Robert Jordan - Oko světa

„Nevíš toho ani čtvrtinu,“ smál se Mat.

Perrin si ho podezřívavě přeměřil a pak se tázavě podíval na Randa.

„Je to pravda,“ křikl Rand, načež ukázal na rostoucí sběh lidí, kteří hulákali. „Později. Vysvětlím ti to později. Později, povídám.“

V té chvíli se Padan Fain postavil na kozlíku a dav se okamžitě utišil. Randova poslední slova zahřměla do naprostého ticha ve chvíli, kdy forman zvedl ruku a otevřel ústa. Všichni se otočili a zadívali se na Randa. Kostnatý mužík na voze, očekávající, že každý bude viset na jeho prvních slovech, Randovi věnoval pronikavý, pátravý pohled.

Rand zrudl a přál si, aby byl tak velký jako Evin, a tudíž tak nevyčníval. Jeho přátelé taky neklidně zašoupali nohama. Byl tomu teprve rok, co si jich Fain poprvé všiml, čímž je uznal za muže. Fain obvykle neměl čas na nikoho, kdo byl natolik mladý, že si u něj nemohl koupit nějaké zboží. Rand doufal, že se ve formanových očích nezařadil zpět mezi děti.

Fain si hlasitě odkašlal a přitáhl si těžký plášť k tělu. „Ne, nikoliv později,“ zadeklamoval a znovu důležitě pozvedl ruku. „Povím vám to teď.“ Při řeči dělal rozmáchlá gesta a metal svá slova do davu. „Vy si myslíte, že máte ve Dvouříčí potíže, co? No, celičkej svět má potíže, od Velký Morny až na jih k Bouřlivýmu moři, od Arythskýho oceánu na západě až k Aielský pustině na východě. Dokonce ještě dál. Zima že tu byla drsnější, než kdy kdo zažil, dost studená, aby vám ztuhla krev v žilách a popraskaly kosti? Áááh! Zima byla studená a drsná všude. V Hraničních státech by vaší zimě říkali jaro. A že jaro nepřichází, říkáte? Vlci že vám zabíjejí ovce? Možná taky, že vlci napadají lidi? Je to tak? No, takže. Jaro se opozdilo všude. Vlci jsou všude a zubiska mají nabroušený na všechno, do čeho se můžou zakousnout, ať je to ovce nebo kráva nebo třeba člověk. Ale existují věci horší než vlci a zima. Někteří lidi by byli šťastní, kdyby měli jenom vaše maličký potíže.“ Vyčkávavě se odmlčel.

„Co by mohlo bejt horší než vlci zabíjející ovce a lidi?“ chtěl vědět Cenn Buie. Ostatní souhlasně mručeli.

„Lidé zabíjející lidi.“ Formanova odpověď, pronesená zlověstným tónem, vyvolala šokované mumlání, které sílilo, jak Fain pokračoval. „Tím myslím válku. V Ghealdanu je válka, válka a šílenství. Sníh v Dhallinským lese zrudl krví lidí. Vzduch je plný krkavců a jejich krákání. Do Ghealdanu pochodují vojska. Státy, vznešený rody i vznešený lidi, všichni posílají svý vojáky do boje.“

„Válka?“ Pantátovi al’Veremu se kolem toho slova zkřivila ústa. Nikdo ve Dvouříčí neměl co do činění s válkou. „Proč je válka?“

Fain se zazubil a Rand měl dojem, že si z vesničanů odloučených od světa a jejich nevědomosti tropí šprýmy. Forman se předklonil, jako by chtěl starostovi sdělit nějaké tajemství, ale zároveň promluvil šeptem, který se nesl široko daleko, což taky měl. „Znovu byla pozvednuta dračí korouhev a muži se shromažďují, aby se jí postavili. A aby ji podpořili.“

Všichni zalapali po dechu a Rand se proti své vůli zachvěl. „Drak!“ zaúpěl kdosi. „Temný pobíhá po Ghealdanu!“

„Ne Temný,“ zavrčel Haral Luhhan. „Drak není Temný. A stejně je to falešný Drak.“

„Vyslechněme si, co nám forman Fain ještě poví,“ řekl starosta, ale dav se tak snadno utišit nedal. Na všech stranách pokřikovali lidé, muži i ženy hulákali jeden přes druhého.

