Robert Jordan - Oko světa

Perrin si odfrkl. „Coplinovy řeči od Congara. Co jinýho bys čekal?“

„Starej Bili pojmenoval Temného. Sázím se, že tohle jste nevěděli.“

„Pro Světlo!“ vydechl Rand.

Mat se zašklebil ještě víc. „Bylo to loni na jaře, těsně předtím, než mu jeho pole náhle napadly housenky, nikomu jinýmu to neudělaly. Těsně předtím, než všechny v jeho domě sklátila žlutooká zimnice. Já ho slyšel. Pořád říká, že na to nevěří, ale kdykoliv ho teďka poprosím, aby Temného pojmenoval, něčím po mně hodí.“

„Ty jseš dost hloupý na to, abys to udělal, že, Matrime Cauthone?“ Doprostřed jejich kroužku vstoupila Nyneiva al’Mearová a tmavý cop, přehozený přes rameno, jí skoro jiskřil hněvem. Rand vyskočil. Útlá, vysoká tak Matovi pod bradu, v této chvíli vědma vypadala větší než kterýkoliv z nich, a nezáleželo na tom, že byla mladá a hezká. „Něco takového bych čekala od Biliho Congara, ale myslela jsem si, že aspoň ty máš dost rozumu, než abys ho k takovým věcem ponoukal, Matrime Cauthone. Jenže ty by ses měl ve skutečnosti radši držet máminy sukně. Příště už pojmenuješ Temného sám.“

„Ne, vědmo,“ namítal Mat a vypadal, že by raději byl kdekoliv jinde, než právě tady. „To byl starý Bil – chci říct, pantáta Congar, ne já! Krev a popel, já...“

„Pozor na jazyk, Matrime!“

Rand se ještě víc narovnal, i když jeho si pohledem neměřila. Perrin vypadal stejně zahanbeně. Později si jeden či druhý budou určitě stěžovat, že je vyplísnila žena jen o málo starší než oni sami – to dělávali všichni, kterým kdy Nyneiva vyhubovala, i když nikdy tak, aby to slyšela – jenže rozdíl věku vždycky vypadal velký až dost, když Nyneiva stála před nimi. Zvlášť když byla rozzlobená. Hůl v její ruce byla na jednom konci silná a na druhém pouhý proutek, a Nyneiva ráda každému, o kom si myslela, že se chová hloupě, uštědřila výprask – přes hlavu, ruce nebo nohy bez ohledu na věk či postavení.

Vědma Randa tak zaujala, že si nejdřív ani nevšiml, že není sama. Když si svou chybu uvědomil, napadlo ho, že odejde, ať už pak Nyneiva řekne nebo udělá cokoliv.

Pár kroků za vědmou stála Egwain a napjatě je pozorovala. Byla stejně vysoká jako Nyneiva a měla stejně tmavou pleť, a v té chvíli klidně mohla být odrazem Nyneivina rozpoložení, neboť měla ruce zkřížené na prsou a rty nesouhlasně stisknuté. Kapuce měkkého šedého pláště jí stínila tvář a v jejích velkých hnědých očích nebyla ani stopa veselí.

Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, pomyslel si Rand, tak by mu to, že byl o dva roky starší než Egwain, mělo poskytovat určitou výhodu, jenomže tak tomu nebylo. I v nejlepším rozmaru nemíval Rand při hovoru s vesnickými dívkami právě hbitý jazyk, rozhodně ne jako Perrin, ale kdykoliv se na něj Egwain upřeně zadívala, oči otevřené dokořán, že to ani víc nešlo, jako by mu věnovala i poslední špetičku své pozornosti, on ze sebe prostě nedokázal vypravit slova tak, jak by chtěl. Možná by měl odejít hned, jak Nyneiva skončí. Ale věděl, že to neudělá, i když nevěděl proč.

„Jestli jsi už skončil s tím zíráním jako praštěné jehně, Rande al’Thore,“ podotkla Nyneiva, „tak bys mi možná mohl prozradit, proč jste se bavili o věcech, kdy byste i vy tři telata měli mít tolik rozumu, abyste drželi jazyk za zuby.“

Rand sebou škubl a odtrhl oči od Egwain. Ta se, když vědma promluvila, usmála tak, že to Randa vyvedlo z míry. Nyneiva měla kousavý hlas, ale na tváři se jí také objevil chápavý úsměv– dokud se Mat nahlas nezasmál. Vědmě zmizel úsměv ze rtů a při pohledu, který Matovi věnovala, se jeho smích změnil v přidušené zachrčení.

„No, Rande?“ řekla Nyneiva.

