Robert Jordan - Oko světa

„Jak?“ chtěl vědět Mat. „Co jsme udělali?“

„Spěte,“ řekla Moirain. „Ještě jsme se z Morny nedostali.“

Ale příštího rána se stále nic nezměnilo, tedy aspoň Rand nic neviděl. Morna se samozřejmě cestou na jih vytrácela. Pokřivené stromy nahradily rovné. Dusné vedro zesláblo. Hnijící listy ustoupily pouze nemocným. A pak si uvědomil, že listy už jsou zcela zdravé. Les kolem nich byl narudlý, jak se na větvích nalévaly pupeny. V podrostu se otvírala poupata a kameny pokrývaly zelené plazivky. Tráva tak hustá a šťavnatá, jako byla tam, kde kráčel Zelený obr, a byla posetá lučními květy. Bylo to, jako by se jaro, kterému zima dlouho bránila v nástupu, nyní snažilo honem honem dohnat, co zameškalo.

Rand nebyl jediný, kdo se užasle rozhlížel kolem sebe. „Mocný úder,“ zamumlala Moirain a nic víc říci nechtěla.

Kamenný sloup označující hranici byl opletený šplhajícími šípkovými růžemi. Ze strážních věží vybíhali muži, aby je přivítali. Na jejich smíchu bylo cosi ohromeného a oči jim zářily úžasem, jako by nevěřili, že nohama pokrytýma ocelí došlapují na zelenou travičku.

„Světlo zvítězilo nad Stínem!“

„Velké vítězství u Tarwinova sedla! Máme zprávu! – Vítězství!“

„Světlo nám opět požehnalo!“

„Král Easar je silný ve Světle,“ odpovídal Lan na jejich pokřik.

Hlídači se chtěli postarat o Moirain, nebo s nimi aspoň poslat doprovod, ale ona všechno odmítala. I když ležela na zádech v nosítkách, přítomnost Aes Sedai působila tak mocně, že i obrnění muži ustupovali, klaněli se a plnili její přání. Jak Rand s ostatními jeli dál, provázel je jejich smích.

Pozdě odpoledne dorazili do Fal Dary a zjistili, že v pochmurnými hradbami obehnaném městě zvoní na oslavu. Skutečně celé město zvonilo. Rand pochyboval, že je ve městě jediný zvon, který by nevyzváněl, od nejmenších stříbrných rolniček na postrojích koní po velké bronzové zvony na vysokých zvonicích. Brány byly doširoka otevřené a muži se smíchem a zpěvem pobíhali po ulicích, v kadeřích na temeni měli vpletené květiny a další zastrkané ve štěrbinách v brnění. Obyčejní měšťané se ještě nevrátili z Fal Moranu, ale vojáci právě dorazili od Tarwinova sedla a jejich radost stačila úplně naplnit ulice.

„Vítězství v Sedle! Vyhráli jsme!“

„Zázrak v Sedle! Věk pověstí se vrátil!“

„Jaro!“ smál se prošedivělý starý voják, když Randovi kolem krku věšel věnec z bělozářek. Uzel na hlavě jich měl plný, až byl celý bílý. „Světlo nám požehnalo a znovu přišlo jaro!“

Když se muži dozvěděli, že chtějí do tvrze, obklopil je kroužek vojáků oděných v oceli a květinách a rychle jim pročistil cestu mezi oslavujícími.

Ingtar byl první, koho Rand uviděl, kdo se nesmál. „Přijel jsem pozdě,“ oznamoval Ingtar Lanovi s kyselým výrazem. „O hodinu později, abych to viděl. Mír!“ Slyšitelně skřípal zuby, ale pak se zatvářil zkroušeně. „Odpusťte. Pro svůj žal jsem zapomněl na své povinnosti. Vítej, Staviteli. Vítejte všichni. Rád vás zase všechny vidím v pořádku zpátky z Morny. Přivedu do komnat Moirain Sedai léčitelku a oznámím urozenému panu Agelmarovi...“

„Vezmi mě k urozenému panu Agelmarovi,“ přikázala Moirain. „Nás všechny.“ Ingtar otevřel ústa, aby něco namítl, ale pod jejím ohnivým pohledem se jenom uklonil.

Agelmar byl ve své pracovně, meče a brnění byly zpátky v držácích, a on byl druhým, kdo se nesmál. Ustaraně se mračil, a když zahlédl, jak Moirain přinášejí na nosítkách sloužící v livrejích, zachmuřil se ještě víc. Ženy v černé a zlaté rozčileně štěbetaly o tom, že k němu přinesli Aes Sedai, aniž jí umožnili se občerstvit nebo setkat se s léčitelkou. Loial nesl zlatou truhlici. Kousky zámku měla Moirain stále ve váčku. Praporec Luise Therina Rodovraha byl svinutý v jejích pokrývkách a zatím ještě přivázaný na Aldíbině sedle. Štolba, který odváděl bílou klisnu, dostal přesné rozkazy, aby dohlédl na to, že se pokrývky neporušené dostanou do komnat určených pro Aes Sedai.

