Robert Jordan - Velké Hledání

„A obě strany by nás ochotně zabily,“ dodal Hurin, „i kdyby roh vůbec nezahlídly. A jestli ano...“

Rand nedokázal přemýšlet o bělokabátnících ani o Seanchanech. Musím se vrátit. Musím . Náhle si uvědomil, že zírá na Valerský roh. Všichni na něj zírali. Zakřivený zlatý roh visel na Matově sedle a soustředil na sebe pohledy všech přítomných.

„Musí být při Poslední bitvě,“ řekl Mat a olízl si rty. „Nikde se ale neříká, že se nemůže použít už dřív.“ Odvázal roh a nejistě si jej prohlížel. „Nikde se neříká, že to nejde.“

Nikdo jiný nepromluvil. Rand by ani promluvit nedokázal. Myslel tak usilovně, že na mluvení neměl čas. Musím jít zpátky. Musím jít zpátky . Čím déle se na roh díval, tím naléhavěji na to myslel. Musím. Musím .

Když Mat zvedal roh k ústům, třásla se mu ruka.

Ozval se jasný tón, zlatý jako zlatý roh. Stromy kolem jako by se rozezvučely zároveň s ním, také země pod jejich nohama i obloha nad hlavou. Ten jediný zvuk všechno pohltil.

Odnikud se začala zvedat mlha. Nejdřív ve vzduchu visely jen řídké chomáčky, pak začaly houstnout, až mlha ležela na zemi jako silná pokrývka.

Když se vzduchem rozlehl ten zvuk, tak sladký, až se mu chtělo zasmát, tak žalostný, až se mu chtělo plakat, Geofram Bornhald se narovnal v sedle. Zdálo se, že přichází najednou ze všech stran. Začala se zvedat mlha a houstla.

Seanchani. Mají něco za lubem. Vědí, že jsme tady .

Bylo to příliš brzy, město bylo ještě moc daleko, ale Bornhald tasil meč – chřestění pochev se vzápětí neslo celou polovinou legie, kterou měl s sebou – a zavolal: „Legie, klusem vpřed.“

Mlha teď zakrývala všechno, ale Bornhald věděl, že Falme je pořád tady, před nimi. Koně zrychlili. Neviděl je sice, ale slyšel.

Náhle se země před ním s řevem rozlétla a zasypala ho hlína a kamení. Zprava, z bílého mléka, zaslechl další zadunění a muži i koně začali křičet, a vzápětí se totéž zopakovalo nalevo. A znovu. A znovu. Dunění a křik, skryté v mlze.

„Legie, do útoku!“ Jeho kůň poskočil vpřed, když mu kapitán zaryl ostruhy do slabin, a zároveň zaslechl řev, jak ho jeho vojáci, kteří ještě zůstali naživu, následovali.

Dunění a křik zahalené v běli.

Poslední, co ho napadlo, byla lítost. Byar nebude schopen sdělit jeho synu Dainovi, jak zemřel.

Rand už ani neviděl stromy kolem sebe. Mat sklonil roh a oči měl rozšířené posvátnou úctou, ale Randovi dál znělo v uších troubení. Mlha zakrývala všechno, připomínala vlny bílé jako nejjemnější bělená vlna, a přesto Rand viděl. Viděl, ale bylo to šílené. Falme se vznášelo někde pod ním, jeho vnitrozemský okraj se celý černal řadami Seanchanů a ulicemi létaly blesky. Falme mu viselo nad hlavou. Támhle útočili bělokabátníci a umírali, když se pod kopyty jejich koní otevřela země a vyšlehly plameny. Támhle pobíhali muži po palubách vysokých hranatých lodí zakotvených v přístavu, a na jedné lodi, povědomé lodi, čekali vystrašení muži.

Dokonce rozeznal tvář kapitána. Bayle Domon. Oběma rukama si sevřel hlavu. Stromy byly schované, ale on pořád jasně viděl všechny ostatní. Hurin byl nervózní. Mat, celý vyděšený, si cosi mumlal. Perrin se tvářil, jako když ví, co to má být. A všude kolem se válela mlha.

Hurin vydechl. „Urozený pane Rande!“ Ani nemusel ukazovat.

Po vlnící se mlze, jako by to bylo horské úbočí, přijížděli lidé na koních. Nejdřív hustá mlha zakrývala podrobnosti, ale jak se přiblížili, zalapal Rand po dechu. Znal je. Muže, z nichž ne všichni byli v brnění, i ženy. Jejich šat a zbraně pocházely ze všech věků, ale on je všechny znal.

