Robert Jordan - Oko světa

„Začínám být zvědavá,“ ozvala se Moirain. „Oko světa bylo vytvořeno pro případ největší nouze, jaké svět kdy bude čelit, ale bylo vytvořeno k tomu, k čemu... jsme... ho užili, nebo aby strážilo tyhle věci? Rychle, tu poslední věc, ukažte mi ji.“

Po prvních dvou věcech Rand zcela chápal Perrinovo váhání. Lan a ogier mu ranec bílé látky vzali, když zaváhal, a společně ho rozbalili. Vyvalil se z něj dlouhý bílý praporec a rozvinul se před nimi. Rand dokázal jenom zírat. Celá věc vypadala jako z jednoho kusu, ani utkaná, ani obarvená, ani pomalovaná. Po celé délce se táhla postava připomínající hada se zlatošarlatovými šupinami, ale měla šupinaté nohy s dlouhými tlapami zakončenými vždy pěti zlatými drápy a velkou hlavu se zlatou hřívou a očima jako slunce. Jak se praporec zavlnil, postava se zdánlivě pohnula a šupiny se třpytily, jako by byly z drahých kovů a kamenů, postava jako by ožila, a Rand měl skoro dojem, že slyší její vzdorný řev.

„Co je to?“ zeptal se.

Moirain pomaloučku odpověděla. „Praporec Jitřního pána, když vedl síly Světla proti Stínu. Praporec Luise Therina Telamona. Praporec Draka.“ Loial ho skoro pustil.

„Ať shořím!“ vyjekl slabě Mat.

„Vezmeme ty věci s sebou,“ prohlásila Moirain. „Sem je nedali náhodou, a já se musím dozvědět víc.“ Prsty přejela svůj váček, kde měla kousky rozbitého zámku. „Dneska už je na cestu pozdě. Odpočineme si a najíme se a ráno vyrazíme brzy. Všude kolem je Morna, ne taková jako kolem hranice, ale je silná. Bez Zeleného obra tohle místo dlouho nevydrží. Pusťte mě,“ nařídila Nyneivě a Egwain. „Musím si odpočinout.“

Rand si postupně uvědomil to, co celou dobu viděl, ale nevšímal si toho. Z velkého dubu padalo suché hnědé listí. Silná vrstva suchého listí šustila ve vánku, hnědá promíchaná s okvětními plátky tisíců květů. Zelený obr zadržoval Mornu, ale Morna už zabíjela, co vytvořil.

„Je to skončeno, že?“ zeptal se Moirain. „Je po všem.“

Aes Sedai pootočila hlavu na polštáři z plášťů. Oči měla stejně hluboké, jako bylo Oko světa. „Udělali jsme, co jsme sem přišli udělat. Odteď smíš žít svůj život, jak ho vzor utká. Najez se a pak se vyspi, Rande al’Thore. Spi a sni o domově.“

Svítání odhalilo zkázu zahrady Zeleného obra. Zem byla pokrytá silnou vrstvou spadaného listí, místy sahající lidem až po kolena. Všechny květiny byly pryč, kromě několika, které se zoufale držely na okraji mýtiny. V půdě pod dubem toho mnoho růst nemohlo, ale kolem silného kmene nad hrobem Zeleného obra byl tenký kroužek květin a trávy. Dubu samotnému zůstala jen polovina listí, což však bylo mnohem víc než ostatním stromům, jako by nějaké pozůstatky Zeleného obra stále ještě bojovaly o to, aby se tu udržel.

Chladný vánek ustal, nahradilo ho rostoucí vlhké a dusné teplo. Motýli zmizeli, ptáci přestali zpívat. K odjezdu se tu připravovala tichá skupinka.

Rand se s pocitem ztráty vyšplhal do sedla svého ryzáka. Takhle by to být nemělo. Krev a popel, my jsme vyhráli!

„Přeju mu, aby našel to druhé místo,“ řekla Egwain nasedajíc na Belu. Mezi kosmatou kobylkou a Aldíb byla pro Moirain připevněna nosítka, která vyrobil Lan. Nyneiva měla jet vedle a vést bílou klisnu na otěži. Vědma pokaždé, když si všimla, že se na ni Lan dívá, sklopila zrak a vyhnula se pohledu na něj. Strážce se na ni díval pokaždé, když měla odvrácený zrak, ale nepromluvil na ni. Nikdo se nezeptal, co tím Egwain mínila.

