Robert Jordan - Oko světa

Moirain opět soustředila pozornost na ně a všichni tři hoši se trochu otřásli, jako by se probouzeli. „později si promluvíme,“ slíbila Moirain. Nikdo z chlapců nepromluvil. „později.“ Zamířila k Vozovému mostu a zdálo se, že se spíš vznáší nad zemí, než že po ní kráčí, a plášť se kolem ní vzdouval jako křídla.

Jak odešla, vydal se za ní od hostince vysoký muž, kterého si Rand předtím nevšiml. Ruku měl položenou na dlouhém jílci meče. Šaty měl tmavošedozelené a průběžně měnily barvu víc dozelena nebo došeda, a jeho plášť, jak povlával ve větru, procházel odstíny od šedé přes zelenou až k hnědé. Občas skoro zmizel, ten jeho plášť, měně barvu podle toho, co leželo za ním. Vlasy měl onen muž dlouhé, na spáncích prošedivělé, a přidržoval mu je úzký kožený řemínek. Tvář měl jako vytesanou z kamene, ošlehanou, ale i přes své šediny bez vrásek. Když se pohnul, Randovi Okamžitě přišel na mysl vlk.

Když procházel kolem tří mládenců, přejel je pohledem, a oči měl studené a modré jako svítání uprostřed zimy. Bylo to, jako by je v duchu zvažoval, a na tváři se mu přitom neobjevil ani náznak toho, co mu pomyslná závaží prozradila. Zrychlil, dokud nedostihl Moirain, a pak zpomalil a vyrovnal krok s ní, přičemž se k ní naklonil, aby jí něco řekl. Rand konečně vydechl, netuše, že tak dlouho zadržoval dech.

„To byl Lan,“ oznámil chraptivě Evin, jako by také na chvíli přestal dýchat. Byl to ten pohled. „Sázím se, že je to strážce.“

„Nebuď labuť,“ zasmál se Mat, ale byl to dost roztřesený smích. „Strážci jsou jenom povídačky. A stejně, strážci mají meče a brnění zdobené zlatem a drahokamy a všechen čas tráví na severu ve Velké Morně, kde bojují se zlem a s trolloky a tak.“

„Mohl by to být strážce,“ trval na svém Evin.

„Viděls na něm nějaký zlato nebo drahokamy?“ posmíval se Mat. „Máme snad ve Dvouříčí nějaký trolloky? Máme ovce. Rád bych věděl, co se tu mohlo stát, že to zajímá někoho, jako je ona.“

„Něco se přihodit mohlo,“ podotkl pomalu Rand. „Povídá se, že hostinec je tu tisíc let, možná víc.“

„Tisíc let ovcí,“ prohlásil Mat.

„Stříbrný groš!“ vykřikl Evin. „Dala mi celý stříbrný groš! Jen si představte, co si za něj můžu koupit, až přijede forman.“

Rand otevřel ruku, prohlédl si minci, kterou dostal, a málem ji překvapením upustil. Velkou stříbrnou minci s vyraženým obrázkem ženy s plamenem na dlani obrácené vzhůru sice nepoznal, ale dívával se, když Bran al’Vere vážíval mince, které kupci přiváželi z tuctu různých zemí, a měl hrubou představu o její hodnotě. Za tolik stříbra by si mohl kdekoliv ve Dvouříčí koupit slušného koně a ještě by mu něco zbylo.

Podíval se na Mata a viděl, že se tváří stejně ohromeně, jako se musel tvářit i on. Naklonil ruku tak, aby jeho peníz viděl Mat, ale ne Evin, a tázavě pozvedl obočí. Mat kývl, a chvíli na sebe oba hleděli s rozpačitým úžasem.

„Jakou práci to chtěla?“ zeptal se Rand nakonec.

„Nevím,“ řekl pevně Mat, „a je mi to také jedno. Stejně ho neutratím. Ani až dorazí forman.“ S tím strčil minci do kapsy kabátu.

Rand kývl a pomalu udělal to stejné se svou. Nebyl si jistý proč, ale jaksi mu připadalo, že Mat udělal správnou věc. Peníz by utratit neměl. Ne, když pocházel od ní. Nemohl si vzpomenout, nač bylo ještě stříbro dobré, ale...

„Myslíš, že bych si svůj měl taky nechat?“ Na Evinově tváři se zračila bolestná nerozhodnost.

„Jistě, jestli chceš,“ řekl Mat.

„Myslím, že ti ho dala, abys ho utratil,“ dodával Rand.

Evin se zadíval na minci, pak zavrtěl hlavou a nacpal si stříbrný groš do kapsy. „Nechám si ho,“ prohlásil lítostivě.

„Ještě pořád je tu kejklíř,“ poznamenal Rand a mladší hoch se rozzářil.

„Teda jestli se probudí,“ dodal Mat.