Rogoš Orlozraký, otcovsky vypadající muž s bílými vlasy a očima tak bystrýma, že jeho jméno zdaleka nedostačovalo. Gaidal Cain, snědý muž, jemuž nad širokými rameny vyčnívaly jílce dvou mečů. Zlatovlasá Birgitte s lesklým stříbrným lukem a jílcem ježícím se stříbrnými šípy. A další. Znal jejich tváře, znal jejich jména. Ale při pohledu na každou tvář uslyšel stovku jmen, některá tak cizí, že v nich vůbec nepoznal jméno, i když věděl, že to jména jsou. Michael místo Mikel. Patrick místo Paedrig. Oscar místo Otarin.

Muže, jenž jim jel v čele, znal také. Vysoký muž s orlím nosem a tmavýma, zapadlýma očima, s velkým mečem Spravedlností po boku. Artuš Jestřábí křídlo.

Mat na ně zíral, když před nimi přitáhli otěže. „Je tohle...? Jste to všichni?“ Rand viděl, že jich je něco přes stovku, a uvědomil si, že to vlastně věděl. Hurin měl otevřená ústa a oči mu málem vylézaly z důlků.

„Chce to něco víc než jen odvahu, aby se muž připoutal k rohu.“ Artuš Jestřábí křídlo měl hluboký, zvučný hlas, hlas uvyklý vydávat rozkazy.

„Nebo žena,“ ozvala se ostře Birgitte.

„Nebo žena,“ souhlasil Artuš. „Jen pár jich je připoutáno ke kolu, které se znovu a znovu otáčí, aby plnili vůli kola ve vzoru věků. Mohl jsi mu to říci, Luisi Therine, kdyby sis vzpomněl na dobu, kdy jsi ještě byl živý.“ Díval se na Randa.

Rand zavrtěl hlavou, ale nehodlal marnit čas popíráním. „Přišli vetřelci, lidé, kteří si říkají Seanchané, a používají v boji spoutané Aes Sedai. Musejí být zahnáni zpátky do moře. A – a je tam jedna dívka. Egwain al’Vereová. Novicka z Bílé věže. Seanchané ji drží v zajetí. Musíte mi pomoct ji osvobodit.“

K jeho úžasu se několik lidí za Artušem Jestřábí křídlo zahihňalo a Birgitte, zkoušející tětivu, se dokonce zasmála nahlas. „Ty sis vždycky vybíral ženy, které ti způsobovaly jenom potíže, Luisi Therine.“ Znělo to laskavě, jako mezi dvěma starými přáteli.

„Jmenuju se Rand al’Thor,“ odsekl Rand. „Musíte si pospíšit. Už není moc času.“

„Času?“ opáčila Birgitte s úsměvem. „My máme všechen čas.“ Gaidal Cain pustil otěže a veda koně koleny, tasil oba meče. Všichni hrdinové následovali jeho příkladu, tasili meče, napínali tětivy na luky, potěžkávali sekery a oštěpy.

Spravedlnost v ruce Artuše Jestřábí křídlo zářila jako zrcadlo. „Bojoval jsem po tvém boku bezpočtukrát, Luisi Therine, a stejně tolikrát jsem ti čelil. Kolo nás vetkává do vzoru podle svých záměrů, ne podle našich. Já tě znám, jestli sám nevíš, kdo jsi. Zaženeme pro tebe ty vetřelce do moře.“ Jeho válečný kůň zatančil a Artuš se zamračeně rozhlédl kolem sebe. „Něco tu není v pořádku. Něco mě drží.“ Náhle se obrátil na Randa. „Ty jsi tady. Máš praporec?“ Řadami za ním proběhlo mumlání.

„Ano.“ Rand rozepjal přezky na sedlové brašně a vytáhl Dračí zástavu. Měl látky plné ruce a spadala hřebci skoro ke spěnkám. Hrdinové začali mluvit hlasitěji.

„Vzor se tká kolem našich krků jako ohlávka,“ prohlásil Artuš Jestřábí křídlo. „Ty jsi tady. Praporec je tady. Předivo této chvíle je dáno. Přišli jsme za rohem, ale musíme jít za praporcem. A za Drakem.“ Hurin tiše zakvílel, jako by měl ucpané hrdlo.

„Ať shořím,“ vydechl Mat. „Je to pravda. Ať shořím!“

Perrin zaváhal jen na chvíli, než seskočil z koně a vykročil do mlhy. Ozvalo se sekání, a když se vrátil, nesl rovný, větví zbavený kmínek. „Dej mi to, Rande,“ řekl vážně. „Jestli to potřebují... Dej mi to.“

Rand mu chvatně pomohl přivázat praporec na tyč. Když Perrin znovu nasedl s praporem v ruce, rozvlnil světlou zástavu závan větru, takže to vypadalo, jako by hadovitý Drak ožil a pohnul se. Vítr se těžké mlhy ani nedotkl, jen praporce.