Robert Jordan - Oko světa

„Co uděláme s Nyneivou, al’Thore?“ chtěl vědět Congar. „Takovou vědmu v Emondově Roli potřebovat nemůžeme.“

Tam si povzdechl. „To není naše věc, Wite. Vědma je ženská záležitost.“

„No, radši bychom měli něco udělat, al’Thore. Řekla, že budeme mít mírnou zimu. A dobrou úrodu. Teď se jí zeptej, co slyšela ve větru, a ona se na tebe jenom zamračí a odkráčí.“

„Pokud ses jí ptal tak, jak to obvykle děláš, Wite,“ vykládal trpělivě Tam, „tak máš štěstí, že tě nepřetáhla tou holí, co nosí. A teď, jestli dovolíš, tahle brandy…“

„Nyneiva al’Mearová je na vědmu prostě moc mladá, al’Thore. Jestli s tím ženskej kroužek nic neudělá, tak by to mela udělat vesnická rada.“

„Co je ti do vědmy, Wite Congare?“ zaburácel ženský hlas. Wil sebou trhl, když z domu vyšla jeho žena. Daisa Congarová byla dvakrát širší než Wit, žena s tvrdou tváří bez špetky tuku na těle. S rukama v bok se na Wita zamračila. „Pokusíš se plíst ženskýmu kroužku do práce a uvidíš, jak ti bude chutnat, co si sám uvaříš. Což rozhodně nebudeš provádět v mý kuchyni. A budeš si sám prát a stlát. Což nebude pod mojí střechou.“

„Ale Daiso,“ zakňoural Wit, jenom jsem…“

„Jestli mě, Daiso, omluvíš,“ vložil se do hovoru Tam. „Wite, světlo nechť svítí na vás oba.“ Znovu pobídl Belu do kroku a provedl ji kolem vychrtlého chlapíka. Daisa se teď soustředila na svého manžela, ale každou chvíli by si mohla uvědomit, s kým to vlastně Wit mluvil.

To byl taky důvod, próz nepřijal žádné pozvání, aby se zastavil na kousek něčeho k zakousnutí a horký nápoj. Když zahlédly Tama, hospodyně z Emondovy Role se zažínaly chovat jako pes, který právě zahlédl králíka. Jedna každá z nich znala tu pravou ženu pro vdovce se slušným statkem, i když byl v Západním polesí.

Rand kolem prošel stejně rychle jako Tam, možná ještě rychleji. Když nebyl Tam po ruce, občas ho zahnaly do kouta, a on neměl jak jejich nátlaku uniknout, pokud by se nezačal chovat vyloženě hrubě. Vždycky ho zatlačily na stoličku u kuchyňských kamen, kde ho cpaly sladkostmi, medovými koláčky či paštičkami. A hospodyně si ho vždycky měřila a zvažovala, jako metrem či na kupeckých vahách, a přitom mu vykládala, že to, co právě jí, není ani zdaleka tak dobré, jako kdyby to připravila její ovdovělá sestra či nejstarší sestřenice. Tam rozhodně nemládne, tvrdily pokaždé. Je hezké, že tak miloval svoji ženu – je to dobré znamení pro další ženu v jeho životě – ale už truchlil dost dlouho. Tam potřebuje dobrou ženu. To je prostý fakt, prohlašovaly pokaždé, nebo něco podobného, že muž prostě nemůže žít bez ženy, která by se o něj postarala a dohlédla by na to, aby se nedostával do potíží. Nejhorší bývaly ty, které se zhruba v této chvíli zamyšleně odmlčely, a pak se s vypracovanou lhostejností zeptaly, jak starý je teď.

Rand, jako většina obyvatel Dvouříčí, byl dost umíněný. Cizinci občas říkali, že to je hlavní znak lidí z Dvouříčí, že by mohli dávat lekce mezkům a učit kamení. Hospodyně byly většinou hodné a laskavé, ale Rand nesnášel, když ho někdo k něčemu nutil, a z jejich chování měl pocit, jako by ho pobízely klackem. Takže přidal do kroku a přál si, aby Tam pobídl Belu k rychlejší chůzi.

Ulice brzy vyústila na Trávník, široký prostor uprostřed vesnice. Obvykle byl porostlý hustou trávou, ale letošní jaro na něm mezi žlutohnědou loňskou trávou a černou holou zemí bylo jen pár zelených skvrn. Kolem se kolébalo na tucet hus, Očima jako korálky pátraly po zemi, ale nenacházely, do čeho klovnout, a kdosi tu nechal spoutanou dojnici, aby se napásla na řídké zeleni.

