Robert Jordan - Oko světa

„Ty jsi ta’veren,“ odvětila Moirain. „Možná s tebou vzor ještě neskončil.“

Rand se posadil zpříma. „V těch snech Ba’alzamon tvrdil, že Tar Valon a amyrlinin stolec mě budou chtít využít. Říkal jména, a já si na ně teď vzpomínám. Raolin Zhubitel Temného a Guair Amalasan. Jurian Kamenný luk. Davian. Logain.“ Poslední jméno se mu vyslovovalo nejhůře. Nyneiva zbledla a Egwain zalapala po dechu, ale Rand rozzlobeně pokračoval. „Všichni falešní Draci. Nesnaž se to popřít. No, já se využít nenechám. Já nejsem kus nářadí, který můžeš zahodit na smetiště, když se ošoupe.“

„Nástroj vyrobený k nějakému účelu není umenšen, když je použit k tomuto účelu,“ Moirainin hlas zněl stejně drsně jako jeho vlastní, „ale člověk, který věří Otci lží, umenšuje sám sebe. Ty říkáš, že se nenecháš využít, a pak necháš, aby ti Temný určil cestu, jako když pán pošle chrta za králíkem.“

Rand zaťal pěsti a odvrátil hlavu. Bylo to blízko tomu, co říkal Ba’alzamon. „Já nejsem ničí chrt. Slyšíš mě? Ničí!“

V oblouku se objevil Loial a ostatní a Rand se vyhrabal na nohy, přičemž nespouštěl zrak z Moirain.

„Oni se to nedovědí,“ řekla Aes Sedai, „pokud to nezařídí vzor.“

Pak se jeho přátelé přiblížili. Lan šel v čele. Vypadal stejně tvrdě jako vždycky, ale přesto nějak ošuntěleji. Kolem hlavy měl Nyneivin obvaz a kráčel dost ztuha. Za ním nesl Loial velkou zlatou truhlici, celou zdobenou a vykládanou stříbrem. Nikdo kromě ogiera by ji sám neuzvedl. Perrin nesl v náručí velký ranec bílé látky a Mat v dlaních přinášel něco, co vypadalo jako kousky nádobí.

„Takže jsi nakonec živej.“ Mat se zasmál. Tvář mu potemněla a trhl hlavou směrem k Moirain. „Nechtěla nás nechat, abychom tě šli hledat. Tvrdila, že musíme najít to, co schovávalo Oko. Já bych šel i tak, ale Nyneiva s Egwain se postavily za ni a skoro mě do toho oblouku strčily násilím.“

„Teď jsi zpátky,“ poznamenal Perrin, „a podle toho, jak vypadáš, ani nejsi moc potlučenej.“ Oči mu nezářily, ale duhovky měl teď celé žluté. „To je důležitý. Jsi tady, a dokázali jsme to, kvůli čemu jsme sem přišli, ať to bylo co chtělo. Moirain Sedai říká, že jsme hotoví a že můžeme jít. Domů, Rande. Světlo mě spal, ale že se mi strašně stýská.“

„Jsem rád, že tě vidím živého, ovčáku,“ řekl Lan stroze. „Vidím, že si držíš ten svůj meč. Možná se ho teď naučíš i používat.“ Randa náhle zaplavila vlna náklonnosti ke strážci. Lan věděl, ale přinejmenším na povrchu se nic nezměnilo. Napadlo ho, že pro Lana se možná nic nezměnilo ani uvnitř.

„Musím říci,“ řekl Loial pokládaje truhlici, „že putování s ta’veren se ukázalo být mnohem zajímavější, než jsem čekal.“ Štětičky na uších se mu chvěly. „Kdyby to mělo být ještě zajímavější, vrátil bych se okamžitě do Državy Shangtai, přiznal se ke všemu staršímu Hamanovi a nikdy bych už neopustil své knihy.“ Najednou se ogier zazubil od ucha k uchu. „Tak rád tě vidím, Rande al’Thore. Strážce je jediný z těch tří, koho zajímají knihy, a on se o tom bavit nebude. Co se s tebou stalo? My jsme všichni utekli a schovali se v lese, dokud Moirain Sedai neposlala Lana, aby nás našel, ale nechtěla nás nechat, abychom šli hledat tebe. Proč jsi byl pryč tak dlouho, Rande?“

„Pořád jsem utíkal,“ vykládal Rand pomalu, „až jsem spadl ze stráně a praštil se do hlavy o kámen. Myslím, že jsem se cestou dolů praštil o každý kámen, co tam byl.“ To by mělo vysvětlit pohmožděniny. Snažil se sledovat Aes Sedai, Nyneivu i Egwain, ale jejich výrazy se nezměnily. „Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem se ztratil, až jsem se nakonec dobelhal sem. Myslím, že Aginor je mrtvý, že uhořel. Našel jsem nějaký popel a kousky jeho pláště.“

Lež mu dutě zněla v uších. Nechápal, proč se jeho přátelé opovržlivě nezasmějí a nechtějí slyšet pravdu, ale oni jenom přikývli a soucitně něco poznamenali. Pak se nahrnuli kolem Aes Sedai, aby jí ukázali, co našli.

