Robert Jordan - Oko světa

Jak se vůz dal do pohybu, Rand si zezadu vzal luk a toulec, neohrabaně si toulec přivázal k pasu a odklusal dopředu. Když došli k posledním vesnickým domům, nasadil šíp na tětivu a nesl luk napůl natažený a zdvižený. Neviděl nic kromě většinou bezlistých stromů, ale narovnal ramena. Černý jezdec by se na ně mohl vrhnout dřív, než by si to uvědomili. Rand by vůbec nemusel mít čas natáhnout luk, kdyby ho neměl napůl připravený.

Věděl, že nemůže mít luk napjatý dlouho. Vyrobil si ho sám, a Tam byl jeden z mála lidí v kraji, kdo ho dokázali natáhnout až k líci. Rand se rozhlížel kolem sebe, aby našel něco, co by mu pomohlo zapomenout na tmavého jezdce. Jelikož však byl kolem les a jejich pláště povlávaly ve větru, nebylo to snadné.

„Otče,“ ozval se nakonec. „Nechápu, proč musela vesnická rada vyzpovídat Padana Faina.“ S námahou odtrhl oči od stromů a podíval se přes Belu na Tama. „Připadá mi, že to rozhodnutí jste mohli udělat rovnou na místě. Starosta každého úplně vyplašil, když mluvil o Aes Sedai a falešném Drakovi tady ve Dvouříčí.“

„Lidé jsou zvláštní, Rande. Ti nejlepší jsou. Vezmi si Harala Luhhana. Pantáta Luhhan je silný chlap a taky statečný, ale nesnese pohled na porážení zvířat. Zbledne jako plátno.“

„Co to má s tím společného? Každý ví, že pantáta Luhhan nesnese pohled na krev, a nikdo kromě Coplinů a Congarů si z toho nic nedělá.“

„Jen tohle, chlapče. Lidé vždycky nemyslí a nejednají tak, jak bys čekal, že budou. Ti lidé tam... když jim obilí zatlučou kroupy do hlíny a vítr odnese každou střechu v kraji a vlcí jim pobijí půlku dobytka, oni si jenom vyhrnou rukávy a začnou znova z ničeho. Budou reptat, ale nebudou tím marnit čas. Ale zmiň se jim o Aes Sedai a falešném Drakovi v Ghealdanu, a brzo začnou přemýšlet o tom, že Ghealdan zase není na druhé straně lesa Stínů tak daleko a že spojnice mezi Tar Valonem a Ghealdanem neprobíhá tak daleko na východ. A co kdyby se Aes Sedai nevydaly po silnici přes Caemlyn a Lugard, ale rovnou! Zítra by si půlka vesnice byla jistá, že celá válka začala, aby se na nás mohli vrhnout. Celé týdny by trvalo, než by se uklidnili. To by byl pěkný Bel Tin. Takže jim Bran ten nápad vnutil dřív, než na to mohli přijít sami.

Viděli, že celý problém probrala rada, a teď uslyší, načern se usnesla. Vybrali nás do vesnické rady, protože věří, že dokážeme všechno vyřešit k obecné spokojenosti. Důvěřují našim názorům. Dokonce i Cennovi, což, hádám, na nás ostatní nevrhá nejlepší světlo. Na každý pád si vyposlechnou, že si nemusí s ničím lámat hlavu, a uvěří tomu. Není to proto, že by nakonec sami nedošli ke stejným závěrům, nebo to nedokázali, ale takhle nebudeme mít pokaženou slavnost a nikdo nestráví celé týdny hloubáním o něčem, co se nejspíš nestane. Kdyby k tomu přese všechno došlo... no, hlídky by nás včas varovaly, abychom udělali, co bude v našich silách. Já si ale opravdu nemyslím, že by k tomu mohlo dojít.“

Rand našpulil tváře. Být v radě očividně bylo složitější, než by si kdy pomyslel. Vůz rachotil po Kameniční cestě.

„Viděl toho divného jezdce kromě Perrina ještě někdo?“ zeptal se Tam.

„Mat, ale...“ Rand zamrkal a znovu se ohlédl přes Belu na otce. „Ty mi věříš? Musím se vrátit. Musím jim to říct.“ Tamův výkřik ho zarazil ve chvíli, kdy se Rand otočil, aby zaběhl do dědiny.

