Robert Jordan - Oko světa

Když se Rand podíval ke kamenné salaši, vedoucí beran stáda se silnými rohy mu pohled oplatil, ale většina černohlavých ovcí zůstala klidně ležet na místě nebo stát s hlavami v korytě s krmením. Měly husté, kudrnaté rouno, ale na stříhání byla stále ještě příliš velká zima.

„Nemyslím, že sem ten černý muž zašel,“ křikl Rand na otce, který pomalu obcházel statek s oštěpem v ruce a pečlivě si prohlížel zemi. „Ovce by nebyly tak klidné, kdyby se tu někdo potloukal kolem.“

Tam přikývl, ale nezastavil se. Když obešel dům kolem dokola, udělal totéž se stodolou a ovčínem, přičemž vůbec nespouštěl oči ze země. Dokonce prohlédl i kůlnu na tabák. Vytáhl ze studny okov, nabral do dlaně vodu, očichal ji a velice opatrně ji okusil špičkou jazyka. Náhle vybuchl smíchy a vypil vodu jediným douškem.

„To nejspíš ne,“ řekl Randovi a otřel si ruku do předku kabátu. „Všechny ty řeči o lidech a koních, které nevidím ani neslyším, mě jenom nutí všechno pořádně prohlídnout.“ Vyprázdnil okov do vědra a vydal se k domu, vědro vody v jedné ruce, oštěp v druhé. „Udělám k večeři trochu dušeného masa. A když už jsme tady, mohli bychom tu trochu poklidit.“

Rand se zašklebil, litoval farnic v Emondově Roli. Jenže Tam měl pravdu. Kolem statku práce nikdy úplně neustávala. Jakmile byla hotová jedna věc, bylo vždycky potřeba udělat dvě další. Rand zaváhal, ale luk s toulcem si nechal po ruce. Kdyby se tmavý jezdec objevil, nehodlal mu čelit pouze s motykou.

Nejdřív ustájil Belu. Odstrojil ji a zavedl do stání ve stodole vedle krávy, tady odložil plášť, vytřel kobylku věchtem slámy a vyhřebelcoval ji. Po úzkém žebříku vylezl na seník, odkud sházel seno na krmení. Nabral Bele taky odměrku ovsa, i když už ho mnoho nezbývalo a dost dlouho by žádný mít nemuseli, leda by se venku brzy oteplilo. Krávu podojili před svítáním, dala jim čtvrtinu obvyklého množství, takže to vypadalo, že s pokračující zimou přestává dojit.

Ovce měly nachystáno dost krmení na dva dny – touto dobou už by se měly pást, ale zatím nebylo na čem – nicméně jim Rand dolil vodu. Pokud slepice snesly nějaká vejce, bylo třeba je také sesbírat. Byla jenom tři. Nosnice byly při jejich schovávání zjevně stále mazanější.

Rand si právě nesl motyku do zeleninové zahrádky za domem, když Tam vyšel ven, usadil se na lavici před stodolou, aby spravil postroje, a oštěp si položil vedle sebe. Rand měl hned lepší pocit, že si nechal luk ležet na plášti na krok od místa, kde stál.

Hlínou se prodralo jen pár rostlinek, ale většinou to byl jenom plevel. Kapusta byla zakrslá, fazole a hrášek rostly jen tu a tam a po řepě nebylo ani stopy. Ne všechno ovšem již zasázeli. Zatím osadili jenom část zahrádky v naději, že by se počasí mohlo obrátit včas, aby něco vyrostlo dřív, než bude krecht úplně prázdný. Okopávání Randovi dlouho netrvalo, což by mu v minulých letech zcela vyhovovalo, ale nyní ho napadlo, co budou dělat, jestli letos nevyraší vůbec nic. Nebylo to hezké pomyšlení. A pořád ještě bylo třeba naštípat dříví na oheň.

Randovi to připadalo jako roky od chvíle, kdy nebylo třeba štípat dříví. Jenomže fňukání dům nezahřeje, takže sebral sekeru, luk a toulec odložil vedle špalku, a dal se do práce. Borovice pro rychlý, žhavý plamen a dub na dlouhé hoření. Zanedlouho mu bylo takové teplo, že odložil kabát. Když byla hromádka polínek dost velká, naskládal dřevo u zdi domu vedle ostatních hromádek. Většina z nich sahala až k okenním rámům. Touto dobou byly hromady dřeva obvykle nevelké a nebylo jich mnoho, ne však letos. Sekat a skládat, sekat a skládat, Rand se zcela poddal rytmu sekery a pohybů při skládání dřeva. Teprve Tamova ruka na rameni ho přivedla zpátky do přítomnosti, a Rand chvilku překvapeně mrkal.