„Je stejně špatný jako Temný!“ „Drak rozbil svět, ne?“ „On to začal! Způsobil Čas šílenství!“

„Znáte věštbu! Až se Drak znovu narodí, nejhorší noční můry vám budou připadat jako nejkrásnější sen!“

„Je to jenom další falešný Drak. Musí být!“

„A jaký je v tom rozdíl? Vzpomeňte si na posledního falešnýho Draka. Ten taky začal válku. Tisíce lidí umřely, není to pravda, Faine? Oblehl Illian.“

„Jsou to zlý časy! Nikdo se za Draka Znovuzrozeného neprohlásil aspoň dvacet let, a v posledních pěti jsme měli hned tři. Zlý časy! Koukněte na to počasí!“

Rand si vyměnil pohled s Matem a Perrinem. Matoví zářily oči vzrušením, ale Perrin se starostlivě mračil. Rand si pamatoval každý příběh, který slyšel o mužích, již se prohlásili za Draka Znovuzrozeného, a i když se všichni ukázali být falešnými Draky, protože zemřeli či zmizeli, aniž by naplnili některou věštbu, to, co udělali, bylo špatné i tak. Celé státy byly bitvami rozvráceny, města a městečka vypálena. Mrtví padali jako listí na podzim a na cestách se tlačili uprchlíci jako ovce v košárech. Tak to vykládali formani a kupci, a nikdo ve Dvouříčí s trochou rozumu v hlavě o tom nepochyboval. Svět skončí, tvrdili někteří, až se skutečný Drak znovu narodí.

„Nechte toho!“ zařval starosta. „Ticho! Přestaňte se unášet vlastní obrazotvorností. Ať nám Fain poví o tomhle falešném Drakovi.“ Lidé se pomalu uklidňovali, ale Cenn Buie odmítl mlčet.

„Tak je to falešnej Drak?“ zeptal se doškař mrzutě.

Starosta al’Vere zamrkal, jako by ho to překvapilo, a pak vyštěkl: „Nebuď labuť, Cenne!“ Ale Cenn znovu roznítil dav. „Nemůže to být Drak Znovuzrozený! Světlo nám pomoz, nemůže to být on!“

„Ty starej hlupáku Buie! Ty toužíš po neštěstí, co?“

„Příště pojmenuj Temného! Jseš posedle] Drakem, Cenne Buie! Snažíš se na nás všechny přivolat neštěstí!“

Cenn se vzdorně rozhlédl kolem sebe, snaže se ostatní přivést pohledem do rozpaků, a zvedl hlas: „Já neslyšel, že by Fain říkal, že tohle je falešnej Drak. Vy jo? Používejte svý oči! Kde je obilí, který by nám teď mělo sahat nejmíň po kolena? Proč je pořád zima, když už by aspoň měsíc mělo být jaro?“ Kdosi rozzlobeně křikl, ať Cenn drží jazyk za zuby. „Já nebudu mlčet! Tyhle řeči se mi taky nelíbí, ale nebudu schovávat hlavu do písku, dokavaď nepřijde někdo z Tarenskýho Přívozu a nepodřízne mi krk. A nenechám sebou mávat pro Fainovo potěšení, tentokrát teda ne. Řekni to jasně, formane! Cos slyšel? No? Je ten chlap falešnej Drak?“

Pokud byl Fain zneklidněný novinkami, které přinášel, nebo rozčilením, jež způsobil, nedal to na sobě znát. Jenom pokrčil rameny a položil si kostnatý prst na nos. „Co se toho týká, no, kdo to může vědět, dokud nebude po všem?“ Odmlčel se s jedním ze svých tajnůstkářských úsměvů na rtech a očima přejížděl dav, jako by si představoval, co lidé udělají, a připadalo mu to legrační. „Vím teda,“ pokračoval ledabyle, „že ovládá jedinou sílu. Ti ostatní to nedokázali. Ale on ji umí usměrňovat. Země se jeho nepřátelům otvírá pod nohama, a stačí mu křiknout, a silný hradby se hroutí. Když zavolá, objeví se blesk a udeří tam, kam ukáže. To jsem slyšel, a od lidí, kterým důvěřuju.“

Na shromáždění padlo ohromené ticho. Rand se podíval na své přátele. Perrin vypadal, že vidí věci, které se mu nelíbí, ale Mat pořád vypadal vzrušeně.

Tam, s tváří jen o málo méně vyrovnanou než obvykle, si k sobě přitáhl starostu, ale než mohl promluvit, vyhrkl Evin Finngar. „Zblázní se a umře! V příbězích se muži, kteří usměrňují sílu, vždycky zblázní, a pak zpustnou a umřou. Jenom ženy se jí můžou dotknout. Copak to neví?“ Sehnul se, aby se vyhnul pohlavku od doškaře Buie.

„To stačí, kluku.“ Cenn Evinovi zamával pokřivenou pěstí před obličejem. „Chovej se slušně a tohle nech na starších. Rychle zmiz!“