Robert Jordan - Oko světa

„Jen klid, Cenne,“ zavrčel Tam. „Ten hoch je jenom zvědavý. Tyhle hlouposti si můžeš nechat.“

„Chovej se podle svého věku,“ dodával Bran. „A pro jednou si pamatuj, že jsi taky radním.“

Cennův vrásčitý obličej temněl s každým Tamovým a starostovým slovem, až byl skoro purpurový. „Víte, o jakých ženách to mluví. Přestaň se na mě mračit, Luhhane, a ty taky, Crawe. Tohle je slušná vesnice se slušnýma lidma. Dost špatný už je, že nám tu Fain vykládá o falešným Drakovi, co používá sílu, a teď do toho ten Drakem posedle] hloupej kluk zamotá Aes Sedai. O některých věcech by se prostě nemělo mluvit, a mně je jedno, jestli toho hloupýho kejklíře necháte vykládat příběhy, jaký se mu zachce. Není to správný ani slušný.“

„Ještě nikdy jsem neviděl ani neslyšel, ani necítil něco, o čem by se nemohlo mluvit,“ řekl Tam, ale Fain ještě neskončil.

„Aes Sedai se do toho už zamíchaly,“ ozval se forman. „Skupina jich vyjela na jih z Tar Valonu. Jelikož on vládne silou, nemůže ho porazit nikdo kromě Aes Sedai, podle všech bitev, co vybojovaly, nebo to s ním skoncovat, až ho porazí. Jestli ho vůbec porazí.“

Někdo v davu hlasitě zaúpěl, a dokonce i Tam s Branem si vyměnili nejisté, zachmuřené pohledy. Hloučky vesničanů se tlačily k sobě a někteří sedláci si přitahovali pláště těsněji k tělu, i když vítr zatím ustal.

„Jasně, že ho porazí,“ křikl kdosi.

„Na konci je vždycky porazí, ty falešný Draky.“ „Jeho taky musí porazit, ne?“

„A co když ne?“

Tamovi se konečně podařilo promluvit si potichu se starostou. Bran čas od času přikyvoval, nevšímal si změti hlasů kolem sebe a počkal, dokud Tam neskončil, než sám pozvedl hlas.

„Poslouchejte všichni. Buďte ticho a poslouchejte!“ Křik znovu odumřel, ozývalo se jen občasné mumlání. „Tohle je víc než pouhý novinky zvenčí. Musíme to projednat v radě. Formane Faine, kdyby ses k nám laskavě v hostinci připojil, rádi bychom ti položili pár otázek.“

„Pohár horkýho svařenýho vína by mi zrovínka teď rozhodně neuškodil,“ opáčil forman a zahihňal se. Seskočil z vozu, oprášil si ruce o kabát a vesele si narovnal plášť. „Dohlídnete mi zatím na koně, prosím?“

„Chci slyšet, co říká!“ Další a další hlasy se ozývaly na protest. „Nemůžete ho odvíst! Moje žena mě sem poslala, abych koupil špendlíky!“ To byl Wit Congar. Při pohledech, které na něj něko lik lidí vrhlo, svěsil ramena, ale neustoupil.

„Máme taky právo se ptát,“ hulákal kdosi zezadu. „Já...“ „Ticho!“ zahřměl starosta, a nastalo překvapené ticho. „Až se rada vyptá, forman Fain se vrátí a všechny svoje novinky vám poví. A prodá vám svoje hrnce a špendlíky. Hu! Tade! Odveďte formanovy koně do stáje.“

Tam s Branem formana obstoupili z obou stran a zbytek rady se shromáždil za nimi. Celý hlouček se přesunul do hostince U Vinného střiku a starosta pevně zavřel dveře před nosem těch, kdo se snažili vtlačit dovnitř s radními. Na bušení na dveře starosta jenom křikl: „Jděte domů!“

Lidé se motali před hostincem, přemílali, co forman řekl, co tím myslel, nač se ho bude rada ptát a kdy si to taky budou moci poslechnout a položit vlastní otázky. Někteří do hostince nahlíželi předními okny a pár se dokonce vyptávalo Hua s Tadem, i když nebylo zcela jasné, co by ti dva vlastně mohli vědět. Oba neteční podomci v odpověď jenom zavrčeli. Jinak pokračovali v práci a postupně odstrojovali spřežení. Jednoho po druhém odvedli Fainovy koně pryč, a když odešli s posledním, už se nevrátili.

