Robert Jordan - Oko světa

Dragonmount – Dračí hora; Four Kings – Čtverkrálí; river Luan – řeka Luan; river Erinin – řeka Erinin; river Haevin – řeka Haevin; river Cary – řeka Cary; The Caralian Grass – Caralainská pastviště; Whitebridge – Bílý Most; the Caemlin Road – Caemlynská silnice; Arthur Hawking’s Statue – pomník Artuše Jestřábího křídla; Braem Wood – Braemský les

The Shadow’s Lance – Kopí Stínu; The Blight – Morna; Mountains of Dhoom – Dhoomské pohoří; Dragonmount – Dračí hora; Kinslayer’s Dagger – Rodovrahova dýka; The Seven Tower – Sedmivěží; To Tarwin gap – k Tarwinomu sedlu; Niamh Passes – Niamské průsmyky; Spine of the World – Páteř světa.

Palác se stále ještě otřásal, maje v živé paměti dunění země, a sténal, jako by chtěl popřít, co se právě událo. Trhlinami ve zdi pronikaly pruhy světla a smítka prachu, která se ještě vznášela ve vzduchu, se leskla. Stěny, podlahy i stropy hyzdila ožehlá místa. Kdysi lesklou malbu a zlacení na stěnách, nyní plné puchýřů, křižovaly široké černé šmouhy. Drolící se vlysy, znázorňující lidi a zvířata, kteří se jakoby snažili odejít, než se to šílenství uklidní, byly pokryté sazemi. Všude leželi mrtví, muži, ženy i děti, sraženi k zemi, když se pokoušeli uniknout bleskům, jež létaly všemi chodbami, zachváceni plameny, které je pohltily, nebo se propadli do kamene, z něhož byl palác vystavěn, do kamenů, jež se roztekly a skoro oživlé je vyhledávaly, než opět nastal klid. Zvláštní bylo, že barevné goblény a obrazy, umělecká to díla, visely většinou neporušeny, až na místa, kde je vyduté Stěny odstrčily stranou. Krásně vyřezávaný nábytek, vykládaný slonovinou a zlatem, tu stál nedotčen kromě oněch míst, kde byl převržen zvlněnou podlahou. Všekřivící vůle udeřila na jádro, podružných věcí si nevšímala.

Luis Therin Telamon procházel palácem, a když se země pohnula, obratně udržoval rovnováhu. „Ilieno! Má lásko, kde jsi?“ Jak tak překračoval jakousi mrtvou ženu, jejíž zlatovlasou krásu poničila hrůza posledních chvil jejího života a jejíž otevřené oči byly ztuhlé nevěřícným úžasem, lem světle šedého pláště se mu namočil do krve. „Kde jsi, ženo moje? Kde se všichni schováváte?“

Očima zachytil svůj odraz v zrcadle visícím nakřivo na mramorové stěny pokryté bublinkami. Odění měl kdysi královské, šedé, šarlatové a zlaté. Teď měl jemný tkaný šat, jejž přivezli kupci až zpoza Světového moře, potrhaný a ušpiněný, pokrytý stejným prachem jako vlasy a pleť. Luis Therin se na chvíli dotkl znaku, který měl na plášti, kolečka rozděleného na poloviny, jedna byla bílá, druhá černá, a barvy od sebe oddělovala vlnovka. Ten symbol cosi znamenal. Ale vyšité kolečko si jeho pozornost nemohlo udržet nadlouho. Zadíval se na svůj odraz skoro s úžasem. Vysoký muž středního věku, kdysi býval hezký, nyní však měl vlasy více bílé než hnědé, ve tváři měl vryté vrásky způsobené starostmi a napětím a jeho oči už viděly příliš mnoho. Luis Therin se rozchechtal a pohodil hlavou. Jeho smích se nesl chodbami bez života.

„Ilieno, má lásko! Pojď ke mně, ženo moje. Tohle musíš vidět.“ Za ním se zavlnil vzduch, zatřpytil se a zhmotnil se v muže, jenž se rozhlédl kolem sebe a rty se mu znechucením zkřivily. Ne byl tak vysoký jako Luis Therin, oblečen byl celý v černém, až na bílou stužku kolem krku a stříbrné ozdoby na manžetách vysokých bot. Opatrně udělal krok a úzkostlivě si přitáhl plášť, aby se nedotkl jakési mrtvoly. Podlaha se ještě trochu chvěla, ale on svou pozornost upíral na muže, který zíral do zrcadla a smál se.

pane,“ ozval se, „přišel jsem pro tebe.“

Smích jako když utne. Luis Therin se obrátil, leč nijak překvapeně nevypadal. „Aha, host. Máš Hlas, cizinče? Brzy nadejde čas Zpěvu, a tady se všichni mohou zúčastnit. Ilieno, má lásko, máme hosta. Ilieno, kdepak jsi?“