„Zadrž, chlapče, zadrž! Copak si myslíš, že bych s tím čekal tak dlouho, kdybych k tomu neměl dobrý důvod?“

Rand se váhavě vrátil k vozu, který stále skřípal za trpělivou Belou. „Proč jsi změnil názor? Proč to nemůžu říct ostatním?“

„Brzy se to dozví. Aspoň Perrin. O Matovi si nejsem jistý. Ta zpráva se musí dostat na statky co nejrychleji, ale za hodinu už nebude v Emondově Roli nikdo nad šestnáct, tedy aspoň nikdo dost zodpovědný, kdo by nevěděl, že se tu někde potlouká cizinec, a to takový ten typ, který si zrovna nepozveš na slavnost. Zima byla už tak dost špatná, i bez toho, abychom děsili mládež.“

„Slavnost?“ ozval se Rand. „Kdybys ho viděl, nechtěl bys ho mít blíž než deset mil odsud. Možná sto.“

„Možná,“ připustil klidně Tam. „Mohl to být prostě jenom utečenec z Ghealdanu, nebo, což je pravděpodobnější, zloděj, který si myslí, že tady se mu bude krást snadněji než v Baerlonu nebo Tarenském Přívozu. Přesto nikdo tady kolem nemá tolik, aby si mohl nechat něco ukrást. Pokud se ten muž snaží uniknout válce... no, to ještě není důvodem ke strašení lidí. Jakmile budou zřízeny hlídky, měly by ho buď najít, nebo vyhnat.“

„Doufám, že ho vyženou. Ale proč mi věříš teď, když jsi mi ráno nevěřil?“

„Musel jsem věřit vlastním očím, chlapče, a já nic neviděl.“ Tam zavrtěl prošedivělou hlavou. „Zdá se, že toho chlapíka viděli jenom mládenci. Když ale Haral Luhhan vykládal, jak se Perrin lekl nějakého přeludu, všechno vyšlo najevo. Nejstarší syn Jona Thana ho viděl taky, stejně jako Bandry, kluk Samela Crawea. No, když čtyři z vás tvrdí, že jste něco viděli – a všechno jste poctiví hoši – napadlo nás, že tu je, ať už ho my vidíme, nebo ne. Tedy všichni kromě Cenna. No, proto taky jedeme domů. Když jsme oba pryč, ten cizinec by tam mohl přijít spáchat nějakou darebnost. Kdyby nebylo slavnosti, ani bych se zítra nevracel. Ale nemůžeme si dovolit stát se vězni svých vlastních domovů jenom proto, že tu někde číhá ten chlapík.“

„O Banovi a Lennovi jsem nevěděl,“ řekl Rand. „My ostatní jsme chtěli zítra zajít za starostou, ale měli jsme strach, že nám to taky neuvěří.“

„Šedé vlasy neznamenají, že se nám srazil mozek,“ podotkl suše Tam. „Takže měj oči na stopkách. Možná ho zahlídnu taky, jestli se znovu ukáže.“

Rand hodlal udělat právě to. Překvapilo ho, když si uvědomil, že se mu jde lehčeji. Stažené svaly na ramenou mu povolily. Byl pořád ještě vystrašený, ale nebylo to tak zlé, jako předtím. Byli s Tamem sami na Kameniční cestě, jako tu byli ráno, ale určitým způsobem se cítil, jako by s nimi byla celá vesnice. To, že ostatní věděli a věřili, znamenalo celý ten rozdíl. Neexistovalo nic, co by mohl jezdec v černém plášti udělat, co by lidi z Emondovy Role nezvládli vyřešit.

V době, kdy vůz dorazil ke statku, bylo už slunce v půli cesty ze zenitu. Dům to nebyl nijak velký, rozhodně ne tak velký, jako některé rozlehlé domy na východě, obydlí, která se léty rozrostla, aby pojala celé rodiny. Ve Dvouříčí to často znamenalo tři i čtyři pokolení pod jednou střechou včetně tet, strýců, bratranců a synovců. Tam s Randem byli výjimeční nejen pro hospodaření v Západním polesí, ale i tím, že žili jen sami dva.

Tady byla většina místností v jednom poschodí, dům byl úhledný čtverec bez křídel a přístavků. V podkroví se pod příkrou doškovou střechu hezky vměstnaly dvě ložnice a sklad. I kdyby veškeré vápno na pevných dřevěných zdech po zimních bouřích zmizelo, dům by byl stejně úhledný a upravený, došky byly řádně připevněny a dveře a okenice visely rovně a padly do rámů.

Dům, stodola a kamenná salaš tvořily vrcholy trojúhelníka kolem dvorku, kam se odvážilo několik slípek a teď se hrabaly ve studené zemi.

Za salaší stál otevřený přístřešek, kde se stříhaly ovce, a kamenné koryto k jejich koupání. Vedle pole mezi statkem a lesem se tyčil vysoký kužel pečlivě vyzděné kůlny na tabák. Jen pár hospodářů ve Dvouříčí se obešlo bez vlny a tabáku, které prodávali, když dorazili kupci.