Robert Jordan - Oko světa

Rand na ptáka ohromeně zíral. „Už jsi nikdy viděl krkavce, který by udělal tohle?“ zeptal se tiše.

Mat zavrtěl hlavou, aniž by od krkavce odtrhl zrak. „Nikdy. A žádnýho jinýho ptáka taky ne.“

„Odporný pták,“ ozval se za nimi ženský hlas, který i přes zřejmou nechuť zněl melodicky, „nikdy se jim nedá věřit.“

Krkavec se s pronikavým výkřikem vrhl do vzduchu tak divoce, že ze střechy na zem spadla dvě jeho pera.

Rand s Matem se překvapeně otočili a sledovali ptáka, jenž rychle zamířil přes Trávník směrem k pohoří Oparů, jehož vrcholky byly zahalené v oblacích, letěl přes Západní polesí, až se zmenšil v pouhou tečku na západě a pak úplně zmizel z dohledu.

Randovi padl pohled na ženu, která promluvila. Ona také sledovala odlétajícího krkavce, ale teď se obrátila zpátky k nim a jejich oči se setkaly. Rand se dokázal jenom dívat. Musela to být urozená paní Moirain, a mela všechno, co Mat s Evinem říkali, že má, všechno a ještě něco navíc.

Když se Rand doslechl, že Nyneivu oslovila dítě, představil si ji jako stařenu, ale to ona nebyla. Rand aspoň nedokázal její věk určit. Nejdřív si myslel, že je asi tak stejného stáří jako Nyneiva, ale čím déle se na ni díval, tím víc mu Připadalo, že je starší. Její velké tmavé očí měly zcela dospělý výraz, a z jejího výrazu bylo zřejmé, že si je vědoma toho, že nikdo nemládne. Její oči Randovi na chviličku připadaly jako hluboké tůně, které se ho chystají pohltit. Bylo mu také jasné, próz o ní Mat s Evinem tvrdili, že je jako dáma z příběhů. Nesla se půvabně a jako někdo, kdo je zvyklý rozkazovat, až se Rand cítil neohrabaný a nejistý. Sahala mu sotva k bradě, ale byla taková osobnost, že mu její výška připadala jako jedině správná, a on se cítil nehezky vysoký.

rozhodně se nepodobala nikomu, koho kdy viděl předtím. Tvář a vlasy, které jí v měkkých vlnách splývaly na ramena, jí lemovala široká kapuce pláště. Rand v životě neviděl dospělou ženu s rozpuštěnými vlasy. Každá dívka ve Dvouříčí dychtivě čekala, až ženský kroužek prohlásí, že už je dost stará na to, aby mohla nosit cop. A šaty mela stejně zvláštní. Plášť mela z nebesky modrého sametu, hustě vyšívaný stříbrem, kteroužto výšivku všude kolem okrajů tvořily lístky, propletené větvičky a květy. Šaty se jí při chůzi slabě leskly, byly modré a o něco tmavší než plášť s krémovým prolamováním. Kolem krku jí visel náhrdelník z těžkých zlatých článků, zatímco jiný zlatý řetízek, tentokrát velice tenký, mela vpletený do vlasů a na čele jí přidržoval jiskřící modrý kámen. Kolem těla mela obtočený široký pás spletený ze zlata a na prostředníku levé niky mela zlatý prsten ve tvaru hada zakousnutého do vlastního ocasu. Rand takový prsten rozhodně nikdy neviděl, Nicméně poznal Velkého hada, což byl symbol pro věčnost, dokonce ještě starší než kolo času.

hezčí než všechny slavnostní šaty, říkal Evin, a měl pravdu. Ve Dvouříčí se takhle nikdo neoblékal. Nikdy.

„Dobré ráno, paní… ach… urozená paní Moirain,“ řekl Rand. Nad tím zaškobrtnutím mu zahořely tváře.

„Dobré ráno, urozená paní Moirain,“ zopakoval Mat poněkud plynuleji, i když jenom o trochu.

Ona se usmála a Rand se přistihl, jak přemýšlí nad tím, zda by pro ni nemohl něco udělat, něco, co by mu posloužilo jako důvod, aby mohl zůstat v její blízkosti. Taky věděl, že se usmívá na ně na všechny, ale jemu to Připadalo, že její úsměv patří pouze jemu. Mat se přihlouple usmíval.

