Robert Jordan - Velké Hledání

Min zrudla. Proč se chovám, jako bych udělala něco špatného? Hlupačko! „Já... chci ho udržet v teple. Je v bezvědomí a je studený jako led.“

Egwain však do pokoje nevstoupila. „Cítila jsem, jak mě sem něco táhne. Potřebuje mě. Elain to cítila taky. Myslela jsem, že to musí mít něco společnýho s – s tím, co je zač, ale Nyneiva nic necítila.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Elain a Nyneiva šly pro koně. Našly jsme Belu. Seanchani tu nechali většinu koní. Nyneiva říká, že můžeme odjet hned, jak to půjde, a – a... Min, teď už víš, co je zač, viď?“

„Vím.“ Min chtěla vytáhnout ruku zpod Randovy hlavy, ale nedokázala se k tomu přimět. „Myslím, že to vím. Ale ať je co je, je zraněný. Já pro něj nic udělat nemůžu, jen ho trochu zahřát. Možná by něco zvládla Nyneiva.“

„Min, víš... víš, že se nemůže oženit. Není... není to bezpečné pro žádnou z nás, Min.“

„Mluv za sebe,“ utrousila Min. Přitáhla si Randovu hlavu na prsa. „Je to, jak Elain říkala. Tys ho odhodila kvůli Bílé věži. Proč by ti mělo záležet na tom, že jsem ho zvedla?“

Egwain na ni dlouho hleděla. Ne na Randa, to vůbec ne, jen na Min. Ta cítila, jak rudne ještě víc, a chtěla odvrátit zrak, ale nemohla.

„Přivedu Nyneivu,“ řekla Egwain nakonec a s rovnými zády a vysoko zdviženou hlavou odešla z pokoje.

Min na ni chtěla zavolat, jít za ní, ale ležela tam jako přimražená. Do očí jí vhrkly hořké slzy. Takhle to má být. Vím to. Přečetla jsem si to u všech z nich. Světlo, nechci být součástí tohohle všeho . „Všechno je to tvoje chyba,“ řekla nehybnému Randovi. „Ne, není. Ale ty za to, myslím, zaplatíš. Všichni jsme chycení jako mouchy v pavučině. Co kdybych jí řekla, že se objeví ještě jiná žena, žena, o který ani neví? Mimochodem, co by sis o tom pomyslel ty, můj urozený pane ovčáku? Vůbec nevypadáš špatně, ale... Světlo, já ani nevím, jestli jsem ta, kterou si vybereš. Nevím, jestli vůbec chci, aby sis mě vybral. Nebo se nás všechny tři pokusíš houpat na koleně? Možná to není tvoje chyba, Rande al’Thore, ale není to spravedlivý.“

„Ne Rand al’Thor,“ ozval se ode dveří zpěvavý hlas. „Luis Therin Telamon. Drak Znovuzrozený.“

Min zírala. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy Min viděla, s hladkou bledou pletí a dlouhými černými vlasy a očima temnýma jako noc. Šaty měla bílé, že by i sníh vedle nich vypadal špinavě, a přepásané stříbrem. Všechny šperky měla ze stříbra. Min se naštětila. „Co tím myslíš? A kdo vůbec jsi?“

Žena se zastavila u lůžka – pohybovala se s nesmírným půvabem; Min pocítila bodnutí závisti, i když dosud nikdy žádné ženě nic nezáviděla – a uhladila Randovi vlasy, jako by tam Min vůbec nebyla. „On tomu, myslím, také ještě nevěří. Ví to, ale nevěří. Vedla jsem jeho kroky, postrkovala ho, popotahovala, sváděla. Vždycky byl tvrdohlavý, ale tentokrát ho zpracuji. Izmael si myslí, že může ovládat události, ale já to opravdu dokážu.“ Prstem přejela Randovi po čele, jako by tam malovala znamení. Min s nepříjemným pocitem napadlo, že to vypadá jako dračí špičák. Rand se zachvěl a zamumlal. Byly to první zvuky či pohyb od chvíle, kdy ho Min našla.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět Min. Žena se na ni podívala, jen se podívala, ale Min se vtiskla hlouběji do polštářů a pevně k sobě Randa přitiskla.

„Říkají mi Lanfear, děvče.“

Min náhle úplně vyschlo v ústech, nemohla promluvit, ani kdyby na tom závisel její život. Jedna ze Zaprodanců! Ne! Světlo, ne! Dokázala však jen zavrtět hlavou. Lanfear se při tom usmála.

„Luis Therin byl a je můj, děvče. Starej se mi o něj dobře, než si pro něj přijdu.“ A byla pryč.

