Robert Jordan - Oko světa

Byly s ní další dvě ženy, jedna s očima štvance a dlouhým copem, stále ozdobeným několika bělozářkami. Ta druhá ležela natažená na zemi, s hlavou podloženou složenými plášti, jejíž vlastní nebesky modrý plášť jen tak tak zakrýval potrhané šaty. Na okázalém šatu měla ohořelé skvrny a trhliny a tvář bledou, ale oči měla otevřené. Moirain. Ano, Aes Sedai. A vědma, Nyneiva. Všechny tři ženy se na něj napjatě dívaly, ani nemrkly.

„ Jsi v pořádku, Egwain, že ano? Egwain? Neublížil ti?“ Už mohl jít rovně – při pohledu na ni se mu chtělo tančit, i přes všechny podlitiny – ale ještě rád se vedle nich se zkříženýma nohama posadil.

„Pak už jsem ho vůbec neviděla, když jsi strčil...“ Tvářila se nejistě. „A co ty, Rande?“

„Jsem v pořádku.“ Zasmál se. Dotkl se jejího líčka a napadlo ho, jestli si jenom nepředstavoval, že se odtáhla. „Chvilku si odpočinu, a budu jako znovuzrozený. Nyneivo? Moirain Sedai?“ Ta jména mu připadala nová.

Vědma měla v mladé tváři staré, prastaré oči, ale zavrtěla hlavou. „Pár modřin,“ řekla a stále na něj upírala zrak. „Moirain je jediná... jediná z nás, kdo je opravdu zraněný.“

„Utrpěla jsem větší újmu na své pýše než co jiného,“ utrousila podrážděně Aes Sedai a zatahala za plášť, kterým byla přikrytá. Vypadala jako po dlouhé nemoci nebo tvrdé námaze, ale i přes tmavé kruhy pod očima se dívala bystře a vypadala při síle. „Aginor byl překvapený a rozzlobený, že jsem ho zadržela tak dlouho, ale naštěstí na mě neměl čas. Samotnou mě překvapilo, že jsem ho udržela tak dlouho. Ve věku pověstí se Aginor mocí skoro vyrovnal Rodovrahovi a Ishamaelovi.“

„Temný a všichni Zaprodanci,“ citovala Egwain slabým, nejistým hlasem, „jsou zavřeni v Shayol Ghulu, zavřel je tam Stvořitel...“ Roztřeseně se nadechla.

„Aginor a Balthamel museli být lapeni poblíž povrchu.“ Moirain mluvila, jako by to už všechno vysvětlovala, a teď byla netrpělivá, že to musí dělat znovu. „Závory Temného vězení povolily natolik, že je to pustilo. Buďme vděční, že nebyli osvobozeni všichni Zaprodanci. Kdyby ano, byli bychom je viděli.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. „Aginor a Balthamel jsou mrtví. Stejně jako Šej’...“

„Temný,“ uťala ho Aes Sedai. Nemocná, nebo zdravá, hlas měla pevný a její temné oči nařizovaly. „Lepší bude, když mu pořád budeme říkat Temný. Nebo aspoň Ba’alzamon.“

Rand pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Ale je mrtvý. Temný je mrtvý. Zabil jsem ho. Spálil jsem ho...“ Zaplavil ho zbytek vzpomínek a on tam zůstal s otevřenými ústy. Jediná síla. Já vládnu jedinou silou. Žádný muž nemůže... Olízl si rty, které měl náhle suché. Poryv větru kolem nich zvířil spadané i padající listí, ale nebyl chladnější než jeho srdce. A ony se na něj dívaly, všechny tři. Pozorovaly ho. Ani nemrkly. Natáhl ruku k Egwain, a tentokrát si nepředstavoval, že se odtáhla. „Egwain?“ Odvrátila tvář a on nechal ruku klesnout.

Náhle se mu vrhla do náručí a zabořila mu tvář do prsou. „Promiň, Rande. Promiň. Je mi to jedno. Opravdu, je mi to fuk.“ Ramena se jí třásla. Rand si myslel, že pláče. Neohrabaně ji pohladil po vlasech a přes ni se zadíval na druhé dvě ženy.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ prohlásila pomalu Nyneiva, „ale ty jsi pořád Rand al’Thor z Emondovy Role. Jenže, Světlo mi pomoz, Světlo pomoz nám všem, jsi taky nebezpečnej, Rande.“ Uhnul pohledem před vědminýma očima, smutnýma a lítostivýma, protože už přijala ztrátu.