Na západním konci Trávníku tryskal z nízké skalky samotný Vinný střik, pramen, který nikdy nevysychal, pramen dost silný na to, aby člověku podrazil nohy, a dost sladký na to, aby to stokrát ospravedlnilo jeho jméno. Proud se rychle rozšířil do potoka Vinný střik, který spěchal k východu. Jeho břehy stínily vrby až k mlýnu pana otce Thanea i dál, až se v mokřadech v hloubi Západního polesí rozdělil do několika tuctů potůčků. Přes čistý potůček vedly z Trávníku dva můstky opatřené zábradlím a jeden širší most, který byl dost pevný, aby unesl vůz. Vozový most označoval místo, kde se Severní silnice, vedoucí od Tarenského Přívozu a Hlídky, měnila ve Starou silnici, vedoucí do Devenského Průseku. Cizincům občas Připadalo směšné, že silnice má jedno jméno na severu a jiné na jihu, ale tak tomu bylo vždy, co v Emondově Roli pamatovali, a tím to končilo. Pro lidi z Dvouříčí to byl důvod dobrý až dost.

Na opačné straně potoka už připravovali ohně pro Bel Tin, tři pečlivě naskládané hranice skoro tak vysoké, jako domy v okolí. Stály samozřejmě na hlíně, ne na Trávníku, i když byl tak řídký. Ta část oslav, která se nebude odehrávat kolem ohňů, bude na Trávníku.

Nedaleko Vinného střiku tiše prozpěvovaly dvě desítky stařen zdobících slavnostní strom. Rovný, útlý jedlový kmínek zbavený větví čněl na tři sáhy vysoko i v jámě, kterou pro něj vykopaly. Klubko dívenek, příliš mladých, aby nosily copy, sedělo se zkříženýma nohama, závistivě jedličku pozorovalo a občas zazpívalo úryvky z písně, kterou zpívaly ženy.

Tam poplácal Belu, jako by ji chtěl přimět k rychlejší chůzi, i když ona si ho nevšímala, a Rand se pečlivě vyhýbal pohledu na cokoliv, co ženy prováděly. Ráno budou muži předstírat, jak jsou stromem překvapení, a pak, za poledne, pod ním budou tančit neprovdané ženy a opletou ho dlouhými barevnými stuhami, zatímco svobodní muži k tomu budou zpívat. Nikdo nevěděl, kde tento zvyk vznikl, ani próz – byla to další z věcí, které se nikdy neměnily – ale sloužil jako dobrý důvod ke Zpěvu a tanci, a k tomu nikdo v Dvouříčí nějaké zvláštní důvody nepotřeboval.

O Bel Tinu se bude celý den zpívat, tančit a hodovat, najde se čas pro závody v běhu a závody ve spoustě dalších věcí. Budou se rozdávat ceny nejen za střelbu z luku, ale také za metání prakem a boj holí. Budou se konat soutěže v luštění hádanek a hlavolamů, přetahování provazem, zvedání a házení těžkých předmětů, odměnu dostane nejlepší zpěvák, nejlepší tanečník a nejlepší houslista, také nejrychlejší střihač ovcí a dokonce i nejlepší hráč kuželek a vrhač šipek.

Bel Tin se měl slavit v době, kdy konečně úplně začalo jaro, rodila se první jehňata a objevilo se první obilí. I přes neustále chladné počasí však nikoho ani nenapadlo oslavy odvolat. Trocha Zpěvu a tance každému prospěje. A jako vrchol všeho, pokud se dalo věřit klepům, měl být na Trávníku úžasný ohňostroj – jestli ovšem včas dorazí první letošní forman. To vyvolalo spoustu řečí. Od posledního ohňostroje už uplynulo deset let, a pořád ještě se o něm mluvilo.

Krčma U Vinného střiku stála na východním konci Trávníku, těsně vedle Vozového mostu. První poschodí hostince tvořil štípaný kámen, i když základy byly ze staršího kamene, o němž někteří prohlašovali, že pochází z hor. Bíle omítnuté druhé poschodí – kde žil v zadních místnostech Brandelwyn al’Vere, hostinský, a posledních dvacet let starosta Emondovy Role, se svou ženou a dcerami – přesahovalo po celém obvodu budovy to první. Červená tašková střecha, jediná taková střecha v celé dědině, se ve slabém slunečním světle leskla a ze tří z tuctu vysokých komínů stoupal kouř.