Černě oděnému muži se rozšířily oči, vrhl pohled na tělo zlatovlasé ženy a pak zpátky na Luise Therina. „Šej’tan tě vem, copak už tě ta nákaza tolik zachvátila?“

„To jméno. Šej...“ Luis Therin se otřásl a zvedl ruku, jako by chtěl cosi odehnat. „To jméno nesmíš vyslovovat. Je to nebezpečné.“

„Takže aspoň na tohle si vzpomínáš. Nebezpečné je to pro tebe ty hlupáku, ne pro mě. Na co si vzpomínáš dál? Vzpomínej, ty Světlem zaslepený idiote! Nechci, aby to skončilo tak, že se stáhneš do zapomnění! Vzpomínej!“

Luis Therin chvíli zíral na svou zvednutou ruku, plně zaujat špinavými čarami. Pak si otřel dlaň do ještě špinavějšího pláště a obrátil pozornost zpátky k druhému muži. „Kdo jsi? Co chceš?“

Černě oděný muž se nadutě narovnal. „Kdysi mě oslovovali Elan Morin Tedronai, ale teď…“

„Zrádce naděje.“ To zašeptal Luis Therin. Na cosi si vzpomněl, ale odvrátil hlavu, jako by se toho lekl.

„Takže na něc si vzpomínáš. Ano, Zrádce naděje. Tak mě lidé pojmenovali, jako tebe pojmenovali Drak, ale na rozdíl od tebe já to jméno přijal. Dali mi to jméno jako nadávku, ale já je ještě přiměju, aby poklekli a uctívali ho. Co uděláš ty se svým jménem? Po dnešku ti budou říkat Rodovrah. No, co s tím uděláš?“

Luis Therin se zamračil na zničený sál. „Iliena by tu už mela být, aby přivítala hosta,“ mumlal si nepřítomně a pak zvedl hlas. „Ilieno, kdepak jsi?“ Podlaha se otřásla a tělo zlatovlasé ženy se posunulo, jako by chtělo odpovědět na jeho volání. Luis Therin ji neviděl.

Elan Morin se ušklíbl. „Podívej se na sebe,“ řekl opovržlivě. „Kdysi jsi byl první mezi Služebníky. Kdysi jsi nosil Tamyrlinův prsten a seděl na trůně. Kdysi jsi svolával Devět rodů Dominia. Teď se na sebe podívej! Politováníhodný pomatený ubožák. To ale nestačí. Ponížil jsi mě v síních Služebníků. Porazil jsi mě u bran Paaran Disenu. Jenomže teď jsem lepší já. A já tě nenechám umřít, aniž by sis to uvědomil. Až budeš umírat, poslední tvoje myšlenka bude patřit tvé porážce, tomu, jak je dokonalá a naprostá. Pokud tě vůbec nechám zemřít.“

„Neumím si představit, co Ilienu tak zdrželo. Jestli ji napadne, že před ní schovávám hosta, pěkně mi to vytmaví. Doufám, že rád vedeš debaty, protože ona to miluje. Ale předem tě varuji. Iliena se tě vyptá na tolik věcí, že jí nakonec prozradíš úplně všechno, co víš.“

Elan Morin odhodil černý plášť a zaťal pěsti. „Je to pro tebe škoda,“ přemítal, „že tu není jedna z těch vašich Sester. Já v léčení nikdy nebyl příliš zběhlý a teď mám jinou moc. Dokonce i jedna z nich by ti však mohla poskytnout jen pár jasných minut, tedy pokud bys ji dřív nezničil. To, co můžu udělat já, poslouží mým záměrům taky.“ Náhle se usmál a jeho úsměv byl krutý. „Jenom se bojím, že Šej’tanovo léčení se dost liší od toho, na které jsi zvyklý. Budiž uzdraven, Luisi Therine!“ Natáhl ruce a světlo potemnělo, protože přes slunce přeběhl stín.

Luise Therina zaplavila bolest a on vykřikl, a ten výkřik vyšel z jeho nitra a nemohl ho nijak potlačit. Oheň se mu zahryzl až do morku kostí a v žilách mu proudila kyselina. Upadl na záda a tvrdě dopadl na mramorovou podlahu. Hlavou se uhodil o kámen, až mu odskočila. Srdce mu prudce bušilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi, a každý jeho stah mu do cév vehnal další plamen. Bezmocně se svíjel a kroutil. Hlavu měl jako kouli čiré bolesti, která se už už mela rozskočit. Jeho ochraptělý křik se nesl palácem.