Rand koutkem oka viděl, že se Egwain stále usmívá. Co jí tu připadá tak směšné? „Bylo přece přirozené se o tom bavit, vědmo,“ pospíšil si. „Ten forman – Padan Fain... ech... pantáta Fain přivezl novinky o falešném Drakovi z Ghealdanu a o válce a o Aes Sedm. Radní to považovali za tak důležité, že sis ním chtěli promluvit. O čem jiném bychom se měli bavit?“

Nyneiva zavrtěla hlavou. „Tak proto tu stojí formanský vůz opuštěný. Slyšela jsem, jak se sem ženou lidé, ale nemohla jsem odejít, dokud panímámě Aillinové nepoklesla horečka. Radní se tedy vyptávají formana na to, co se děje v Ghealdanu, že? Jak je znám, tak mu kladou samé špatné otázky a ani jednu správnou. Seženu ženský kroužek, abychom se dozvěděli něco užitečného.“ Přitáhla si plášť k ramenům a zmizela v hostinci.

Egwain za ní nešla. Když se za Nyneivou zavřely dveře, mladší žena se postavila před Randa. Přestala se mračit, ale její upřený pohled ho nicméně zneklidňoval. Ohlédl se po svých kamarádech, ale ti odcházeli a zeširoka se přitom zubili.

„Neměls nechat Mata, aby tě zatáhl do těch svých hloupostí, Rande,“ prohlásila Egwain vážně jako vědma sama, a potom se najednou zahihňala. „Neviděla jsem tě takhle se tvářit od chvíle, kdy tě Cenn Buie chytil s Matem na jablkách, když vám bylo deset.“

Rand zašoupal nohama a zahleděl se za svými přáteli. Ti postávali nedaleko, bavili se a Mat přitom zuřivě gestikuloval. „Zatancuješ si se mnou zítra?“ To nebylo to, co chtěl Rand říci.

Chtěl s Egwain tancovat, ale zároveň po ničem netoužil méně, protože věděl, jak se s ní bude cítit nepříjemně. Tak, jako se cítil právě teď.

Egwain se trochu zvedly koutky úst. „Odpoledne,“ slíbila. „Dopoledne budu mít plno práce.“

Dolehlo k nim Perrinovo zvolání. „Kejklíř!“

Egwain se obrátila, ale Rand jí položil ruku na loket. „Práce? Jaké?“

Přes chladné počasí si Egwain shodila kapuci z hlavy a se zdánlivou lhostejností si přehodila vlasy přes rameno. Naposled, když ji Rand viděl, visely jí tmavé vlasy ve vlnách až na záda a pouze červená stužka jí je přidržovala z čela. Teď je měla spletené do dlouhého copu.

Rand na ten cop zíral, jako by to byla zmije, a pak vrhl pohled na slavnostní strom, který nyní stál opuštěný na Trávníku, připravený na zítřek. Dopoledne budou kolem stromu tančit dospívající dívky na vdávání. Rand ztěžka polkl. Nějak mu nikdy nedošlo, že Egwain dosáhne věku na vstup do manželství zároveň s ním.

„To, že je někdo dost starý na svatbu,“ zamumlal, „ještě neznamená, že by to měl udělat. Ne hned.“

„Jistěže ne. Nebo taky nikdy, když už jsme u toho.“ Rand zamrkal. „Nikdy?“

„Vědmy se skoro nikdy nevdávají. Nyneiva mě učí, víš. Říká, že mám nadání, že se můžu naučit naslouchat větru. Nyneiva říká, že to všechny vědmy neumějí, dokonce i když to o sobě tvrdí.“

„Vědma!“ vyprskl Rand. Nebezpečný lesk v Egwainině oku mu zcela unikl. „Nyneiva bude vědmou nejmíň dalších padesát let. Možná víc. To hodláš strávit zbytek života v učení?“

„Jsou i jiné vesnice,“ odpověděla ohnivě Egwain. „Nyneiva říká, že ve vsích severně od Tarenu si vždycky vybírají vědmy odjinud. Myslí si, že jí tím zabrání vybírat si oblíbence mezi vesničany.“

Randova veselá nálada se rozplynula stejně rychle, jako se objevila. „Mimo Dvouříčí? To už tě nikdy neuvidím.“

„A tobě by se to nelíbilo? V poslední době jsi mi nijak nenaznačil, jestli ti na mně záleží.“

„Nikdo nikdy Dvouříčí neopustil,“ pokračoval Rand. „Možná někdo z Tarenského Přívozu, ale ti jsou stejně divní. Mezi lidi z Dvouříčí skoro ani nepatří.“