„To není správné,“ prohlásil Loial s pohledem upřeným na dub. Ogier byl jediný, kdo ještě neseděl v sedle. „To není správné, aby se Stromový bratr poddal Morně.“ Podal otěže svého velkého koně Randovi. „Není to správné.“

Když ogier přistoupil k rozsochatému dubu, Lan otevřel ústa. Moirain, ležící v nosítkách, slabě pozvedla ruku, a strážce nakonec nic neřekl.

Loial si před dubem klekl, zavřel oči a rozpřáhl paže. Když zvedal hlavu k obloze, štětičky na uších mu stály. A zapěl.

Rand nepoznal, má-li píseň slova nebo jenom melodii. V tom dunivém hlase jako by zpívala sama země, a přesto si byl Rand jist, že opět slyší trylkovat ptáky a tiché šumění jarního vánku a motýlích křídel. Ztracen v písni si myslel, že trvala jen pár minut, ale když dal Loial ruce dolů a otevřel oči, Rand si s překvapením všiml, že slunce už stojí vysoko nad obzorem. Když ogier začal, teprve se dotýkalo vrcholků stromů. Listí, které ještě na dubu zůstalo, bylo jaksi zelenější a pevněji drželo na větvích. Květiny obklopující kmen byly vzpřímenější, bělozářky bílé a čerstvé, laskavec sytě karmínový.

Loial si otřel pot z širokého čela, vstal a převzal od Randa otěže. Dlouhé obočí měl svěšené a tvářil se zahanbeně, jako by si ostatní mohli myslet, že se předvádí. „Tolik jsem ještě nikdy nezpíval. Nebyl bych to zvládl, kdyby tu po Stromovém bratru něco nezbylo. Moje Stromové písně nemají jeho sílu.“ Když se usadil do sedla, v pohledu, který věnoval dubu a květinám, bylo určité uspokojení. „Aspoň tohle místečko nezapadne do Morny. Morna Stromového bratra nedostane.“

„Jsi dobrý člověk, ogiere,“ pravil Lan.

Loial se zazubil. „Já to budu brát jako poklonu, ale nevím, co by na to řekl starší Haman.“

Jeli v zástupu, Mat vedle strážce, kde mohl v případě potřeby využít svůj luk, a Perrin vzadu, se sekerou položenou přes sedlovou hrušku. Přejeli hřeben kopce a v okamžení byla všude kolem nich Morna, pokřivená a hnijící, samé jedovaté duhové barvy. Rand se ohlédl přes rameno, ale zahrada Zeleného obra už nebyla v dohledu. Stejně jako předtím se za nimi táhla jenom Morna. Pouze na okamžik měl dojem, že zahlédl vrcholek vysokánského dubu, jeho zelenou, košatou korunu, než se zachvěla a byla pryč. Zůstala jenom Morna.

Napůl čekal, že si průchod zpátky budou muset vybojovat, jako tomu bylo cestou sem, ale Morna byla tichá a klidná jako smrt. Ani jediná větévka se nezachvěla ve snaze po nich švihnout, nic neječelo ani nevylo, ani blízko, ani daleko. Morna jako by se krčila, ne aby vyrazila do útoku, ale jako by dostala velkou ránu a čekala na další. Dokonce i slunce nebylo tak rudé.

Když míjeli šňůru jezer, slunce ještě neurazilo dlouhou cestu za nadhlavník. Lan je vedl kus od jezer a ani se tím směrem nepodíval, ale Rand měl dojem, že sedm věží je vyšších, než když je viděl poprvé. Byl si jist, že zubaté vrcholky jsou výš od země, a nad nimi skoro cosi viděl, neposkvrněné věže lesknoucí se ve slunci a praporce se zlatým jeřábem, povlávající ve větru. Pohybovaly se na okraji jeho zorného pole, až Morna opět jezera zakryla.

Před západem slunce strážce vybral místo pro tábor a Moirain si nechala pomoci od Nyneivy s Egwain při stavění ochran. Aes Sedai cosi pošeptala ženám do uší, než začala. Nyneiva zaváhala, ale když Moirain zavřela oči, obě ženy se k ní připojily.

Rand si všiml, jak se Mat s Perrinem dívají, a napadlo ho, co je vlastně ještě překvapuje. Každá žena je Aes Sedai, pomyslel si nevesele. Světlo mi pomoz, já přece taky. Bezútěšně mlčel.

„Proč je to tak jiný?“ zeptal se Perrin, když Egwain s vědmou pomáhaly Moirain na lůžko. „Mám dojem...“ Pokrčil mohutnými rameny, jako by nemohl najít to správné slovo.

„Zasadili jsme Temnému mocný úder,“ odpověděla Moirain a s povzdechem se uložila. „Stín se bude dlouho vzpamatovávat.“