Robert Jordan - Velké Hledání

Opět jsem zvítězil, Luisi Therine . Ta myšlenka nepocházela z prázdnoty, a přesto mu dalo práci si jí nevšímat, nemyslet na všechny ty životy, kdy to slyšel. Zvedl meč a Ba’alzamon si připravil hůl.

Rand si poprvé uvědomil, že Ba’alzamon se chová, jako by ho čepel s volavkou mohla zranit. Ocel nemůže ublížit Temnému . Ale Ba’alzamon meč nespouštěl z očí. Rand byl jedno s mečem. Cítil každičkou jeho část, maličké kousíčky tisíckrát menší, než byl schopen spatřit pouhým okem. A cítil jedinou sílu, jíž byl plný. Proudila také do meče, proplétala se složitými vzory, které byly ukuty Aes Sedai během trollockých válek.

A pak zaslechl jiný hlas. Lanův hlas. Přijde čas, kdy budeš něco chtít víc než vlastní život . Ingtarův hlas. Každý muž má právo rozhodnout se, kdy Schovat meč . Obraz se přetvořil v Egwain s obojkem, žijící jako damane. Vlákna mého života jsou v nebezpečí, Egwain. Jestli se Jestřábí křídlo dostane do Falme, mohl by tě zachránit . Než si to uvědomil, zaujal počáteční pozici Volavky brodící se sítinou, postavil se na jednu nohu a vysoko zvedl meč, otevřený, bez ochrany. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora .

Ba’alzamon na něj zíral. „Proč se křeníš jako pitomec, hlupáku? Copak nevíš, že tě úplně zničím?“

Rand cítil klid, větší než byl klid prázdnoty. „Nikdy ti nebudu sloužit, Otče lží. V tisíci životech jsem ti nikdy nesloužil. To vím. Jsem si tím jistý. Tak pojď. Je čas zemřít.“

Ba’alzamonovi se rozšířily oči. Na okamžik to byly hranice, až z nich Randa zalil pot. Černota za Ba’alzamonem se zvedla zavířila kolem něj a jeho výraz ztvrdl. „Tak zdechni, červe!“ A udeřil holí jako oštěpem.

Rand vykřikl, když mu hůl projela bokem a pálila jako rozžhavený pohrabáč. Prázdnota se zachvěla, ale on ji z posledních sil udržel a vrazil čepel s volavkou Ba’alzamonovi do srdce. Ba’alzamon zaječel a temnota za ním zaječela. Svět vybuchl v ohni.

Min klopýtala po kočičích hlavách a prodírala se davem lidí, kteří tu stáli s bledými obličeji a vytřeštěnýma očima, tedy těch, kteří právě hystericky nevřískali. Pár lidí utíkalo, zřejmě však neměli ponětí, kam vlastně běží, ale většina se pohybovala jako špatně vedené loutky. Víc se báli utéci, než zůstat. Min si prohlížela obličeje v naději, že najde Egwain nebo Nyneivu, ale viděla jen Falmany. A cosi ji přitahovalo, jako by k tomu byla přivázaná na provázku.

Jednou se ohlédla. V přístavu hořely seanchanské lodi a ona v ústí přístavu zahlédla další plameny. Mnoho hranatých plavidel se již zmenšovalo proti zapadajícímu slunci plujíce k západu, jak nejrychleji damane dokázaly vytvářet vítr, a jedna malá loď se hnala z přístavu a nakláněla se, aby lépe zachytila vítr, který ji poháněl podél pobřeží. Sprška . Nedávala Bayle Domonovi za vinu, že už nečekal, ne po tom, co viděla. Spíš ji udivilo, že zůstal tak dlouho.

V přístavu zbylo jediné seanchanské plavidlo, které nehořelo, i když přední a zadní věž byly ožehlé požáry již uhašenými. Vysoká loď již byla téměř u ústí přístavu, když se náhle za útesem objevil jezdec na koni. A jel po vodě. Min otevřela ústa. Když postava zvedla luk, zatřpytilo se stříbro. Do hranaté lodi se zabodl stříbrný šíp, luk s lodí spojila třpytící se linka. Min i na tuto vzdálenost zaslechla zaburácení plamenů, jak přední nástavba znovu vzplála a na palubě se začali hemžit námořníci.

Min zamrkala, a když se podívala znovu, postava na koni byla pryč. Loď se stále pomalu ploužila k otevřenému moři a posádka se snažila uhasit plameny.