„Mír!“ zamumlal pán z Fal Dary. „Jsi zraněná, Aes Sedai? Ingtare, proč jsi nenechal Aes Sedai dopravit na lůžko a nepřivedl k ní léčitelku?“

„Jen klid, urozený pane Agelmare,“ zarazila ho Moirain. „Ingtar udělal, co jsem mu nařídila. Nejsem tak křehká, jak si zřejmě všichni přítomní myslí.“ Pokynula dvěma ženám, aby jí pomohly na židli. Ty na chvíli spínaly ruce a prohlašovaly, že je příliš slabá, že by měla být v teple v posteli, že by k ní měli přivést léčitelku a uchystat jí horkou lázeň. Moirain nazvedla obočí. Ženy okamžitě zavřely ústa a spěchaly jí pomoci do židle. Jakmile se usadila, podrážděně je odehnala. „Musíme si promluvit, urozený pane Agelmare.“

Agelmar kývl a Ingtar pokynem ruky propustil sloužící. Pán z Fal Dary si ty, kteří zůstali, pečlivě prohlédl. Rand měl dojem, že si prohlíží zvláště Loiala a zlatou truhlici.

„Doslechli jsme se,“ řekla Moirain, jakmile se za Ingtarem zavřely dveře, „že jste u Tarwinova sedla slavně zvítězili.“

„Ano,“ řekl pomalu Agelmar a znovu se zatvářil ustaraně. „Ano, Aes Sedai, a taky ne. Půllidé a trolloci byli zničeni do posledního, ale my jsme se k boji skoro ani nedostali. Moji lidé tomu říkají zázrak. Pohltila je země. Pohřbily je hory. Zůstalo jenom pár draghkarů, příliš vyděšených, aby se zmohli na něco jiného, než že co nejrychleji odletěli k severu.“

„Vskutku zázrak,“ poznamenala Moirain. „A znovu přišlo jaro.“

„Zázrak,“ řekl Agelmar a vrtěl hlavou, „ale... Moirain Sedai, muži toho hodně namluví o tom, co se v Sedle událo. Že na sebe Světlo vzalo lidskou podobu a bojovalo za nás. Že k Sedlu přišel sám Stvořitel, aby udeřil na Stín. Ale já viděl muže, Moirain Sedai. Viděl jsem muže a to, co udělal, to nemůže být, to nesmí být.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje, pane z Fal Dary.“

„Jak pravíš, Moirain Sedai.“

„A Padan Fain? Je v bezpečí? Až si odpočinu, musím si s ním promluvit.“

„Držíme ho, jak jsi nařídila, Aes Sedai, chvíli kňučí a chvíli se pokouší nařizovat strážným, ale... Mír, Moirain Sedai, co ty, v Morně? Našla jsi Zeleného obra? Viděl jsem jeho ruku ve všem tom rašení.“

„Našli jsme ho,“ prohlásila ledabyle Moirain. „Zelený obr je mrtvý, urozený pane Agelmare, a Oko světa je pryč. Mladí muži hledající slávu už se nebudou mít za čím vydávat.“

Pán z Fal Dary se zamračil a zmateně zavrtěl hlavou. „Mrtvý? Ale co květiny, co všechen ten růst?“

„Zvítězili jsme, urozený pane Agelmare. Zvítězili jsme, a země osvobozená od zimy je toho důkazem, ale obávám se, že poslední bitva ještě nebyla vybojována.“ Rand přešlápl, ale Aes Sedai na něj vrhla přísný pohled, a on zůstal stát. „Morna pořád stojí a kovárny Thakan’daaru pod Shayol Ghulem stále pracují. Zbylo ještě mnoho půllidí a bezpočet trolloků. Nikdy si nesmíte myslet, že v Hraničních státech už nemusíte být ostražití.“

„To si nemyslím, Aes Sedai,“ prohlásil Agelmar škrobeně.

Moirain kývla na Loiala, aby jí složil zlatou truhlici k nohám, a když tak učinil, otevřela ji a předvedla roh. „Valerský roh,“ oznámila a Agelmar zalapal po dechu. Rand měl dojem, že si snad klekne.

„S ním, Moirain Sedai, nezáleží na tom, kolik půllidí nebo trolloků zůstalo. S hrdiny dávných věků, kteří se navrátí ze svých hrobů, vpochodujeme do Spálených zemí a srovnáme Shayol Ghul se zemí.