Robert Jordan - Oko světa

„NE!“ Agelmarovi překvapením spadla brada, ale Moirain klidně pokračovala. „Neukazuji ti ho, abych se ti vysmívala, ale abys věděl, že v každé příští bitvě bude naše moc stejně veliká, jako moc Stínu. Jeho místo však není zde. Roh musíme dopravit do Illianu. A právě tam je místo, kde, pokud nadejde čas nové bitvy, se musí soustředit síly Světla. Žádám o eskortu tvých nejlepších mužů, aby dohlédli na to, že bude bezpečně dopraven do Illianu. Pořád tu jsou temní druzi, stejně jako půllidé a trolloci, a ti, kdo přijdou za zvukem rohu, budou následovat toho, kdo do něj zaduje. Musí být dopraven do Illianu.“

„Stane se, jak říkáš, Aes Sedai.“ Ale když Moirain přiklopila víko truhlice, pán z Fal Dary vypadal jako člověk, jemuž uzmuli poslední paprsek Světla.

O sedm dní později zvony Fal Dary stále ještě hlaholily. Lidé, vracející se z Fal Moranu, se připojili k oslavujícím vojákům. Na dlouhém balkonu, kde stál Rand, se křik a zpěv mísily s vyzváněním zvonů. Balkon byl nad soukromou Agelmarovou zahradou, zelenou a plnou květů, ale Rand jí nevěnoval pohled. I když slunce stálo vysoko nad obzorem, jaro v Shienaru bylo chladnější než to, na jaké byl uvyklý. Přesto se mu holá hruď a ramena leskly potem, jak máchal čepelí se znamením volavky. Každý jeho pohyb byl dokonalý, leč z místa, kde se vznášel v prázdnotě, vzdálený. I tak přemýšlel, kolik radosti by město zažilo, kdyby se lidé dozvěděli o praporci, který Moirain stále skrývala.

„Dobrá, ovčáku.“ Z místa, kde se s rukama zkříženýma na prsou opíral o zábradlí, ho kritickým pohledem sledoval strážce. „Vedeš si docela dobře, ale nedávej do toho tolik síly. Za pár týdnů se z tebe mistr šermíř nestane.“

Prázdnota zmizela jako propíchnutá bublina. „Nechci se stát mistrem šermířem.“

„Tohle je čepel mistra šermíře, ovčáku.“

„Chci jenom, aby na mě byl můj táta hrdý.“ Rukou pevně svíral drsnou kůži na jílci. Chci jenom, aby byl Tam můj táta. Zarazil meč do pochvy. „A stejně, já nemám ani pár týdnů.“

„Takže sis to nerozmyslel?“

„Ty bys to udělal?“ Lanův výraz se nezměnil. Výrazné rysy jeho tváře vypadaly, jako by se nikdy ani změnit nemohly. „Nepokusíš se mě zastavit? Ani Moirain Sedai?“

„Můžeš si dělat, co se ti zachce, ovčáku, nebo to, co pro tebe utká vzor.“ Strážce se narovnal. „Teď tě opustím.“

Rand se otočil, aby se podíval, jak Lan odchází, a zjistil, že tam stojí Egwain.

„Rozmyslel si co, Rande?“

Rand sebral košili a kabát, protože ho náhle rozrazila zima. „Odcházím, Egwain.“

„Kam?“

„Někam. Nevím.“ Nechtěl se jí podívat do očí, ale nemohl se na ni přestat dívat. Měla ve vlasech, které jí spadaly na ramena, zapletené červené šípkové růže. Plášť měla přitažený k tělu, tmavomodrý plášť, který měl kolem okrajů tence vyšité bílé květy podle shienarské módy, a ty květy se skládaly do linie vedoucí nahoru k jejímu obličeji. Líce však měla bledší než ty květy, a oči měla veliké a tmavé. „Pryč.“

„Jsem si jistá, že Moirain Sedai se nebude líbit, když prostě jenom tak odejdeš. Po... po tom, cos udělal, si zasloužíš nějakou odměnu.“

„Moirain ani neví, že žiju. Udělal jsem, co po mně chtěla, a tím to končí. Když jsem za ní zašel, ani na mě nepromluvila. Ne že bych se snažil k ní nějak přiblížit, ale ona se mi vyhýbá. Bude jí jedno, jestli odejdu, a mně je jedno, jestli jí na tom záleží.“

„Moirain ještě není úplně v pořádku, Rande.“ Egwain zaváhala. „Já musím jet do Tar Valonu, kvůli výcviku. Nyneiva jede taky. A Mat pořád potřebuje vyléčit z toho, co ho poutá k té dýce, a Perrin chce vidět Tar Valon, než půjde... někam. Mohl bys jít s náma.“

„A čekat, až kromě Moirain ještě nějaká Aes Sedai zjistí, co jsem zač, a zkrotí mě?“ Hlas měl drsný, skoro opovržlivý. Nedokázal to změnit. „To je to, co chceš?“

„Ne.“

Věděl, že jí nikdy nebude moci povědět, jak vděčný jí byl, že před tou odpovědí nezaváhala.