Min zírala s otevřenými ústy. Jednu chvíli tu ta žena byla, a vzápětí byla pryč. Min si uvědomila, že k sobě bezvědomého Randa pevně tiskne. Přála si, aby tolik netoužila po tom, aby ji chránil.

S vyzáblým obličejem zachmuřeným odhodláním cválal Byar se zapadajícím sluncem v zádech a ani jednou se neohlédl. Viděl vše, co potřeboval, vše, co se skrze tu prokletou mlhu vidět dalo. Legie byla mrtvá, kapitán Geofram Bornhald byl mrtev, a k tomu existovalo jen jediné vysvětlení. Temní druzi je zradili, temní druzi jako ten Perrin z Dvouříčí. Tuto zprávu musel donést Dainu Bornhaldovi, synu kapitána Geoframa, který s dětmi Světla hlídal Tar Valon. Ale musel vyřídit horší věci, a to nikomu menšímu než samotnému Pedronu Niallovi osobně. Musel mu povědět, co viděl na obloze nad Falme. Švihal koně otěžemi a neohlížel se zpět.

Rand otevřel oči a zjistil, že hledí na sluneční paprsky procházející větvemi kaliny, jejíž široké tuhé listy byly zelené i přes pokročilou roční dobu. Vítr povívající listovím v sobě s příchodem noci přinášel příslib sněhu. Rand ležel na zádech a cítil, že je zakrytý pokrývkou. Kabátec a košili zřejmě neměl, ale něco mu stahovalo hruď a levý bok ho bolel. Otočil hlavu a tam na zemi seděla Min a pozorovala ho. Skoro ji v sukních nepoznal. Min se nejistě usmála.

„Min. Jsi to ty. Odkud ses tu vzala? Kde to jsme?“ Vzpomínky měl nejasné a rozervané. Na staré časy se pamatoval, ale posledních pár dní mu připadalo, jako by mu v hlavě vířily střípky rozbitého zrcadla, vždy mu ukázaly záblesk, ale ten zmizel dřív, než si ho mohl jasně prohlédnout.

„Z Falme,“ řekla. „Teď jsme pět dní na východ odtamtud, a tys celou tu dobu prospal.“

„Falme.“ Další vzpomínky. Mat zadul na Valerský roh. „Egwain! Je...? Osvobodili ji?“ Zadržel dech.

„Nevím, kdo myslíš, že ji osvobodil, ale je volná. Osvobodily jsme se samy.“

„My? Tomu nerozumím.“ Je volná. Aspoň je –

„Nyneiva, Elain a já.“

„Nyneiva? Elain? Jak? Vy jste byly všechny ve Falme?“ Pokusil se posadit, ale Min ho snadno udržela vleže, a tak tam zůstala, s rukama na jeho ramenou a očima upřenýma do jeho. „Kde je?“

„Pryč.“ Min se zapýřila. „Jsou všechny pryč. Egwain, Nyneiva, Mat, Hurin i Verin. Hurin tě vážně nechtěl opustit. Jsou na cestě do Tar Valonu. Egwain a Nyneiva aby pokračovaly ve výcviku ve Věži, a Mat musel jet, aby Aes Sedai provedly něco s tou dýkou. Valerský roh vzali s sebou. Nemůžu uvěřit, že jsem ho doopravdy viděla.“

„Pryč,“ zamumlal Rand. „Dokonce ani nepočkala, až se probudím.“ Červeň na Mininých tvářích ztmavla. Přisedla si k němu a zadívala se na své ruce složené do klína.

Rand zvedl ruce, aby si osahal obličej, a šokované se zarazil, když spatřil své dlaně. Na levé dlani teď měl také vypálenou volavku, stejnou jako byla ta na pravé. Každá linka byla dokonale jasná. Jednou volavka mu poznačí cestu. Dvakrát volavka poznačí jeho . „Ne!“

„Jsou pryč,“ prohlásila Min. „Tím, že to popřeš, to nezměníš.“

Rand potřásl hlavou. Něco mu říkalo, že bolest v boku je důležitá. Nemohl si vzpomenout, jak k tomu zranění přišel, ale bylo to důležité. Chtěl odhrnout pokrývky, aby se podíval, ale Min ho plácla po ruce.

„S tím stejně nic nenaděláš. A ještě to není zahojené. Verin zkoušela léčení, ale říkala, že to nezabralo tak, jak by mělo.“ Zaváhala a kousla se do rtu. „Moirain říká, že Nyneiva musela něco udělat, jinak bys cestu k Verin nepřežil, ale Nyneiva tvrdila, že byla moc vyděšená, aby dokázala jenom zapálit svíčku. Něco je... s tou ránou v nepořádku. Budeš muset počkat, až se ti to zahojí přirozenou cestou.“ Zdálo se, že jí to dělá starosti.