odpuštění. Ne za to, co udělal. Ale stejně křičel k nebesům, prosil, ale Nevěřil, že se mu dostane toho, oč žádal. „světlo, odpusťť mi!“

ještě pořád se dotýkal saidínu, mužské polovice síly, která vládne všehomírem, která otáčí kolem času, a cítil na jeho povrchu olejnatou skvrnu, skvrnu způsobenou protiúderem vedeným Stínem, skvrnu, která zničila svět. Kvůli němu. Protože ve své pýše věděl, že lidé se mohou vyrovnat Stvořiteli, mohou spravit to, co Stvořitel vytvořil a oni zničili. Ve své pýše tomu uvěřil.

Zhluboka sál z pravého zdroje, velmi zhluboka, jako člověk umírající žízní. Rychle nasál víc jediné síly, než může člověk usměrnit bez pomoci. Měl pocit, jako by mu hořelo tělo. Zapřel se a přinutil se nasát víc, snažil se ji nasát všechnu.

„světlo, odpusťť mi! Ilieno!“

Vzduch se změnil v Oheň a Oheň v tekuté světlo. Střela, která udeřila z nebes, by oslepila každého, kdo by do ní pohlédl, byť jen na chviličku. Přišla z nebes, propálila se Luisem Therinem Telamonem a vnořila se do útrob země. Kámen se při jejím dotyku vypařoval. Země se otřásla a zachvěla jako živoucí bytost v agónii. Paprsek existoval pouze na kratičký okamžik, na zlomeček vetřiní spojil zemi a oblohu, ale i když již zmizel, země se stále vzdouvala jako moře v bouři. Roztavený kámen vytryskl sto sáhů vysoko do vzduchu, sténající hornina se zvedla a vyvrhla hořící spršku ještě výš, stále výše. Od severu k jihu a od východu k západu se hnal vítr, stromy lámal jako suché větvičky, skučel a dul, jako by pomáhal pohořím zvedajícím se vzhůru. Stále vzhůru.

Nakonec vítr utichl a země se uklidnila, ozývalo se jen tlumené burácení. Po Luisi Therinu Telamonovi nezůstalo ani stopy. Tam, kde stál, se nyní zvedala na míle k obloze hora a z jejího rozlomeného vrcholku ještě pořád vytékala láva. Širokou rovnou řeku to odstrčilo, takže teď obtékala horu, a rozdělila se, protože uprostřed jejího řečiště teď byl dlouhý ostrov. Stín hory sahal téměř až k ostrovu. Tmavý tu ležel na zemi jako hrozivá ruka proroctví. Nějakou dobu bylo tlumené burácení země jediným zvukem v okolí.

Na ostrově se zachvěl vzduch a zhmotnil se. Černě oděný muž postál s pohledem upřeným na ohňovou horu zvedající se z pláně. Tvář se mu zkřivila vztekem a odporem. „mně tak snadno neunikneš, Draku. Ještě jsme spolu neskončili. Nebude to vyřízeno až do konce věků.“

Pak zmizel a hora a ostrov tu osamoceně stály dál. Čekaly.

A Stín padl na zemi a svět byl rozerván kámen po kameni. Oceány uprchly, hory byly pohlceny a národy byly rozehnány do osmi koutů světa. Měsíc byl jako krev a slunce bylo jako popel. Moře vřela a živí záviděli mrtvým. Všechno bylo roztříštěno a všechno, krom vzpomínek, bylo ztraceno, zvláště jedna vzpomínka na toho, kdo přivodil Stín a Rozbití světa. A tomu říkali Drak.

(z Aleth nin Taerin alta Camora, Rozbití světa. Autor neznámý, čtvrtý věk)

A stalo se za oněch dní, jako tomu bylo již dříve a jako tomu bude opět, že Temnota ztěžka spočívala na zemi a tiskla srdce lidí, a vše zelené zesláblo a naděje umřela. A lidé volali Stvořitele, řkouce: Ó, světlo nebes, světlo světa, nechej Slíbeného, ať se zrodí z hory, jak praví proroctví, jako se zrodil za dob minulých a jako se zrodí i v časech, jež přijdou. Nechť Jitřní kníže zpívá zemi a vše zelené poroste a údolí vydají ovečky. Nechť nás vojsko pána Úsvitu zaštítí před Temnotou a ochraňuje nás veliký meč spravedlnosti. Nechť Drak opět vyjede na větrech času.

(z Charal Drianaan te Calamon, Dračí cyklus. Autor neznámý, čtvrtý věk) Читать дальше