Robert Jordan - Oko světa

„To jsou staré věci,“ řekl Tom Merrilin a náhle v každé ruce žongloval třemi barevnými míčky. „Někteří říkají, že to jsou příhody z věku před věkem pověstí. Možná ještě starší. Ale já znám všechny příběhy, víte, z věků, které minuly, i z těch, které přijdou. Věků, kdy muži ovládali nebesa a hvězdy, věků, kdy se člověk toulal bok po boku s divokými zvířaty. Věků divů a věků hrůz. Věků, které skončily ohněm pršícím z oblohy, a věků, kdy sníh led pokryly zemi i moře. Znám všechny příběhy, a všechny vám je povím. Vyprávění o obru Moskovi a jeho ohnivém kopí, kterým dosáhl přes celý svět, a jeho válkách s Alsbet, královnou všech lidí. Vyprávění o léčitelce Materese, matce úžasné Indy.“

Míčky mezi Tomovýma rukama nyní tančily ve dvou propletených kruzích. Při přednášení téměř zpíval a pomalu se přitom otáčel, jako by za řeči zjišťoval, jaký vliv má na přihlížející. „Povím vám o konci věku pověstí, o Draku a jeho pokusu vypustit Temného do světa lidí. Povím vám o Čase šílenství, když Aes Sedai roztříštily svět. Také o trollockých válkách, kdy lidé bojovali s trolloky o vládu nad zemí. Také o stoleté válce, kdy lidé bojovali s lidmi a kdy byly ukuty státy našich dní. Povím vám o dobrodružstvích mužů i žen, bohatých i chudých, velkých i malých, hrdých i pokorných. Obležení pilířů oblohy. ‚Jak hospodyně Karil vyléčila svého manžela z chrápání‚. Král Darith a pád rodu...“ Náhle se proud slov i žonglování zastavily. Tom prostě sebral míčky ze vzduchu a přestal mluvit. Rand si vůbec nevšiml, že se k obecenstvu připojila Moirain. Lan stál po jejím boku, i když se Rand musel pořádně podívat, aby ho uviděl. Tom se na Moirain chvilku díval úkosem, obličej i tělo nehybné, pouze nechal zmizet míčky v nabraných rukávech. Pak se Moirain uklonil a roztáhl přitom plášť. „Odpusť, ale ty určitě nepocházíš z tohoto kraje, že ne?“

„Urozená paní!“ sykl ohnivě Evin. „Urozená paní Moirain.“ Tom zamrkal a pak se uklonil znovu, hlouběji. „Znovu se omlouvám... ehm, urozená paní. Nechtěl jsem být nezdvořilý.“

Moirain jenom mávla rukou. „Ničeho jsem si nevšimla, mistře barde. A jmenuji se prostě Moirain. Jsem tu skutečně cizí, poutník jako vy, daleko od domova a osamělá. Svět může být dosti nebezpečné místo, když je někdo cizinec.“

„Urozená paní Moirain sbírá příběhy,“ přisadil si Evin. „Příběhy o věcech, co se staly v Dvouříčí. I když já nevím, co se tu kdy mohlo stát, aby to stálo za příběh.“

„Věřím, že se tobě mé příběhy budou líbit taky... Moirain.“ Tom ji sledoval s očividnou ostražitostí. Nezdálo se, že by ho v nejmenším potěšilo, že ji tu našel. Randa najednou napadlo, jakou zábavu může dámě, jako byla ona, nabídnout město jako Baerlon nebo Caemlyn. Určitě to nemohlo být lepší než kejklíř.

„To je otázka vkusu, mistře barde,“ odpověděla Moirain. „Některé příběhy se mi líbí, jiné ne.“

Tom se uklonil ještě hlouběji, ohnul dlouhé tělo, až bylo rovnoběžně se zemí. „Ujišťuji tě, každý z mých příběhů tě potěší. Všechny jsou hezké a zábavné. A ty mi prokazuješ příliš velkou čest. Jsem jenom obyčejný kejklíř. To, a nic víc.“

Moirain na jeho poklonu odpověděla půvabným kývnutím. Na chviličku vypadala jako ještě větší dáma, než když ji Evin představoval, přijímající nabídku od jednoho ze svých poddaných. Pak se odvrátila a Lan ji následoval, vlk sledující klouzající labuť. Tom se díval za nimi, stáhl huňaté obočí a hřbetem ruky si hladil kníry, dokud nebyli v půli cesty na Trávník. Jeho to tedy vůbec nepotěšilo, pomyslel si Rand.