„Rande, nebojíš se...“ Byli tu sami, ale ona se rozhlédla kolem sebe a ztlumila hlas. „Moirain Sedai říká, že se nemusíš pravého zdroje dotýkat. Když se nedotkneš saidinu, když se nebudeš pokoušet usměrňovat jedinou sílu, budeš v pořádku.“

„Ó, já už se toho nikdy nedotknu. Ani kdybych si kvůli tomu nejdřív musel useknout ruku.“ Co když nemohu přestat? Nikdy jsem se ji nesnažil usměrňovat, dokonce ani u Oka. Co když nemohu přestat?

„Půjdeš domů, Rande? Tvůj otec musí umírat touhou tě zase uvidět. Dokonce i Matovu tátovi se musí hrozně stýskat. Já se do Emondovy Role vrátím příští jaro. Nebo možná o trochu později.“

Rand přejel dlaní po jílci meče a nahmátl bronzovou volavku. Můj otec. Domov. Světlo, jak bych chtěl vidět... „Domů ne.“ Někam, kde nejsou žádní lidé, kterým bych mohl ublížit, jestli toho nemohu nechat. Někam, kde budu sám. Náhle mu byla zima, jako by byl na balkoně sníh. „Odcházím pryč, ale domů ne.“ Egwain, Egwain, proč musíš být jedna z těch...? Položil jí ruku kolem ramen a zašeptal jí do vlasů. „Domů se už nikdy nevrátím.“

V Agelmarově soukromé zahradě, pod hustým loubím posetým bílými květy, se na lenošce zavrtěla Moirain. Na klíně jí ležely kousky pečeti a malý drahokam, který občas nosila ve vlasech, se otáčel a třpytil na řetízku, který jí visel z prstů. Slabá modrá záře kamene pohasla a Moirain se pousmála. Neměl žádnou moc, ten kámen, ale první věc, kterou se kdy o jediné síle naučila jako holčička v královském paláci v Cairhienu, bylo používat tenhle kámen k poslouchání lidí, kteří si mysleli, že jsou příliš daleko, aby je mohla slyšet.

„Proroctví bude naplněno,“ zašeptala Aes Sedai. „Drak se znovu zrodil.“

Tomanský kalendář (zavedený Tornou dur Ahmidem) byl přejat přibližně dvě století po smrti posledního mužského potomka Aes Sedai a zaznamenává roky Po Rozbití světa (PR). Mnoho záznamů bylo zničeno během trollockých válek, tolik, že na konci válek vznikl spor kvůli přesnému datování starého systému. Nový kalendář navrhl Tiam z Gazaru, oslavoval domnělé osvobození od hrozby trolloků a každý rok zaznamenával jako Svobodný rok (SR). Gazaránský kalendář byl přijat širokou veřejností už dvacet let po skončení válek. Artuš Jestřábí křídlo se pokusil zavést nový kalendář odvozený od založení jeho říše (OZ, Od založení), ale ten je nyní znám a zmiňován pouze dějepisci. Po rozsáhlém ničení, smrti a rozvratu za stoleté války vynašel Uren din Jubai Létající racek, učenec Mořského lidu, čtvrtý kalendář, který rozšířil panarch Fared z Tarabonu. V současné době se používá Faredánský kalendář, jenž se datuje od odhadovaného konce stoleté války a zaznamenává léta Nové éry (NE).

Adan, Heran:Guvernér Baerlonu.

adžah:Společenství kolem Aes Sedai, k nimž všechny Aes Sedai patří. Rozlišují se podle barev: modré adžah, červené adžah, bílé adžah, zelené adžah, hnědé adžah, žluté adžah a šedé adžah. Každé se při užívání jediné síly řídí vlastní filozofií a má s Aes Sedai vlastní cíle. Např. červené adžah zaměřuje veškerou energii na hledání a krocení mužů, kteří se pokoušejí ovládnout sílu. Hnědé adžah, na druhou stranu, upustilo od vměšování se do světských záležitostí a cele se oddalo získávání vědomostí. Kolují pověsti (jež ovšem Aes Sedai ostře popírají a nikdy to nikdo bezpečně neřekl před nimi) o černých adžah, oddaných službě Temnému.