„Pomozte mi,“ požádala Moirain. Nyneiva s Egwain ji zvedly do sedu. I tak ji musely podpírat.

„Jak to, že tohle bylo v Oku,“ chtěl vědět Mat, „a na rozdíl od tý skály se tomu nic nestalo?“

„Nedali to tam, aby se tomu něco stalo,“ řekla břitce Aes Sedai a zamračila se, čímž zarazila další dotazy. Od Mata si vzala střepy, černé a bílé a lesklé.

Randovi připadaly jenom jako hromádka střepů, ale ona je obratně poskládala na zem vedle sebe a vytvořila dokonalý kruh o velikosti mužské ruky. Prastarý symbol Aes Sedai, plamen Tar Valonu, spojený s dračím špičákem, černá vedle bílé. Moirain se na to chvíli dívala s nečitelným výrazem, pak od pasu vytáhla nůž, podala ho Lanovi a kývla na kruh.

Strážce oddělil největší kousek, pak vysoko zvedl nůž a vší silou bodl dolů. Vylétla jiskra, úlomek silou úderu nadskočil a čepel s hlasitým křupnutím praskla. Lan si prohlédl zlomek připojený k jílci a zahodil ho. „Nejlepší tearská ocel,“ prohodil suše.

Mat střep sebral a zavrčel. Když ho ukazoval kolem, nebylo na něm ani škrábnutí.

„ Cuendillar,“ řekla Moirain. „Srdečník. Od věku pověstí ho nikdo nedokázal vyrobit, a i tehdy ho vyráběli pouze z velice vážných důvodů. Když je jednou vyroben, nic ho nemůže rozbít. Ani samotná jediná síla ovládaná největšími Aes Sedai, jací kdy žili, za pomoci toho nejmocnějšího sa’angrialu, jaký byl kdy vyroben. Každá síla, namířená proti srdečníku, ho jenom posílí.“

„Tak jak...?“ Mat ukázal kouskem, který držel, na ostatní střepy na zemi.

„Tohle byl jeden ze sedmi zámků na Temného věznici,“ vykládala Moirain. Mat střep upustil, jako by byl náhle doběla rozžhavený. Perrinovi na chvíli opět zazářily oči. Aes Sedai začala úlomky klidně sbírat.

„Teď už na tom nezáleží,“ řekl Rand. Jeho přátelé se na něj zvláštně podívali a on si přál, aby byl nepromluvil.

„Ovšem,“ přitakala Moirain. Ale opatrně vsunula všechny stře py do váčku. „Přines mi tu truhlici.“ Loial ji přisunul.

Zlatá, stříbrem vykládaná truhlice vypadala pevně, ale Aes Sedai sáhla na jemnou spleť vrypů a víko s cvaknutím odskočilo, jako by bylo na pružině. Uvnitř ležel zlatý roh. Přes všechnu zář, kterou vydával, vypadal vedle truhlice, jež ho skrývala, prostě. Na hladkém povrchu byl pouze stříbrem vyložený nápis kolem dolního okraje. Moirain roh zvedla, jako by zvedala nemluvně. „Tohle musíme dopravit do Illianu,“ řekla tiše.

„Do Illianu!“ zavrčel Perrin. „To je skoro u Bouřlivého moře, skoro tak daleko na jih od našeho domova, jako jsme teď na sever.“

„To je...?“ Loial se odmlčel, aby popadl dech. „Mohl by to být...?“

„Ty umíš číst starý jazyk?“ zeptala se Moirain, a když Loial kývl, roh mu podala.

Ogier ho bral stejně jemně jako ona, a širokým prstem zlehýnka přejížděl po nápisu. Oči se mu stále rozšiřovaly a uši se mu postavily. „ Tia mi aven Moridin isainde vadin,“ šeptal. „Hrob není překážkou mému volání.“

„Valerský roh.“ Projednou strážce vypadal skutečně otřeseně. V jeho hlase se ozývala posvátná úcta.

Nyneiva zároveň rozechvělým hlasem poznamenala: „Abych povolal hrdiny věků zpátky ze smrti k boji proti Temnému.“

„Ať shořím!“ vydechl Mat.

Loial uctivě položil roh zpátky do jeho zlatého hnízda.