Rand si shromáždění nevšímal. Usadil se na okraji starých kamenných základů, přitáhl si plášť k tělu a zíral na dveře do hostince. Ghealdan. Tar Valon. Pouhá ta jména byla zvláštní a vzrušující. Byla to místa, která znal pouze z vykládání formanů a příběhů kupeckých stráží. Aes Sedai a války a falešní Draci: to byly náměty příběhů, vyprávěných pozdě v noci před praskajícím krbem, kdy jediná svíčka vytvářela stíny na stěnách a okenicemi cloumal vítr. Rand vcelku věřil, že by dal přednost vichřicím a vlkům. Nicméně to tam, za Dvouříčím, muselo být jiné, jako žít uprostřed kejklířova příběhu. Dobrodružství. Jedno dlouhé dobrodružství. Celý život plný dobrodružství.

Vesničané se pomalu rozptýlili, i když si stále mručeli pod vousy a potřásali hlavami. Wit Congar se zarazil a zahleděl se na zatím opuštěný povoz, jako by uvnitř mohl najít schovaného jiného formana. Nakonec u hostince zůstalo jen několik mládenců. Mat s Perrinem se přesunuli k místu, kde seděl Rand.

„Nechápu, jak by tohle mohl kejklíř přebít,“ prohodil Mat vzrušeně. „Rád bych věděl, jestli toho falešnýho Draka uvidíme.“ Perrin zavrtěl střapatou hlavou. „Já ho vidět nechci. Možná ně kde jinde, ale ne tady ve Dvouříčí. Ne, jestli to znamená válku.“

„Ne, jestli to znamená taky Aes Sedai,“ dodal Rand. „Nebo jsi zapomněl, kdo způsobil Rozbití? Drak to možná začal, ale byly to Aes Sedai, kdo svět doopravdy rozbil.“

„Jednou jsem ten příběh slyšel,“ řekl pomalu Mat, „od strážnýho obchodníka se suknem. Říkal, že Drak se znova narodí v nejtěžší hodině lidstva a všechny nás zachrání.“

„No, jestli tomu věřil, tak to byl pěknej ňouma,“ prohlásil pevně Perrin. „A tys byl hloupej, žes ho poslouchal.“ Nemluvil nazlobeně, Perrina bylo těžké rozzlobit. Ale výplody Matovy bujné fantazie ho občas unavily, což se právě ozývalo v jeho hlase. „Hádám, že taky tvrdil, že navěky budeme žít v novým věku pověstí.“

„Já neříkal, že jsem mu věřil,“ ohrazoval se Mat. „Jenom jsem to slyšel. Nyneiva taky, a myslel jsem, že mě snad stáhne z kůže a toho strážnýho taky. Říkal – ten strážnej – že tomu spousta lidí věří, jenom se to bojí říct, bojí se Aes Sedai a dětí Světla. Potom, co si na nás Nyneiva posvítila, už nechtěl nic dalšího říct. Ona to pověděla kupci, a ten řekl, že je to naposled, co s ním ten strážnej jede.“

„Taky dobře,“ utrousil Perrin. „Drak že nás zachrání? Připadá mi to jako ty Coplinovy řeči.“

„A co by mohlo být tak strašné, že bychom chtěli, aby nás zachraňoval Drak?“ přemítal Rand. „To bychom mohli rovnou požádat o pomoc Temného.“

„To neříkal,“ opáčil Mat nejistě. „A taky se nezmiňoval o žádným novým věku pověstí. Jenom říkal, že příchod Draka roztrhne svět vejpůl.“

„To by nás určitě zachránilo,“ odtušil suše Perrin. „Další Rozbití.“

„Ať shořím!“ zavrčel Mat. „Jenom vám vykládám, co říkal ten strážnej.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Jenom doufám, že Aes Sedai a tenhle Drak, ať už je falešnej nebo ne, zůstanou, kde jsou. Možná tak bude Dvouříčí uchráněný.“

„Myslíš, že opravdu patří k temným druhům?“ Mat se zamyšleně zamračil.

„Kdo?“ zeptal se Rand. „Aes Sedai.“

Rand hodil okem po Perrinovi, který pokrčil rameny. „V příbězích,“ začal pomalu, ale Mat ho uťal.

„Ne ve všech příbězích se vypravuje, že slouží Temnému, Rande.“

„Pro Světlo, Mate,“ řekl Rand, „způsobily přece Rozbití. Co ještě chceš?“

„No, asi jo.“ Mat si povzdechl, ale v příští chvíli se už zase zubil. „Starej Bili Congar říká, že neexistujou. Teda Aes Sedai a temní druzi. Říká, že jsou to jenom povídačky. Tvrdí, že nevěří ani na Temného.“