Robert Jordan - Oko světa

Egwain si unaveně povzdechla. „No, možná jsem taky divná. Možná chci vidět některá místa, o kterých jsem slyšela vyprávět. Napadlo tě to někdy?“

„Jistěže napadlo. Občas taky sním ve dne, ale poznám rozdíl mezi snem a skutečností.“

„A já ne?“ vybuchla vztekle Egwain a rychle se od něj odvrátila.

„Tak jsem to přece nemyslel. Mluvil jsem o sobě. Egwain?“ Egwain si přitáhla plášť, jako by mezi ně postavila zeď, a škrobeně o pár kroků poodešla. Rand se zoufale poškrábal na hlavě. Jalt jí to má vysvětlit? Tohle nebylo poprvé, kdy si z jeho slov vytáhla význam, o němž ani netušil, že tam je. V její současné náladě by špatný krok z jeho strany věci jenom zhoršil, a Rand si byl jistý, že skoro všechno, co řekne, bude špatné.

Tehdy se vrátili Mat s Perrinem. Egwain si jich nevšímala. Hoši se na ni váhavě podívali a pak přistoupili k Randovi. „Perrinovi dala Moirain taky peníz,“ řekl Mat. „Jako nám.“

Trochu se odmlčel, než dodal: „A taky viděl toho jezdce.“ „Kde?“ chtěl vědět Rand. „Kdy? Viděl ho ještě někdo jiný? Řek-li jste to někomu?“

Perrin zvedl velké ruce, aby ho zarazil. „Jednu otázku po druhý. Viděl jsem ho na okraji vesnice, pozoroval kovárnu, bylo to zrovínka včera, když se stmívalo. Úplně miz něj naskočila husí kůže, to teda jo. Pověděl jsem to pantátovi Luhhanovi, jenomže tam nikdo nebyl,–když se podíval on. Tvrdil, že se mi jenom něco zdálo. Ale když jsme pak hasili oheň a uklízeli věci, nosil s sebou to největší kladivo. To ještě nikdy neudělal.“

„Takže ti věřil,“ usoudil Rand, ale Perrin jenom pokrčil rameny.

„To nevím. Zeptal jsem se ho, proč to kladivo nosí, když jsem viděl jenom stín, a on řekl něco o vlcích, co jsou dost drzí na to, aby přišli až do dědiny. Možná si myslel, že jsem právě viděl vlky, ale měl by vědět, že poznám rozdíl mezi vlkem a člověkem na koni, i když se stmívá. Vím, co jsem viděl, a nikdo mě nepřesvědčí o něčem jiném.“

„Já ti věřím,“ řekl Rand. „Pamatuj, já ho viděl taky.“ Perrin spokojeně zabručel, jako by si tím předtím nebyl jistý.

„O čem to mluvíte?“ zeptala se najednou Egwain.

Rand si náhle přál, aby byl mluvil tišeji. Byl by to udělal, kdyby si uvědomil, že Egwain poslouchá. Mat s Perrinem se zubili jako troubové a jeden přes druhého jí začali vykládat o svém setkání s jezdcem v černém plášti, ale Rand mlčel. Byl si jistý tím, co Egwain řekne, až mládenci skončí.

„Nyneiva měla pravdu,“ oznámila Egwain obloze, když hoši domluvili. „Nikdo z vás by se neměl pouštět máminy sukně. Lidé jezdí na koních, víte? To z nich ještě nedělá příšery z kejklířových vyprávěnek.“ Rand přikývl, bylo to přesně, jak předpokládal. Egwain se otočila k němu. „A ty tyhle bajky rozšiřuješ. Občas vůbec nemáš rozum, Rande al’Thore. Zima byla už tak dost děsivá, i bez toho, abyste děti strašili ještě vy.“

Rand se zatvářil kysele. „Já nic nerozšiřoval, Egwain. Viděl jsem ale, co jsem viděl, a nebyl to žádný sedlák, co hledá zaběhlou krávu.“

Egwain se zhluboka nadechla a otevřela ústa, ale ať už chtěla říci cokoliv, zarazila se, když se otevřely dveře do hostince a z nich vyběhl muž s kšticí bílých vlasů, jako by ho někdo pronásledoval.

Dveře hostince se za bělovlasým mužem s bouchnutím zavřely a on se otočil a zamračil se na ně. Byl hubený a byl by i vysoký, kdyby neměl nahrbená ramena, ale pohyboval se mnohem čiperněji, než by odpovídalo jeho věku. Jeho plášť byl změtí záplat nejrůznějších tvarů a velikostí, záplat stovky barev, a povlával i v nejslabším závanu větru. Rand viděl, že plášť je poměrně silný, přesto, co tvrdil pantáta al’ Vere, a záplaty na něm byly našity spíš jako ozdoba.