„Co se stalo?“ ozvala se Moirain. „Pověz mi všechno!“

A jak na něj upírala neúprosné oči, Rand poslechl. Chtěl se odvrátit, zkrátit to, nechat věci být, ale Aes Sedai z něj vytáhla všechno. To ty její oči. Když se dostal ke Kari al’Thorové, po lících mu řinuly slzy. Několikrát to opakoval. „Měl moji matku. Moji mámu!“ Nyneiva se tvářila soucitně, ale Aes Sedai ho vedla dál, k meči Světla, k přetetí černé žíly a plamenům, které Ba’alzamona pohltily. Egwain ho tiskla víc a víc, jako by ho chtěla odtáhnout od toho, co se mu přihodilo. „Ale to jsem nebyl já,“ zakončil Rand. „To Světlo... mě táhlo dál. To jsem ve skutečnosti nebyl já. Není v tom nějaký rozdíl?“

„Už od začátku jsem to tušila,“ řekla Moirain. „Ale tušení není důkaz. Když jsem ti dala tu zástavu, ten peníz, a tak jsem nás spojila, měl jsi být ochoten udělat všechno, co jsem chtěla, ale tys váhal, kladl jsi otázky. To mi něco prozradilo, ale nebylo toho dost. Krev Manetherenu byla vždycky umíněná, ještě víc po smrti Aemonově a když Eldren puklo srdce. Pak tu byla Bela.“

„Bela?“ podivil se. Nic neznamená rozdíl.

Aes Sedai kývla. „V Hlídce Bela nepotřebovala, abych z ní sňala únavu. Někdo to už udělal. Té noci by byla dokázala předběhnout i Mandarba. Mělo mě napadnout, koho Bela nese. S trolloky za patami, draghkarem nad hlavou a půllidmi Světlo ví kde, jak ses jen musel obávat, že Egwain necháme za sebou. Potřeboval jsi něco víc, než jsi kdy něco v životě potřeboval, a sáhl jsi po jediné věci, která ti to mohla dát. Po saidínu.“

Rand se zachvěl. Byla mu taková zima, až ho bolely prsty. „Když to už nikdy neudělám, když už se ho nikdy nedotknu, ne...“ Nemohl to vyslovit. Nezešílím. Neobrátím zemi a lidi kolem sebe v šílence. Nebudu umírat a hnít ještě zaživa.

„Možná,“ řekla Moirain. „Bylo by to mnohem snazší, kdyby tě někdo mohl učit. Ale největší silou vůle by se to dalo provést.“

„Tak mě uč. Ty přece určitě...“ Zarazil se, když Aes Sedai zavrtěla hlavou.

„Může snad kočka naučit psa šplhat po stromech, Rande? Může ryba naučit ptáka plavat? Já znám saidar, ale nemohu tě naučit nic o saidínu. Ti, kdo by mohli, jsou už tři tisíce let mrtví. Třeba budeš mít dost silnou vůli.“

Egwain se narovnala a hřbetem ruky si otřela zarudlé oči. Vypadala, jako by chtěla něco poznamenat, ale když otevřela ústa, nevydala ani hlásku. Aspoň že ona se neodtahuje. Aspoň že ona se na mne dívá a nekřičí.

„A ostatní?“ zeptal se Rand.

„Lan je odvedl do jeskyně,“ řekla Nyneiva. „Oko je pryč, ale uprostřed jezera něco je, křišťálový sloup, a k němu vedou schody. Mat s Perrinem chtěli nejdřív jít hledat tebe – Loial taky – ale Moirain říkala...“ Ustaraně se ohlédla na Aes Sedai. Moirain její pohled klidně opětovala. „Říkala, že tě nesmíme rušit, zatímco...“

Randovi se stáhlo hrdlo, až málem nemohl dýchat. Odvrátí se všichni, tak jako to udělala Egwain? Budou křičet a prchat přede mnou, jako kdybych byl nějaký mizelec? Promluvila Moirain, jako by si nevšimla, jak mu z tváří vyprchala krev.

„V Oku bylo ohromné množství jediné síly. Dokonce i ve věku pověstí by ji mohlo jen málo lidí usměrnit bez pomoci, aniž by je to zničilo. Velice málo lidí.“

„Tys jim to řekla?“ zachrčel Rand. „Jestli to všichni vědí...“

„Jenom Lan,“ uklidňovala ho Moirain. „Musí to vědět. A Nyneiva a Egwain, kvůli tomu, čím jsou a čím se stanou. Ostatní to ještě vědět nemusí.“

„Proč ne?“ Bolelo ho v krku a chraptěl. „Ty mě budeš chtít zkrotit, že? Není to snad to, co Aes Sedai dělají s muži, kteří ovládají sílu? Změní je, aby to už nedokázali? Aby byli bezpeční? Tom říkal, že muži, kteří prošli zkrocením, zemřou, protože přestanou chtít žít. Proč nemluvíš o tom, že mě vezmeš do Tar Valonu, aby mě tam zkrotili?“