Robert Jordan - Oko světa

„Mne bitvy zajímají,“ namítl Mat a Perrin dodal: „Co o nich vykládal?“

„Mne bitvy nezajímají, Matrime,“ prohlásil Tam. „Ale jsem si jistý, že vám o nich rád všechno později povypráví. Co mě ale zajímá, je, že si s nimi nemusíme dělat starosti, pokud rada může říct. Nevidíme důvod, proč by měly Aes Sedai při své cestě na jih jezdit tak daleko. A co se týče cesty zpátky, nejspíš se jim nebude chtít jezdit skrz les Stínů a plavit se přes Bílou řeku.“

Rand s ostatními se při té představě zahihňali. Existovaly tři důvody, proč nikdo kromě ze severu, od Tarenského Přívozu, do Dvouříčí nejezdil. Pohoří Oparů na západě bylo samozřejmě prvním důvodem, a Slatina stejně účinně přehrazovala cestu z východu. Na jihu tekla Bílá řeka, která dostala své jméno podle toho, jak se její rychlý proud čeřil na kamenech a balvanech v řečišti v bílou pěnu. A za Bílou ležel les Stínů. Jen málokterý obyvatel Dvouříčí kdy Bílou překročil, a ještě méně se jich vrátilo, pokud tak učinili. Nicméně lidé se většinou shodovali, že les Stínů se táhne sto i víc mil na jih bez jediné silnice nebo vesnice, zato s množstvím vlků a medvědů.

„Takže tím to pro nás končí,“ řekl Mat. Znělo to přinejmenším trochu zklamaně.

„Ne tak docela,“ namítl Tam. „Pozítří pošleme muže do Devenského Průseku, do Hlídky a taky do Tarenského Přívozu, abychom zřídili hlídky. Jezdce kolem Bílé i Tarenu a jejich střídání. Mělo by se to udělat už dneska, ale souhlasí se mnou jenom starosta. Ostatní si neumějí představit, že bychom mohli požádat někoho, aby strávil Bel Tin pojížděním po Dvouříčí.“

„Ale já myslel, že jste říkal, že si nemusíme dělat starosti,“ ozval se Perrin a Tam zavrtěl hlavou.

„Řekl jsem, chlapče, nemusíme, ne že nemáme. Viděl jsem umírat lidi, protože si byli jisti tím, že to, co by se nemělo stát, se nestane. Kromě toho boj vyburcuje z klidu všechny možné lidi. Většina se jich jenom bude snažit najít bezpečí, ale jiní budou hledat způsoby, jak toho zmatku využít. Těm prvním nabídneme pomocnou ruku, ale musíme být připravení poslat ty druhé pryč.“

Najednou promluvil Mat. „Nemohli bychom se toho zúčastnit? Já bych teda chtěl. Víte, že umím jezdit stejně dobře jako každý ve vsi.“

„Toužíš po pár týdnech zimy, nudy a špatného spaní?“ uchechtl se Tam. „To je tak nejspíš všechno, co to bude obnášet. Doufám, že to bude všechno. Jsme daleko dokonce i pro utečence. Ale můžeš si promluvit s pantátou al’Verem, jestli ses opravdu rozhodl. Rande, nastal čas, abychom se vrátili na statek.“

Rand překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, že zůstanem na Jarnice.“

„Je nutné dohlédnout na záležitosti na statku, a já tě potřebuju s sebou.“

„I tak, ještě chvíli tu zůstat můžeme. A já se chci taky přihlásit do hlídky.“

„Odjíždíme hned,“ odtušil jeho otec tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Měkčím tónem dodal: „Vrátíme se zítra, a ty budeš mít dost času, aby sis promluvil se starostou. A taky dost času na slavnost. Za pět minut se sejdeme ve stáji.“

„Připojíš se k Randovi a ke mně v hlídce?“ zeptal se Perrina Mat, když Tam odešel. „Sázím se, že ve Dvouříčí se ještě nikdy nic takovýho nestalo. No, jestli se dostaneme až do Tarenu, mohli bychom dokonce zahlídnout vojáky, nebo kdo ví co. Možná i Cikány.“

„Hádám, že se přidám,“ prohlásil pomalu Perrin, „teda jestli mě pantáta Luhhan nebude potřebovat.“

„Válka je v Ghealdanu,“ štěkl Rand. S námahou ztišil hlas. „Válka je v Ghealdanu a Aes Sedai jsou Světlo ví kde, ale nic z toho není tady. Ten muž v černém plášti je, nebo jste na něj už úplně zapomněli?“ Mládenci si vyměnili rozpačité pohledy.