„Kejklíř!“ zašeptala vzrušeně Egwain.

Bělovlasý muž se otočil a plášť za ním zavlál. Na dlouhém kabátě měl velice zvláštní baňaté rukávy a velké kapsy. Kolem úst se mu třepotaly husté kníry stejně sněhově bílé jako vlasy, a tvář měl pokroucenou jako starý strom, který zažil těžké časy. Překrásně vyřezávanou fajfkou s dlouhou troubelí, z níž se vinul proužek dýmu, vznešeně pokynul Randovi a ostatním. Zpod mužova hustého obočí vyhlížely modré oči a provrtávaly vše, nač mu padly.

Rand na jeho oči zíral skoro stejně jako na ostatek. Každý ve Dvouříčí měl oči tmavé, stejně jako většina kupců, jejich strážných i všech ostatních lidí, které kdy potkal. Congarové a Coplinové si z něj pro jeho šedé oči utahovali až do dne, kdy nakonec Evalu Coplinovi rozbil nos. Taky si ho za to pak vědma pěkně podala. Randa napadlo, zda někde existuje místo, kde nemá tmavé oči nikdo. Třeba odtamtud pochází i Lan.

„Co je tohle za místo?“ dožadoval se kejklíř hlubokým hlasem, který byl jaksi znělejší než hlasy obyčejných lidí. Dokonce i na otevřeném prostranství jako by vyplňoval velkou místnost a odrážel se od stěn. „Ti křupani ve vesnici tamhle na kopci mi řeknou, že se sem dostanu před setměním, jenom zapomenou dodat, že v tom případě musím vyrazit dávno před polednem. Když sem konečně dorazím, promrzle] až do morku kostí a zrale] na teplou postel, váš hostinský určí kvůli tomu, že je moc brzo, jako kdybych byl nějaký potulný pasák vepřů a vaše vesnická rada mě na kolenou neprosila, abych vystoupil na tý vaší slavnosti. A to mi ani neřekl, že je tu starostou.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a na všechny zároveň se zamračil, ale hned pokračoval dál. „Když sejdu dolů, abych si u krbu dal sklenici piva a zabafal z fajfky, každý v sednici na mě zírá, jako bych byl jeho nejneoblíbenější švagr, co si chce půjčit peníze. Jakýsi dědek na mě začne pokřikovat kvůli tomu, jaký příběhy bych měl nebo neměl vyprávět, pak na mě nějaká holka křičí, abych vypadl, a vyhrožuje mi holí, jestli sebou nehodím. Kdo kdy slyšel o takovým chování ke kejklíři?“

Egwain se tvářila navýsost zajímavě, na jedné straně užasle kulila oči na živého kejklíře, a zároveň toužila bránit Nyneivu.

„S tvým dovolením, mistře kejklíři,“ ozval se Rand. Věděl, že se sám přihlouple zubí. „To byla naše vědma a...“

„Ta hezká malá žába?“ vyjekl kejklíř. „Vesnická vědma? Vždyť ve svým věku by měla radši flirtovat s mládenci, než předpovídat počasí a kurýrovat nemocné.“

Rand nejistě zašoupal nohama. Doufal, že se Nyneiva o kejklířových názorech nedoslechne. Alespoň než skončí představení. Perrin sebou při kejklířových slovech trhl a Mat si tiše hvízdl, jako by oba napadlo totéž, co Randa.

„Ti muži, to byla vesnická rada,“ pokračoval Rand. „Jsem si jistý, že nechtěli být nezdvořilí. Víte, právě jsme se dozvěděli, že v Ghealdanu je válka a muž, který se vydává za Draka Znovuzrozeného. Falešný Drak. Z Tar Valonu tam jedou Aes Sedai. Rada se snaží odhadnout, jestli jsme tady v bezpečí.“

„To jsou starý zprávy dokonce i v Baerlonu,“ odbyl ho kejklíř, „a to je to poslední místo na světě, kde se člověk něco dozví.“ Odmlčel se, rozhlédl se po vesnici a suše dodal: „Skoro to poslední místo.“ Pak mu oči padly na vůz před hostincem, stál tu opuštěný, s ojí skloněnou k zemi. „Aha, takže jsem vevnitř opravdu poznal padana Faina.“ Hlas měl pořád hluboký, ale teď z něj zmizela barva a nahradil ji posměch. „Faro vždycky nosil špatný zprávy rychle, tím rychleji, čím byly horší. Je to spíš krkavec než člověk.“ „Pantáta Fain přichází do Emondovy Role dost často, mistře kejklíři,“ pravila Egwain, a potěšením v jejím hlase se nakonec přece jen prodral náznak nesouhlasu. „Vždycky je veselý a přináší nám spíš dobré zprávy než špatné.“