„Budete ještě žonglovat, že jo?“ dožadoval se Evin. „Polykat oheň,“ křikl Mat. „Chci vidět polykat oheň.“

„Harfa!“ křikl kdosi z davu. „Zahraj nám na harfu!“ Někdo jiný se dožadoval flétny.

V té chvíli se otevřely dveře do hostince a ven se vyvalila vesnická rada s Nyneivou. Rand si všiml, že s nimi není Padan Fain. Forman se zřejmě rozhodl zůstat v teplém šenku u svařeného vína.

Tom Merrilin zamumlal něco o „silné brandy“ a seskočil ze základů. Nevšímaje si výkřiků těch, kdo se na něj dívali, protlačil se kolem rady dovnitř dřív, než se dostali ze dveří.

„To má bejt kejklíř, nebo král?“ zeptal se podrážděně Cenn Buie. „Vyhozený slušný peníze, jestli to chcete slyšet.“

Bran al’Vere se za kejklířem napůl otočil, ale potom zavrtěl hlavou. „Ten chlap by mohl způsobit víc potíží, než za co stojí.“ Nyneiva si přitahovala plášť k tělu a teď hlasitě začichala. „Ty,

Brandlewyne al’Vere, si dělej starosti s kejklířem, jestli chceš. Aspoň je v Emondově Roli, což je víc, než můžeš říct o tom falešném Drakovi. Ale když už si děláš starosti, jsou tu jiní, kteří by ti měli dělat starosti.“

„S dovolením, vědmo,“ opáčil Bran škrobeně, „laskavě nech na mně, s kým si mám dělat starosti. Paní Moirain a pan Lan jsou hosty v mém hostinci, jsou to slušní, vážení lidé, abych tak řekl. Ani jeden z nich mě nenazval hlupákem před celou radou. Ani jeden z nich neřekl radě, že nemá všech pět pohromadě.“

„Zdá se, že můj odhad byl ještě nejméně o polovinu vyšší,“ odsekla Nyneiva. Odkráčela bez ohlédnutí pryč a nechala Brana stát a přežvykovat na místě, jak se snažil přijít na nějakou odpověď.

Egwain se zadívala na Randa, jako by chtěla promluvit, ale pak se místo toho vrhla za vědmou. Rand věděl, že musí existovat nějaký způsob, jak jí zabránit, aby opustila Dvouříčí. Jenže jediný způsob, který ho napadal, nebyl ten, který by byl připraven podstoupit, i kdyby ona chtěla. A ona skoro jasně prohlásila, že nechce, takže se Rand cítil ještě hůř.

„Ta mladá žena potřebuje manžela,“ zavrčel Cenn Buie a poskakoval kolem. Tvář měl purpurovou a ještě mu tmavla. „Nemá žádnou úctu. My jsme vesnická rada, ne kluci, co jí šmejdí po dvorku, a...“

Starosta se zhluboka nadechl nosem a najednou se obrátil na starého doškaře. „Buď zticha, Cenne! Přestaň se chovat jako zahalenej Aiel!“ Vyzáblý stařík užasle ztuhl na místě. Starosta se ještě nikdy nenechal vyvést z míry. Bran se mračil. „Ať shořím, ale máme lepší věci na práci než tyhle hlouposti. Nebo chceš dokázat, že má Nyneiva pravdu?“ S tím vrazil zpátky do hostince a praštil za sebou dveřmi.

Členové rady se podívali na Cenna a pak se vydali za svými záležitostmi. Všichni až na Harala Luhhana, jenž doškaře s ledovým výrazem doprovodil a tiše mu něco vykládal. Kovář byl jediný, kdo kdy Cenna přiměl pochopit rozumné důvody.

Rand se odebral za svým otcem a jeho přátelé se trousili za ním. „Ještě nikdy jsem neviděl pantátu al’Verea tak naštvaného,“ byla první věc, kterou Rand řekl, čímž si od Mata vysloužil znechucený pohled.

„Starosta se s vědmou shodnou jenom málokdy,“ řekl Tam, „a dneska se shodovali ještě méně než obvykle. To je všechno. V každé vesnici je to stejné.“

„A co ten falešnej Drak?“ zeptal se Mata Perrin souhlasně zamumlal. „Co Aes Sedai?“

Tam pomalu zavrtěl hlavou. „Pantáta Fain věděl jen o málo víc, než nám už prozradil. Tedy málo věcí, které by nás zajímaly. Vyhrané či prohrané bitvy. Dobytá a znovudobytá města. Všechno v Ghealdanu, díky Světlu. Nerozšířilo se to dál, aspoň pokud pantáta Fain věděl.“