„Znáte moje jméno,“ řekla, a znělo to potěšeně. Jako kdyby její přítomnost, byť kratičká, pak ve vesnici nesloužila jako námět k hovorům celý rok! „Ale musíte mi říkat Moirain, ne urozená paní. A jak se jmenujete vy?“

Evin přiskočil dřív, než mohli promluvit ostatní. „Já se jmenuju Evin Finngar, má paní. To já jim řekl, jak se jmenujete. Proto to vědí. Slyšel jsem, jak vám tak říká Lan, ale neposlouchal jsem schválně. Do Emondovy Role ještě nikdy nikdo takový, jako vy, nepřijel. Je tu taky na Bel Tin potulný Kejklíř. A dneska jsou Jarnice. Přijdete k nám do domu? Moje máma má jablečný koláče.“

„ještě uvidím,“ odpověděla Moirain a položila Evinovi ruku na rameno. V ojích se jí pobaveně jiskřilo, i když to nijak nedávala najevo. „Nevím, jestli se mohu srovnávat s kejklířem, Evine. Ale musíš mi říkat Moirain.“ V očekávaní se zadívala na Randa s Matem.

„Já jsem Matrim Cauthon, pa... ach... Moirain,“ vypravil ze sebe Mat. Ztuha, trhaně se poklonil, a když se narovnal, byl ve tváři celý rudý.

Randa napadlo, zda by neměl udělat něco podobného, tak jak to v příbězích muži dělávali, ale s Matovým příkladem se jenom představil. aspoň si tentokrát nešlapal na jazyk.

Moirain se z něj podívala na Mata a zase zpátky. Rand si pomyslel, že se usmívá, lehce pozvedla koutky úst, úplně stejně jako Egwain, když mela nějaké tajemství. „Dokud budu v Emondově Roli, mohla bych čas od času potřebovat menší pomoc,“ poznamenala Moirain. „Nechtěli byste pro mě třeba něco udělat?“ Zasmála se, jak všichni najednou vyhrkli na souhlas. „Tady,“ pravila, a Randa překvapila, protože mu do dlaně vtiskla minci a Oběma svýma rukama mu dlaň pevně zavřela.

„To není nutné,“ začal Rand, ale ona jeho námitky zarazila, dala minci i Evinovi a pak stiskla Matovi ruku stejně, jako to udělala s Randem.

„Jistěže je,“ řekla. „Nemohu po vás chtít, abyste pracovali zadarmo. Považujte to za památku a noste to při sobě, abyste nezapomněli, že jste slíbili přijít, až vás o to požádám. teď je mezi námi pouto.“

„Nikdy na to nezapomenu,“ vypískl Evin.

„později si budeme muset promluvit,“ pokračovala Moirain, „a vy mi o sobě musíte všechno povyprávět.“

„Urozená paní... totiž Moirain?“ zeptal se Váhavě Rand, když se otáčela. Moirain se zastavila a ohlédla se přes rameno, a Rand musel Nejdřív polknout, než mohl promluvit. „próz jste přijela do Emondovy Role?“ Její výraz se nezměnil, ale Rand si náhle přál, aby se byl neptal, i když nedokázal říci próz. Snažil se to rychle vysvětlit. „Nechtěl jsem být hrubý. Mrzí mě to. Já jenom, že do Dvouříčí nikdo nejezdí, jenom kupci a formani, když není moc hluboký sníh, aby se sem z Baerlonu dostali. Skoro nikdo. určitě ne nikdo jako vy. Kupečtí strážní občas říkají, že tohle je konec světa, a já si myslím, že každému, kdo není odsud, to tak musí připadat. Jenom jsem byl zvědavý.“

Tehdy se pomalu přestala usmívat, jako by si cosi připomněla. Na chvilku se na něj prostě jenom dívala. „Studuji dějiny,“ řekla nakonec, „a sbírám staré příběhy. Tohle místo, kterému říkáte Dvouříčí, mě vždycky velice zajímalo. občas jsem narazila na příběhy, které se tu kdysi velmi dávno odehrály, tady a na jiných místech.“

„příběhy?“ podivil se Rand. „Co se kdy mohlo přihodit ve Dvouříčí, aby to zajímalo někoho jako – chci říct, co se tu kdy mohlo přihodit?“

„A jak jinak byste tomu chtěla říkat, než Dvouříčí?“ dodal Mat. „Tak se tomu tady říkalo vždycky.“

„Jak se kolo času otáčí,“ vykládala Moirain s nepřítomným pohledem napůl pro sebe, „místa mají různá jména. Lidé mají mnoho jmen, mnoho tváří. Různé tváře, ale vždycky je to stejný člověk. A přesto nikdo nezná velký vzor, který kolo tká, dokonce ani vzor věku. Můžeme se jenom dívat, studovat a doufat.“