„Promiň, Rande,“ zabručel Mat. „Ale šance dělat něco jinýho, než dojit tátovy krávy, se nedostavují zas tak často.“ Pod jejich překvapenými pohledy se narovnal. „No, dojím je. Každej den.“ „Černý jezdec,“ připomněl jim Rand. „Co když někomu ublíží?“

„Možná je to válečnej uprchlík,“ navrhl pochybovačně Perrin. „Ať je, kdo je,“ prohlásil Mat, „hlídka ho najde.“

„Možná,“ připustil Rand, „ale zdá se, že zmizí, kdy se mu zachce. Možná by bylo lepší, kdyby věděli, že se po něm mají podívat.“

„Řekneme to pantátovi al’ Veremu, až se přihlásíme do oddílu,“ navrhl Mat, „a on to poví radě a oni to povědí hlídce.“

„Rada!“ řekl Perrin nevěřícně. „Budeme mít štěstí, jestli se nám starosta nevysměje. Pantáta Luhhan a Randův otec si už teď myslí, že nás dva vyděsily přeludy.“

Rand si povzdechl. „Když už to máme udělat, mohli bychom to klidně udělat rovnou. Dneska se nebude smát o nic hlasitěji než zítra.“

„Možná,“ připustil Perrin a úkosem pohlédl na Mata, „bychom se měli pokusit najít další, kdo ho viděli. Dneska večer uvidíme skoro každýho ze vsi.“ Mat se zamračil ještě víc, ale zatím nic neříkal. Všichni pochopili, že Perrin navrhuje, aby našli svědky, kteří jsou důvěryhodnější než Mat. „Zítra se nebude smát o nic hlasitěji,“ dodal Perrin, když Rand zaváhal. „A já bych byl radši, kdyby s náma byl ještě někdo, až za ním půjdeme. Tak půlka vesnice by mi stačila.“

Rand pomalu přitakal. Už slyšel pantátu al’Verea, jak se směje. Víc svědků by rozhodně ničemu neublížilo. A pokud toho chlapíka viděli oni tři, mohli ho klidně vidět i další. Museli ho vidět. „Takže zítra. Vy dva dneska večer najděte, koho budete moct, a zítra zajdeme za starostou. Potom...“ Přátelé se na něj mlčky podívali, ale nikdo se nezeptal, co se stane, jestli nenajdou nikoho, kdo také černě oděného jezdce viděl. Otázka se jim však jasně zračila v očích a Rand neměl odpověď. Ztěžka si povzdechl. „Raději bych měl jít. Otce by mohlo napadnout, jestli jsem někam nespadl.“

Provázen jejich voláním na rozloučenou se rozběhl kolem stavení ke stájím, kde se vůz s vysokými koly opíral o oj.

Stáj byla dlouhá, úzká budova s vysokou doškovou střechou. Slámou podestlaná stání zaplňovala obě strany temného vnitřku, světlo sem dopadalo pouze otevřenými dvoukřídlými dveřmi na obou koncích. Formanovo spřežení přežvykovalo oves v osmi stáních a mohutní dhurrani pantáty al’Verea, spřežení, které pronajímal, když sedláci potřebovali odtáhnout něco, co přesahovalo síly jejich vlastních koní, plnilo šest dalších stání, ale jenom tři další byla plná. Randa napadlo, že bez větších obtíží dokáže spojit koně s jeho jezdcem. Vysoký vraný hřebec s mohutným hrudníkem, který prudce obrátil hlavu, musel patřit Lanovi. Štíhlá bílá klisna s klenutou šíjí, jejíž rychlé krůčky byly stejně půvabné jako kroky dívky při tanci, mohla patřit jedině Moirain. A třetí neznámý kůň, statný štíhlý valach s dlouhýma nohama pískové barvy, se dokonale hodil k Tomu Merrilinovi.

Tam stál v zadní části stáje, držel Belu za oprať a tiše mluvil s Huem a Tadem. Než Rand stihl dojít ke stání, otec na podomky kývl, vyvedl Belu ven a cestou se mlčky připojil k Randovi.

Mlčky kosmatou kobylku zapřáhli. Tam vypadal natolik zamyšleně, že Rand držel jazyk za zuby. Vyhlídka na to, že musí o černém jezdci přesvědčit svého otce, jej příliš netěšila, natož vyhlídka na to, že o tom bude muset přesvědčit i starostu. Zítra na to bude dost času, až Mat s Perrinem najdou další lidi, kteří toho muže viděli. Pokud nějaké další svědky najdou.