Min se otřásla a vydala se znovu nahoru do kopce. Toho dne již spatřila tolik, že někdo jedoucí po vodě ji mohl rozrušit jen na chvíli. I kdyby to byla opravdu Birgitte se svým lukem. A Artuš Jestřábí křídlo . Viděla jsem ho . Viděla.

Před jednou z vysokých budov se nejistě zastavila, aniž by si všímala lidí, kteří se kolem ní tlačili. Ohromeně si uvědomila, že právě tam někam má jít. Vyběhla po schodech a otevřela dveře.

Nikdo se ji nepokoušel zastavit. V budově také nikoho nezahlédla. Většina Falmanů byla v ulicích a snažila se poznat, jestli se všichni dohromady nezbláznili. Min prošla domem do zahrady, a tam byl.

Rand ležel na zádech pod dubem, obličej měl bledý, oči zavřené a levou rukou svíral jílec. Čepel meče končila stopu od jílce, jako by byla utavena. Dýchal příliš pomalu a nepravidelně.

Min se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a šla se podívat, co by pro něj mohla udělat. Nejdřív se pokusila odklidit ten kus oceli. Mohl by si ublížit, nebo jí, kdyby dostal křeče. Silou mu rozevřela prsty a trhla sebou, když viděla, jak jej má vtisknutý v dlani. Odhodila zbytek meče a zamračila se. Volavka na jílci se mu vpálila do dlaně. Ale Min bylo jasné, že kvůli tomu tu neleží v bezvědomí. Jak k tomu přišel? Nyneiva mu na to může dát mastičku později .

Spěšná prohlídka ukázala, že většina sečných ran a pohmožděnin není nová – přinejmenším krev měla čas zaschnout a modřiny již na okrajích žloutly – ale v kabátci na levém boku měl díru. Min mu rozepnula kabátec a vyhrnula mu košili. Při pohledu na ránu hvízdla mezi zuby. Byla to spálenina, takže příliš nekrvácela. Co ji však vylekalo, bylo jeho tělo. Na dotek bylo jako led. Podzimní ovzduší jí vedle toho připadalo jako letní odpoledne.

Popadla mládence za ramena a začala ho táhnout k domu. Byl zcela bezvládný. „Ty velký troubo,“ zavrčela dívka. „Nemohl bys být trochu menší a lehčí, co? Musíš být samá ruka, samá noha. Měla bych tě tu nechat ležet.“

Ale vytáhla ho po schodech a dávala přitom pozor, aby se neotloukl víc, než bylo nutné. Dovlekla ho dovnitř. Nechala ho těsně za dveřmi, protáhla si hřbet a mumlala si něco o vzoru. Pak se rychle porozhlédla po okolí. Vzadu byla malá ložnice, nejspíš pro služku, s posteli naloženou pokrývkami, a v krbu byla naskládána polena. Min měla ve chvilce odestláno a zapálený oheň i lampu na nočním stolku. Pak se vrátila pro Randa.

Nebylo jednoduché dostat ho do pokojíku a nahoru na postel, ale podařilo se jí to. Jen se trochu zadýchala. Když Randa uložila, zakryla ho až po bradu. Po chvíli vsunula ruku pod pokrývky. Trhla sebou a zavrtěla hlavou. Prostěradla byla studená jako led. Neměl v těle ani trochu tepla, které by pokrývky mohly zadržet. Min si povzdechla a zalezla pod pokrývky vedle Randa. Nakonec si položila jeho hlavu na ruku. Oči měl pořád zavřené a namáhavě dýchal, ale Min si řekla, že pokud by šla hledat Nyneivu, zemřel by dřív, než by se vrátila. Potřebuje Aes Sedai, napadlo ji. Já mu můžu dát jen trochu tepla .

Na chvíli si prohlížela jeho tvář. Viděla jen jeho obličej. Nikdy nedokázala číst někoho, kdo nebyl při vědomí. „Mám ráda starší muže,“ řekla mu. „Mám ráda vzdělaný a důvtipný muže. Statky, ovce ani ovčáci mě nezajímají. Zvláště mladí ovčáci.“ S povzdechem mu odhrnula vlasy z čela. Měl vlasy jako hedvábí. „Ale ty nejsi ovčák, viď? Už ne. Světlo, proč mě musel vzor spojit zrovna s tebou? Proč jsem nemohla dělat něco bezpečnýho a prostýho, jako ztroskotat bez jídla s tuctem hladových Aielanů?“

V chodbě se cosi ozvalo a Min zvedla hlavu, když se otevřely dveře. Stála v nich Egwain a zírala na ně ve světle ohně a lampy. „Ó,“ bylo vše, co řekla.