Robert Jordan - Oko světa

„Aspoň ona,“ prohodil Ba’alzamon, „je moje, a já si s ní mohu dělat, co se mi zachce.“

Rand zavrtěl hlavou. „Odmítám tě.“ Musel ze sebe ta slova vynutit. „Ona je mrtvá a v bezpečí před tebou, ve Světle.“

Rty jeho matky se zachvěly. Po lících jí stékaly slzy, a každá ho pálila jako kyselina. „Pán hrobů je silnější, než býval, synáčku,“ řekla. „Dosáhne dál. Otec lží má pro neopatrné duše medový jazyk. Synáčku můj. Můj jediný, drahý synku. Ušetřila bych tě, kdybych mohla, ale on je teď mým pánem, a jeho rozmary zákonem mého bytí. Musím ho poslouchat a plazit se u jeho nohou. Prosím, synáčku. Prosím, pomoz mi. Pomoz mi. Pomoz mi! PROSÍM!“

Když se k ní přiblížili mizelci s odhalenými tvářemi, bledými bezokými, zakvílela. Bezkrevnýma rukama z ní servali šaty, rukama, v nichž drželi kleště, skřipce, věci, které bodaly a pálily a šlehaly její nahou kůži. Její křik neměl konce.

Rand křičel spolu s ní. Prázdnota v jeho mysli vřela. V ruce se mu objevil meč. Ne čepel se znamením volavky, ale čepel ze světla, čepel Světla. Ve chvíli, kdy meč pozvedal, vyšlehl z jeho hrotu bílý blesk, jako by se čepel sama natáhla. Blesk udeřil do nejbližšího mizelce, komnatu naplnil zášleh oslepujícího světla, které půllidi prosvítilo jako svíčka prosvítí papír, propálilo se jimi a oslepilo Randa.

Z té jasné záře zaslechl šepot. „Děkuji ti, synáčku. Světlo. Požehnané Světlo.“

Záře pohasla a Rand byl sám v komnatě s Ba’alzamonem. Ba’alzamonovi žhnuly oči jako Jámy smrti, ale před mečem ustupoval, jako by to vskutku bylo samo Světlo. „Hlupáku! Sám sebe zničíš! Takhle ho nemůžeš ovládat, ještě ne! Ne, dokud tě to nenaučím!“

„Je konec,“ prohlásil Rand a máchl mečem po Ba’alzamonově černé šňůře.

Když meč dopadl, Ba’alzamon zaječel. A ječel, až se třásly stěny, jeho nekonečné vytí sílilo, když čepel Světla rozdělila jeho šňůru ve dví. Rozseknuté konce se oddělily, jako by byla šňůra předtím hodně napjatá. Konec táhnoucí se do nicoty venku se začal kroutit a odskočil zpátky. Druhý konec sebou švihl směrem k Ba’alzamonovi a srazil ho do krbu. Tiché výkřiky mučených tváří se změnily v tichý smích. Stěny se otřásly a popukaly. Podlaha se vzdula a ze stropu začaly padat kusy kamene.

Všechno kolem něj se rozpadalo a Rand ukázal mečem na Ba’alzamonovo srdce. „Je konec!“

Z čepele vyšlehlo světlo a zatřpytilo se ve spršce ohnivých jisker, jako by to byly krůpěje doběla roztaveného kovu. Ba’alzamon zakvílel a zvedl ruce v marné snaze zabránit úderu. Z očí mu vyšlehly plameny a připojily se k ostatním plamenům, když se vzňal kámen, kámen praskajících zdí, kámen propadající se podlahy, kámen pršící ze stropu. Rand cítil, jak se jasné vlákno, které se na něj upínalo, ztenčuje, až zůstala jenom matná záře, ale namáhal se dál, protože nevěděl, co udělal, ani jak, věděl jenom, že tohle musí skončit. To musí skončit!

Komnata byla plná ohně, pevných plamenů. Rand viděl, jak se Ba’alzamon scvrkává jako list, slyšel jeho vytí, cítil, jak se mu jeho jekot zadírá do masa. Plamen se změnil v čisté bílé světlo, jasnější než slunce. Pak ve vláknu uhasla i poslední jiskřička a Rand padal nekonečnou temnotou a Ba’alzamonovým slábnoucím vytím. Cosi ho s nesmírnou silou udeřilo, změnilo ho to v rosol, a ten rosol se třásl a ječel, jak mu v útrobách zuřil oheň, a hladový chlad planul bez konce.