„Rande,“ zeptal se Evin, „vážně tu je kejklíř?“

„Uvidíš,“ odpověděl se smíchem Rand. Bylo jasné, že Evin neuvěří, dokud potulného kejklíře neuvidí na vlastní oči. „Dřív nebo později bude muset sejít dolů.“

Přes Vozový most se k nim donesl křik, a když se Rand podíval, aby viděl, co se děje, rozesmál se z celého srdce. Hemžící se dav vesničanů, od šedovlasých starců k batolatům, která sotva chodila, provázel k mostu vysoký vůz. Mohutný povoz táhlo osm koní a na plátěném přehozu zvenčí visely uzlíky jako hrozny vína. Forman konečně dorazil. Cizinci a potulný kejklíř, ohňostroj a forman. Tohle bude vůbec ten nejlepší Bel Tin.

Jak formanský vůz rachotil po těžkých trámech na Vozovém mostě, hrozny hrnců řinčely a třískaly o sebe. Forman, stále obklopený mrakem vesničanů a sedláků přišedších na slavnost, přitáhl koním opratě a zastavil vůz před hostincem. Ze všech stran sem proudili lidé, přidávali se k davu kolem velkého vozu, jehož kola byla vyšší než člověk, a upírali oči na formana, který seděl nad nimi na kozlíku.

Muž na voze byl Padan Fain, bledý, vyzáblý chlapík s dlouhatánskýma rukama a mohutným zahnutým nosem. Fain, jenž se vždycky smál, jako kdyby znal vtip, který neznal nikdo jiný, přijížděl se svým vozem a spřežením do Emondovy Role každého jara, co si Rand pamatoval.

Dveře do hostince se rozlétly ve chvíli, kdy spřežení za cinkání postrojů zastavovalo, a objevila se vesnická rada v čele se starostou al’Verem a Tamem. Vyšli ven schválně, dokonce i Cenn Buie, doprostřed nadšených výkřiků, kdy se ostatní dožadovali špendlíků, krajek, knih a tuctu dalších věcí. Dav se váhavě rozestoupil, aby radní nechal projít, ale lidé se hned za nimi zase vraceli a nepřestávali na formana pokřikovat. Většina z nich se dožadovala novinek.

V očích vesničanů byly jehly, čaj a podobné věci jenom polovinou nákladu formanského vozu. Stejně důležité byly zprávy zvenčí, novinky ze světa za Dvouříčím. Někteří formani prostě povykládali, co věděli, vyhrkli všechno najednou jako kupu smetí, kterým nechtěli být obtěžováni. Z jiných bylo třeba každé slovo páčit, mluvili s nechutí a bez příkras. Nicméně Fain mluvil otevřeně, byť často posměšně, příběhy protahoval a předváděl se, že mu mohli kejklíři závidět. Byl rád středem pozornosti, naparoval se jako podměrečný kohoutek a všichni na něm mohli oči nechat. Randa napadlo, že Faina nejspíš příliš nepotěší, až zjistí, že v Emondově Roli je skutečný kejklíř.

Forman si pohrával s uvazováním opratí a radě i vesničanům věnoval zcela stejnou pozornost, což znamenalo, že si jich moc nevšímal. Ledabyle kývl, ale nikomu zvlášť. Mlčky se usmíval a nepřítomně zamával lidem, s nimiž se zvlášť přátelil, i když jeho přátelství bylo vždy zvláštně odtažité, žoviální, aniž by se s lidmi příliš sblížil.

Dav se stále hlasitěji dožadoval novinek, ale Fain vyčkával a motal se kolem kozlíku, dokud dav a jeho očekávání nedosáhnou hranice, kterou chtěl on. Jenom rada mlčela. Radní si zachovávali důstojnost patřící k jejich postavení, ale rostoucí oblaka kouře z dýmek, který jim stoupal nad hlavu, dokazoval, že jim to dá dost práce.

Rand s Matem se vmáčkli do davu a protáhli se tak blízko k vozu, jak jen mohli. Rand by se zastavil už v půli cesty, ale Mat se tlačil dál a Randa táhl za sebou, dokud nestáli přímo za radními.

„Už jsem si myslel, že chcete zůstat na statku celou slavnost,“ křikl na Randa přes lomoz Perrin Aybara. Kovářský tovaryš s kudrnatými vlasy byl o půl hlavy menší než Rand a byl tak mohutný, že vypadal jako jeden a půl chlapa, a paže a ramena měl skoro stejně silné jako sám pantáta Luhhan. Snadno se mohl tlačenicí prodrat, ale to nebyl jeho způsob. Cestu si vybíral opatrně a omlouval se lidem, kteří si krom formana ničeho jiného téměř nevšímali. Perrin se omlouval stejně, a jak se propracovával davem k Randovi s Matem, snažil se nikoho neodstrkovat. „Představte si to,“ řekl, když k nim konečně dorazil. „Bel Tin a forman, oba zároveň. Sázím se, že ohňostroj opravdu bude.“