Zatímco pracoval, nastal šedý soumrak, a rychle se stmívalo. Vysoko nad vrcholky stromů se mihotal obraz měsíce jako rybí oko, tak velký, že jim div nespadl na hlavu. Aniž by si to Rand předtím uvědomil, vítr vál také studenější a tmavnoucí oblohou hnal roztrhané mraky.

„Opláchni se, chlapče, a poohlídneme se po večeři. Už jsem nanosil vodu na horkou koupel před spaním.“

„Cokoliv horkýho mi vyhovuje,“ prohlásil Rand, popadl plášť a přehodil si ho přes ramena. Košili měl nasáklou potem a vítr, na který při ohánění se sekerou zcela zapomněl, se ho zjevně teď, když s prací skončil, snažil zmrazit na kost. Potlačil zívnutí, a jak sbíral své věci, trochu se třásl. „A spánek taky, když už jsme u toho. Klidně bych prospal celou slavnost.“

„Nechtěl by ses vsadit?“ usmál se Tam, a Rand se na něj musel taky zazubit. Bel Tin by si nenechal ujít, ani kdyby týden nespal. Nikdo by to neudělal.

Tam nešetřil se svíčkami a ve velkém kamenném krbu praskal oheň, takže obývací pokoj byl teplý a veselý. Největším kusem nábytku v pokoji byl kromě krbu ohromný dubový stůl, dost dlouhý na to, aby se k němu vešlo tucet i víc lidí, i když od chvíle, kdy Randovi zemřela matka, jich tu zřídkakdy bývalo tolik. Kolem stěn stály skříně a police, většinou je zručně vyrobil sám Tam, a kolem stolu židle s vysokým opěradlem. Čalouněná židle, kterou Tam nazýval čtecí židle, stála šikmo před ohništěm. Rand si raději četl natažený na houni před krbem. Police s knihami u dveří nebyla zdaleka tak dlouhá, jako ta v hostinci U Vinného střiku, ale tady bylo velice těžké knihy získat. Jen pár formanů jich vozilo víc, a těch pár bylo třeba rozdělit mezi všechny, kdo je chtěli.

Ač pokoj možná nevypadal tak dokonale vydrhnutý, jako většina hospodyněk udržovala své domovy – na stole stál Tamův stojánek na dýmky a Cesty Jaina Dlouhokrokého a další kniha s dřevěnými deskami odpočívala na polštáři čtecí židle, na polici u krbu ležel kousek postroje, který potřeboval spravit, a na jiné židli byla hromádka košil k zalátání – i když nebyly zcela bez poskvrnky, pořád tu bylo dost čisto a uklizeno a vypadalo to tu zabydleně, což hřálo a uklidňovalo stejně jako oheň. Tady bylo možné zapomenout na chlad za zdmi. Tady nebyl žádný falešný Drak. Ani války nebo Aes Sedai. Žádní muži v černých pláštích. Ve vzduchu se vznášela vůně masa dusícího se nad ohněm a Rand náhle dostal strašlivý hlad.

Jeho otec zamíchal dřevěnou lžící s dlouhým držadlem vývar a ochutnal. „Ještě chvilku.“

Rand si spěchal umýt obličej a ruce. Na skříňce s umyvadlem vedle dveří stál i džbán s vodou. Horká lázeň, to bylo to, po čem teď tolik toužil, aby ze sebe smyl pot a vyhnal z těla chlad, ale k tomu dojde až za chvíli, až se ohřeje velký kotel v zadní místnosti.

Tam se prohrabával skříňkou a vytáhl klíč dlouhý jako jeho ruka. Otočil jím ve velkém železném zámku na dveřích. Na Randův tázavý pohled odpověděl: „Lepší být v bezpečí. Možná si jenom něco představuju, nebo mi možná zkazilo náladu počasí, ale...“ Povzdechl si a plácl klíčem do dlaně. „Podívám se k zadním dveřím,“ řekl a zmizel v zadní části domu.

Rand si nedokázal vzpomenout, kdy byly některé dveře naposledy zamčené. Nikdo ve Dvouříčí dveře nezamykal. Nebylo to nutné. Alespoň dosud.

Shora, z Tamovy ložnice, se ozvalo škrábání, jako by někdo táhl něco těžkého po podlaze. Rand se zamračil. Pokud se Tam najednou nerozhodl stěhovat nábytek, mohl jedině vytahovat starou truhlici, kterou měl pod postelí. Další věc, která se, co se Rand pamatoval, ještě nepřihodila.