Nejdřív si uvědomil, že svítí slunce. Putovalo po bezmračné obloze a svítilo mu do nehybných očí. Připadalo mu, že se pohybuje trhaně a v nárazech, několik dní stálo na místě a pak se v proudu světla vrhlo kupředu, poskočilo k obzoru a den pomalu končil. Světlo. To by mělo něco znamenat. I když to bylo cosi nového. Mohu myslet. Já znamená mne. Pak přišla bolest, vzpomínka na zuřící horečku. Po celém těle měl podlitiny, jak ho předtím roztřásla zima jako hadrovou panenku. A zápach. Mastný zápach spáleniny, kterého měl plný nos, plnou hlavu.

S rozbolavělými svaly se začal zvedat. Dostal se na kolena. Nechápavě zíral na olejovitý popel, v němž ležel, popel rozházený po celém vrcholku kopce, rozmazaný po kamenech. V uhlících ležely kousky zelené látky, proužky s ohořelými okraji, které unikly plamenům.

Aginor .

Zvedl se mu žaludek. Snažil se setřít si černé šmouhy popela ze šatů a zároveň se odsunul od pozůstatků Zaprodance. Slabě po sobě plácal rukama, ale stejně to nebylo k ničemu. Snažil se použít obě ruce a upadl na tvář. Pod očima měl kolmý sráz, hladká skála se mu točila před očima a hlubina ho přitahovala. Zamotala se mu hlava a on zvracel přes okraj útesu.

Roztřeseně se po břiše odplazil zpátky, až měl před očima pouze pevnou skálu, a pak se obrátil na záda a lapal po dechu. S námahou vytáhl meč z pochvy. Na rudé látce bylo jen pár šmouh od sazí. Když si meč přidržel před očima, ruce se mu třásly. Musel použít obě ruce. Byla to čepel se znamením volavky – Znamení volavky? Ano. Tam. Můj otec - ale z obyčejné oceli. Teprve na třetí chabý pokus se mu podařilo vrátit meč zpátky do pochvy. Bylo to cosi jiného. Nebo tam byl jiný meč.

„Já se jmenuji,“ řekl po chvíli, „Rand al’Thor.“ Vracely se mu další vzpomínky, udeřily ho jako olověná koule a on zaúpěl. „Temný,“ šeptal si pro sebe. „Temný je mrtvý.“ Už nebylo nutné dávat si pozor. „Šej’tan je mrtvý.“ Svět jako by se zakolébal. Rand se třásl tichým veselím, až se mu z očí vyřinuly slzy. „Šej’tan je mrtvý!“ Smál se obloze. Další vzpomínky. „Egwain!“ To jméno znamenalo cosi velice důležitého.

S bolestí se postavil na nohy a kymácel se jako vrba ve vichřici. Proklopýtal kolem Aginorova popela, aniž se na něj podíval. Už to není důležité. První, strmější část kopce překonal spíš pádem než šplháním, padal a chytal se keřů kolem. Než dorazil na rovnější půdu, pohmožděniny ho bolely dvakrát víc než předtím, ale našel sílu se postavit, byť jen tak tak. Egwain. Klopýtavě se rozběhl. Jak se prodíral houštinou, pršelo na něj listí a okvětní plátky. Musím ji najít. Kdo je to?

Údy se mu komíhaly spíš jako stébla trávy, rozhodně se nepohybovaly tak, jak chtěl on. Zavrávoral a upadl na strom. Narazil do kmene tak tvrdě, až zachrčel. Na hlavu mu pršelo listí a on tiskl tvář k drsné kůře a držel se kmene, aby neupadl. Egwain. Odstrčil se od kmene a spěchal dál. Skoro vzápětí zakopl znovu a málem upadl, ale jak začal padat, přinutil nohy k činnosti a popoběhl, takže klopýtal dál slušným tempem, a neustále byl jen o krok napřed před pádem na obličej. Při pohybu ho začaly nohy poslouchat lépe. Postupně zjistil, že běží vzpřímeně, švihá rukama a dlouhé nohy ho nesou přískoky dolů ze stráně. Vřítil se na mýtinu. Nyní byla napůl zaplněná rozsochatým dubem označujícím hrob Zeleného obra. Stál tu bílý kamenný oblouk s prastarým znamením Aes Sedai a zčernalá, zející jáma, kde se oheň a vítr pokusily polapit Aginora a nepovedlo se jim to.

„Egwain! Egwain, kde jsi?“ Vzhlédla k němu hezoučká dívka s velkýma očima, klečící pod košatým dubem, s květinami a zhnědlým dubovým listím ve vlasech. Byla štíhlá a mladá a vyděšená. Ano, tohle je ona. Samozřejmě. „Egwain, díky Světlu, jsi v pořádku.“